Spartan Race Liberec: Těžký Sprint, brutální vedro a pár otazníků.

Na Spartan Race Liberec jsem se tentokrát opravdu těšil. Nejen proto, že to byl další závod, ale hlavně proto, že jsem měl pocit, že jsem se na něj dokázal připravit zase o kus líp než na ty předchozí. Byl to můj třetí ostrý Spartan po Mnichovu a Kulmbachu v Německu a tentokrát jsem si vybral Sprint, tedy papírově nejkratší spartanskou distanci 5+ kilometrů a 20 překážek. Jak už to ale u Spartanu bývá, to malé plus za pětkou dokáže být docela pružný pojem. Z propozic jsme dopředu věděli, že v Liberci nás čeká něco kolem 7 kilometrů a slušná porce výškových metrů. Takže žádné překvapení. Naopak. Kopce mám rád, trénuju je, běžecké části se nebojím a právě tady jsem si docela věřil.

Moje Age Group startovala přesně ve 12 hodin, což se vzhledem k počasí ukázalo jako čas skoro ideální pro někoho, kdo si chce dobrovolně vyzkoušet funkci horkovzdušné trouby. Do Liberce jsme s Lenkou, která mi tentokrát dělala support, dorazili někdy lehce před desátou. Jel jsem vlastním autem a zaparkovat se mi podařilo relativně rozumně, protože jsem si dopředu vytipoval místa, kde by to mohlo vyjít. A zpětně jsem za to byl hodně rád. Oficiální záchytné parkoviště totiž organizátoři umístili zhruba deset kilometrů od areálu závodu a závodníky odtud vozily shuttle busy. Mě se to osobně netýkalo, takže nechci dělat, že mi to pokazilo den, ale jako organizační řešení mi to přišlo dost nešťastné. Každý, kdo někdy závodil, zná ten stav před startem, kdy člověk kontroluje deset věcí najednou a pak si vzpomene, že jedenáctá zůstala v autě. Když stojí auto kilometr daleko, dá se s tím něco dělat. Když je deset kilometrů pryč a mezi vámi a ním je ještě pravidelně nepravidelný jízdní řád kyvadlového autobusu, je v podstatě vymalováno. A podle reakcí ostatních jsem rozhodně nebyl jediný, komu tohle řešení přišlo poněkud mimo.

Když jsme došli k festivalce, začínalo být jasné, že tentokrát nebude soupeřem jen trať. Areál byl rozložený na otevřeném kopci, tráva vypálená do žluta a slunce do toho pralo bez sebemenšího slitování. Teplota se pohybovala někde okolo 35 stupňů. Jenže počasí bylo pro všechny stejné, takže nebyl důvod na něj cokoliv svádět. Nikdo z nás nedostal osobní klimatizaci ani vlastní mrak nad hlavou. Bylo vedro, věděli jsme o něm a závodilo se.

Samotný začátek a vlastně přibližně dvě třetiny celé trati mě bavily hodně. Běželo se převážně lesem, po cestách a pěšinách, nahoru, dolů, s poměrně dlouhými běžeckými úseky a jen několika lehčími překážkami. Ze začátku se hlavně ve stoupáních dost prášilo, ale naše vlna nebyla nijak velká, bylo nás přibližně třicet, startovní pole se postupně natáhlo a dál v lese už to bylo výrazně lepší. A právě tahle část mi sedla. Vím, že mezi OCR závodníky je spousta lidí, kteří dlouhé běžecké pasáže mezi překážkami zrovna nemilují. Já to mám jinak. Běhám rád a kopce si dávám dobrovolně, takže když mi závod nabídne prostor, kde můžu běžecky tlačit čas ve svůj prospěch, rozhodně proti tomu nic nemám.

Výškový profil byl opravdu výživný. Nakonec z toho bylo něco přes 330 nastoupaných metrů na zhruba 7,3 kilometru, což už na Sprint rozhodně není málo. A právě to se mi líbilo. Nebyl to žádný easy pětikilometrový výklus s pár atrakcemi po cestě. Člověk musel pracovat a já jsem se běžecky i fyzicky cítil dobře. Přesně na tohle jsem se připravoval a přesně tady jsem chtěl poznat, jestli se ta příprava někam posunula.

Jenže po běžecké části v lese jsme se začali vracet do prostoru festivalky a tam se charakter závodu prakticky během chvíle úplně změnil. Organizátoři totiž většinu hlavních, těžších a divácky zajímavých překážek soustředili na louku kolem cílového prostoru. Z pohledu diváka tomu rozumím. Přijdete na jedno místo a před očima máte ručkovací překážky, balanc, oštěp, šplh, Olympus a další překážky, kvůli kterým je Spartan tím, čím je. Nemusíte nikam pobíhat a závod se vám odehrává prakticky před nosem. Z pohledu závodníka už mi tenhle koncept připadal podstatně méně šťastný.

Po šestikilometrovém běhu přiběhnete na poslední zhruba kilometrový úsek a najednou na vás organizátor vysype skoro všechno. Silové překážky, techniku, ručkování, balanc. Jednu věc za druhou. A aby toho nebylo málo, celé se to odehrávalo na otevřeném kopci bez prakticky jakéhokoli stínu, v pětatřiceti stupních a na trávě vyprahlé tak, že se pod závodníky zvedal prach při každém kroku. Prachu jsem se za závod nadýchal opravdu dost a v cíli jsem měl pocit, že část liberecké louky vezu domů přímo v plicích.

Některé překážky navíc samotný terén ještě dál komplikoval. Balanční lávka byla postavená šikmo z kopce, takže věc, která sama o sobě vyžaduje soustředění a stabilitu, dostala další úroveň obtížnosti jen tím, kde stála. Podobně Olympus byl postavený ve svahu a podle toho, přes kterou ruku člověk potřeboval pracovat, mu gravitace dokázala celou věc ještě pěkně znepříjemnit (později jsem zjistil, že Olympus jsem si dal tak trochu navíc, že nebyl součástí překážek na mé distanci, ale na 100% to nevím). A do všeho se opíralo slunce. Nechci tím říct, že překážky mají být jednoduché. Právě naopak. Líbilo se mi, že byl Liberec těžký. Jen mám rozdíl mezi těžkým závodem a závodem, kterému obtížnost přidává ne úplně šťastně zvolená lokalita.

Prostor navíc příliš neumožňoval klasické trestné okruhy, takže za nezvládnuté překážky následovaly angličáky, které bývají zpravidla jen za nezvládnutý oštěp. Zkrátka a jednoduše byla každá chyba po zásluze potrestána třiceti kusy. A protože jsem tentokrát nezvládl tři překážky – slackline, balanční lávku a tradičně oštěp – nasázel jsem si jich během závodu dohromady devadesát. Devadesát angličáků v pětatřiceti stupních, na přímém slunci a v prachu je poměrně zajímavý způsob, jak si zpestřit sobotní poledne. Podle mého odhadu mě tyhle penalizace stály kolem osmi minut, což je čas, který už dokáže výsledkovou listinou pořádně zamíchat. Nehledě na ta drobná mikro zdržení před nástupem na překážky, kdy člověk potřebuje v některých případech aspoň trochu popadnout dech.

Abych ale všechno nesváděl na organizátory, jednu krásnou komplikaci jsem si dokázal vyrobit úplně sám. Před Monkey Bars byla občerstvovací stanice. Spartan už nepoužívá klasické jednorázové kelímky a závodník má mít vlastní skládací. Já ho neměl, protože jsem počítal s krátkým závodem, nechtěl jsem se zdržovat a říkal jsem si, že těch sedm kilometrů prostě odjedu. Jenže ono se to v tom vedru snadno plánuje před startem a trochu hůř realizuje po několika kilometrech. Takže když jsem viděl vodu, otevřel jsem kohoutek barelu, spojil dlaně, nechal do nich natéct vodu abych se napil. A pak jsem se podíval před sebe.

Monkey Bars.
Ručkovací překážka.
A já si právě díky potřebě napít se, namočil obě ruce.
Geniální.

Osušit je nebylo prakticky do čeho. Dres mokrý potem, všechno na těle mokré a ruce se v tom vedru samozřejmě potily dál. Takže jsem nastoupil na Monkey Bars a hned po prvních chytech pochopil, jak školáckou chybu jsem právě vyrobil. Ruce mi klouzaly neskutečným způsobem a několikrát jsem měl opravdu hodně blízko k tomu, že půjdu dolů. Jenže vedle jsem viděl závodníky, kteří překážku nezvládli a hlavně jejich trápení v podobě penalizace třiceti angličáky. Při představě, že už jsem jednu sadu absolvoval, jsem si ke svému účtu další třicítku připsat nechtěl. Držel jsem se zuby nehty, nějak jsem se přes to dostal, na konci zazvonil a pokračoval dál. Takže jedno poučení z Liberce mám naprosto jasné: před ručkovací překážkou se z dlaní nepije. V podstatě je to tak, že na žádnou ručkovací překážku není dobré mít mokré ruce.

Mnohem méně úsměvná byla situace kolem vedení tratě. Na některých místech se totiž dospělá trasa prolínala s dětskou. A to mi přijde jako věc, která by se na závodě tohoto typu jednoduše stávat neměla. V závěru závodu, v extrémním vedru, kdy už člověk řeší pouze vlastní výkon, překážky a snaží se držet tempo, opravdu nechcete luštit barvy pásek a přemýšlet, jestli máte běžet tam, kam běží děti před vámi, nebo někam úplně jinam. Dokonce se mi podařilo jednu dětskou překážku normálně absolvovat. Trochu jsem se divil, proč jsem najednou mezi samými dětmi, ale dobrovolník u překážky mě viděl přicházet, viděl mě na ni nastoupit a neřekl vůbec nic. Tak jsem ji udělal. Když jsem slezl dolů, už jsem se ho musel zeptat, proč mě nezastavil a neřekl mi, že tam vůbec nemám být. Výsledkem byl víceméně jen nechápavý pohled. Takže mám alespoň neoficiálně splněný i kousek dětského Spartana, ale organizačně mi tohle vtipné nepřipadá. Dětská a dospělá trať se podle mě nemají v průběhu závodu míchat tak, aby si závodníci navzájem překáželi a ještě museli řešit, kudy vlastně pokračovat.

A právě organizace je asi věc, která mi na celém Liberci zanechala největší pachuť. Nechci tvrdit, že celý závod byl špatný, protože nebyl. To by vůči němu nebylo fér. Samotná trať mě bavila a její fyzická náročnost byla přesně jednou z věcí, kvůli kterým jsem na tyto závody začal jezdit. Jenže když k tomu přidám parkoviště deset kilometrů daleko, soustředění většiny zásadních překážek na jednu rozpálenou louku, prolínání dětské a dospělé tratě, místy nepřehledné vedení a ne vždy úplně přesvědčivou komunikaci některých dobrovolníků, vychází mi z toho organizace, která měla k ideálu opravdu daleko. A vzhledem k tomu, kolik sportovních areálů a možností Liberec nabízí, si nejsem jistý, jestli byla tahle lokalita pro Spartan Race vůbec dobrá volba.

Paradoxně právě koncentrace překážek kolem festivalky měla pro mě osobně jednu velkou výhodu. Lenka, která se mnou do Liberce jela jako support, nemusela běhat někde po kopcích a lovit mě po celé trase. Stačilo jí přecházet mezi jednotlivými překážkami a díky tomu mám vůbec poprvé ze Spartanu pořádnou zásobu vlastních videí přímo ze závodu. Vidět potom zpětně některé situace, vlastní techniku i momenty, kdy už člověk během závodu vůbec nevnímá, je pro mě docela cenná věc. A mít navíc někoho u trati, kdo tam přijel kvůli vám a podporuje vás, je jednoduše fajn. Za to Lence patří velké díky.

Když jsem nakonec proběhl cílem, byl jsem ve svojí Age Group šestý. Za mnou ještě startovaly další dvě vlny se závodníky mojí kategorie a v konečném pořadí z toho bylo deváté místo. A právě tenhle výsledek mi udělal radost možná víc, než by samotné číslo napovídalo. Ne proto, že bych chtěl z devátého místa dělat nějaký životní triumf, ale protože vím, co všechno v tom výsledku je a hlavně kde jsem ten čas nechal.

Běžecky jsem byl spokojený. Kopce jsem zvládal tak, jak jsem chtěl. Fyzicky jsem se cítil dobře a ani po závodě jsem neměl pocit, že bych byl úplně rozbitý. Přitom podmínky rozhodně jednoduché nebyly. A proti předchozím závodům jsem na sobě cítil další posun. Vedle toho ale vidím tři nezvládnuté překážky, devadesát angličáků a nějakých osm minut, které jsem tam zbytečně nechal. A to je vlastně dobrá zpráva.

Protože přesně vím, kde mám rezervu.

Nemusím přemýšlet, jestli potřebuju kompletně překopat trénink, protože fyzicky závod zvládám. Nemusím řešit, že bych nestačil běžecky nebo mě ničily kopce. Potřebuji doladit technickou stránku. Balanční překážky, i některé z těch co jsem dal a mít větší jistotu a konzistenci. Věci, které jsou trénovatelné a na kterých se dá normálně pracovat.

Takže když si celý Spartan Race Liberec s odstupem přebírám, vychází mi z toho vlastně dost zvláštní kombinace. Organizačně pro mě tenhle závod patřil k těm, u kterých jsem si několikrát říkal, že tohle přece muselo jít vymyslet líp. Samotný závod mě ale bavil. Byl těžký, byl běžecký, měl pořádné kopce a v kombinaci s vedrem dokázal člověka prověřit. A přesně to od Spartana čekám. Nechci, aby byl jednoduchý. Chci v cíli vědět, že jsem si závod opravdu odpracoval.

A hlavně z Liberce odjíždím s pocitem, že se věci posouvají správným směrem. Běh funguje. Fyzička funguje. Do kopců to funguje. Teď potřebuju zapracovat na technice, přestat rozdávat minuty na překážkách, které bych měl zvládat, a konečně se trochu skamarádit s oštěpem.

A možná si příště vezmu i ten kelímek.

Protože namočit si ruce těsně před Monkey Bars byla sice docela dobrá historka do reportu, ale v případě pádu z překážky by byla daň příliš vysoká.