Článek
Na Frýdlantskou padesátku jsem se chtěl vrátit prakticky od chvíle, kdy jsem loni dokončil její první ročník. Některé závody člověk odběhne, vezme medaili, dá si něco k jídlu a za pár dní už o nich skoro neví. Pak jsou akce, které vám nějak zůstanou pod kůží. Atmosférou, místem, lidmi nebo prostě tím, že se tam cítíte dobře. Frýdlantská padesátka pro mě patří do té druhé skupiny. A samozřejmě jsou tam Beskydy. Ty mám rád tak nějak nepřiměřeně hodně. Kdyby mi někdo zítra řekl, že se tam můžu přestěhovat, asi bych se neptal, jestli to myslí vážně. Spíš kde zaparkuje dodávka se stěhováním.
Loni pro mě byla tahle akce zároveň návratem k delším trailovým závodům po několikaleté pauze. Dopadlo to dobře – devatenácté místo, čas něco kolem osmi hodin a deseti minut a spokojenost s výsledkem. Moje stehna ale měla na hodnocení závodu trochu jiný názor. Hlavně dlouhé seběhy jim daly poměrně jasně najevo, že vzpomínka na to, jak se kdysi běhaly padesátky, není totéž jako skutečná připravenost na padesátku. Nebyl problém v nějakém zběsilém přepálení startu, jednoduše jsem neměl tolik naběháno a nohy nebyly dost připravené na několik hodin kopců a hlavně dlouhé seběhy. Po závodě jsem to věděl velmi dobře a několik dalších dní při vstávání ze židle ještě o něco lépe.
Letos jsem přijížděl úplně jinak připravený. Za sebou jsem měl rok pravidelnějšího běhání, víc kopců, víc kilometrů, práci na sebězích a hlavně daleko lepší představu o tom, co moje tělo při podobném výkonu zvládne a co naopak potřebuje. Jen dvacet dní před Frýdlantskou padesátkou jsem navíc absolvoval PeakBlanc Challenge v Krkonoších na Černé hoře, kde jsem během šesti a půl hodiny nastoupal přes pět tisíc výškových metrů. Jestli je ideální dát si tři týdny před padesátikilometrovým závodem něco takového, je asi otázka, na kterou by trenér odpověděl trochu jinak než já. Přihlášení na PeakBlanc bylo spontánní, závod mě lákal a v mém podání pak podobné rozhodování obvykle končí větou: To bude dobrý. Tentokrát naštěstí opravdu bylo.
Do Frýdlantu nad Ostravicí jsem přijel v pátek společně se sestrou. Žádný profesionální support se stopkami, nachystanými lahvemi, tabulkou mezičasů a někým, kdo na vás na třicátém kilometru křičí, že ztrácíte tři minuty, se nekonal. Ona měla svůj program a já byl hlavně rád, že tam se mnou někdo je. Večer klasika – najíst se, nic nevymýšlet, nachystat si věci a jít rozumně spát. Noc před závodem má mimochodem zvláštní vlastnost. Člověk ví, že by se měl pořádně vyspat, takže se zpravidla vyspí trochu hůř než normálně. Tentokrát to ale bylo v pohodě a dokonce jsem se probudil ještě před budíkem, což je pořád lepší než zahájit svůj nejlepší výkon dne sprintem z postele na start.
Po týdnu deště a poměrně vydatném pátečním přídělu jsem byl zvědavý, co předvede terén. Nakonec skoro ideál. Vlhko, místy mokré kořeny, někde trochu opatrnosti navíc, ale žádná bahenní expedice. Později vysvitlo slunce a oteplilo se, ale pořád nic dramatického. Přesně podmínky, které mi sedí podstatně víc než třicet stupňů a pocit, že mě někdo strčil do horkovzdušné trouby.
Kolem startu už bylo znát, že první ročník Frýdlantské padesátky nebyl jen nějaký jednorázový pokus. Hlavní trasa byla vyprodaná a všude kolem stáli lidé s běžeckými vestami, holemi, trailovými botami a hodinkami připravenými ke startu. Oficiálně je Frýdlantská padesátka pochod, což je samozřejmě pravda. Jen vpředu se ten pochod provozuje poněkud svižněji. Já měl před závodem v hlavě jednu hezkou hranici – sedm hodin, ideálně něco jako 6:59. Nebyla to ale žádná posedlost a rozhodně jsem nechtěl od prvního kilometru hypnotizovat hodinky a každých deset minut přepočítávat, jestli můj velkolepý plán ještě žije. Chtěl jsem běžet hlavně podle pocitu. Hodinky jsem používal především kvůli kilometrům, podle kterých jsem měl rozvrženou výživu a věděl, kde se na trase přibližně nacházím.
Start Frýdlantské padesátky 2026.
Po startu se běží přes Malenovice a potom se začne všechno poměrně rychle zvedat směrem na Lysou horu. Někde během prvních kilometrů jsem si všiml jednoho běžce, ani vlastně nevím proč. Několikrát jsme se předběhli, zase potkali a za Malenovicemi se dali do řeči. Jmenoval se Tomáš, byl z Brna a v tu chvíli jsme samozřejmě netušili, že spolu strávíme skoro celý závod. Tohle mám na podobných akcích rád. Ráno vedle vás stojí úplně cizí člověk a o několik hodin později s ním řešíte běhání, závody a polovinu života, jako byste se znali podstatně déle. Chvíli táhne tempo jeden, chvíli druhý, jeden trochu odskočí v kopci a druhý ho zase stáhne v seběhu. Žádná dohoda ani plán, prostě vám sedne tempo a běžíte.
Na Lysou jsem se dostal přibližně za hodinu a osmadvacet minut, asi o osm minut rychleji než loni. Na kontrolních stanovištích jsme navíc dostávali orientační informaci o pořadí a pohybovali jsme se někde kolem čtvrtého až pátého místa. Samozřejmě to potěší, ale mnohem důležitější pro mě bylo něco jiného – cítil jsem se dobře. Po jedenácti kilometrech a téměř tisíci metrech nahoru jsem neměl pocit, že jsem právě udělal něco, za co si za dvě hodiny budu chtít nafackovat. Nohy fungovaly, energie byla a všechno sedělo. Právě proto jsem byl hodně zvědavý na to, co přijde vzápětí. Seběh z Lysé byl totiž přesně tím místem, kde jsem loni začal zjišťovat, že moje stehna mají na další průběh závodu trochu jiný plán než já.
Letos byl rozdíl obrovský. Samozřejmě jsem věděl, že běžím několik kilometrů z kopce, přední stehna svoji existenci nijak netajila a na mokrých kořenech nebylo radno úplně vypnout hlavu. Jenže ve chvíli, kdy seběh skončil, byl problém pryč. Nohy prostě pokračovaly dál. Loni jsem právě po podobných úsecích začínal postupně platit za nedostatek kilometrů a chybějící přípravu na dlouhé seběhy, letos jsem poprvé opravdu cítil, že ten rok práce mezi oběma ročníky není jen něco, co dobře vypadá v tréninkovém deníku. Tělo se chovalo úplně jinak.
Jinak jsem měl tentokrát postavenou také výživu. Během roku jsem se začal mnohem víc zabývat tím, kolik energie při podobném výkonu potřebuju, v jakých intervalech ji přijímat a co mi vůbec vyhovuje. Gely, rýžové tyčinky, energetičtí medvídci, ovoce na občerstvovačkách, voda a solné tablety. Na papíře žádná raketová věda, v praxi ale musíte několik hodin pravidelně něco jíst a pít i ve chvíli, kdy zrovna hlad nemáte. Plán fungoval prakticky dokonale až někam ke čtyřicátému pátému kilometru. Jen jsem v tu chvíli ještě netušil, že mít zásoby u sebe a být ochotný je sníst jsou dvě poměrně odlišné disciplíny.
Race plan.
Letos byla změněná část trasy kolem Smrku. Nešlo se stejným způsobem jako při prvním ročníku, ale z opačné strany od Šancí do sedla. Celkový charakter závodu tím samozřejmě nezmizel, ale osobně mi klasický výstup na Smrk seděl víc. Ten letošní od Šancí mi jednoduše moc „nechutnal“. Kdo běhá kopce, asi ví, co tím myslím. Některý kopec bolí, ale baví vás, jiný bolí úplně stejně a ještě vás u toho trochu štve. Smrk letos patřil spíš do té druhé kategorie.
Právě při stoupání na Smrk ale přišel jeden z momentů, který mi z celého závodu zůstal v hlavě možná nejvíc. S Tomášem jsme před sebou mezi kameny uviděli sedět mladého chlapa. Nejdřív jsme si mysleli, že je to fotograf, protože na závodech často někdo sedí nebo klečí u cesty a čeká na záběr. Když jsme přišli blíž, bylo jasné, že něco není v pořádku. Byl vyčerpaný, zmatený a měl křeče. Ukázalo se, že minul občerstvovací stanici v Ostravici, nedoplnil vodu ani energii a teď seděl ve stoupání prakticky bez ničeho. V tu chvíli je úplně jedno, jestli jste šestí, sedmí nebo osmí a kolik minut vám ukazují hodinky. Dal jsem mu vodu, solnou tabletu a Tomáš též přidal další energii ze svých zásob. Ujistili jsme se, že je schopný situaci řešit a že už někoho kontaktoval. Na další kontrole jsme ještě pořadatelům řekli, že je pod nimi člověk, který asi trochu podcenil přípravu, ale že vypadal, že to zvládne. Později jsme se dozvěděli, že mu pomáhali i další lidé. Závodit se dá naplno, ale pořád jste někde v horách a některé věci mají prostě přednost.
Po Smrku následoval dlouhý úsek přes Čeladnou a tam se do hry začala trochu víc zapojovat hlava. Dlouhý asfalt po předchozích kopcích není přesně ta část, o které člověk půl roku sní před usnutím. Nohy už mají něco za sebou, cíl ještě není zrovna za rohem a mozek vám začne velmi nenápadně nabízet několik rozumně znějících argumentů, proč by nebylo vůbec špatné na chvíli přejít do chůze. Samozřejmě jen na chvíli. Takové to nevinné „pojď, nikdo se nedívá“. Nakonec jsem celou Čeladnou proběhl a vlastně mě příjemně překvapovalo, že toho po tolika kilometrech pořád jsem schopný. Tomáš tam trochu zůstal za mnou, protože jsem držel vyšší tempo, ale ve stoupání na Ondřejník mě zase dotáhl.
A právě Ondřejník nakonec rozhodl o tom, že na výsledkové listině nebude čas začínající šestkou. Ne proto, že by odešly nohy nebo hlava, ale protože jsem už nedokázal přijímat tolik energie, kolik bych potřeboval. Po několika hodinách gelů, tyčinek, medvídků a ovoce jsem prostě nechtěl nic sladkého. Nebylo mi špatně, žaludek fungoval, jen jsem měl všeho toho sladkého plné zuby v docela doslovném významu. V Čeladné na občerstvovačce, před výstupen na Ondřejník jsem ještě doplnil vodu, dal si ovoce, solné tablety a rýžovou tyčinku, ale ve stoupání už bylo znát, že paliva začíná ubývat rychleji, než ho dokážu doplnit. Nebyla to krize typu „prodám běžecké boty a už mě sem nikdy nedostanete“. Prostě motor pořád běžel, jen už neměl plnou nádrž.
Hřeben mezi sedlem a Ondřejníkem jsem proto zvládal kombinací běhu a rychlé chůze a právě tam mě začali předbíhat další běžci. V tu chvíli jsem si vzpomněl na loňský rok, protože právě na Ondřejníku jsem tehdy začal výrazně ztrácet a lidé mě předbíhali jeden za druhým. Letos jsem stejný scénář zopakovat nechtěl. Přesné pořadí jsem neznal, ale samozřejmě jsem si lidi, kteří mě předběhli, počítal. Jeden, druhý, třetí. Dobře, tři ještě beru. Když už člověk po šesti nebo sedmi hodinách nic jiného, stále zvládne alespoň velmi sofistikovanou matematiku do deseti.
Tomáš měl v tu chvíli víc sil. Část seběhu z Ondřejníku jsme ještě absolvovali společně, ale potom jsem mu řekl, ať na mě nečeká a běží podle sebe. Po téměř celém dni na stejné trase nebyl důvod brzdit ho jen proto, abychom si mohli udělat společnou cílovou fotografii. Rozběhl se dopředu a já pokračoval vlastním tempem. A právě poslední kilometry z Ondřejníku do Frýdlantu mi možná nejlépe ukázaly rozdíl proti loňsku. Samozřejmě jsem nebyl čerstvý, měl jsem za sebou přes sedm hodin pohybu, ale pořád jsem dokázal běžet. Loni už jsem v podobné fázi bojoval se stehny a střídal běh s chůzí podle toho, co mi nohy dovolily. Letos žádný rozpad nepřišel. Neběžel jsem tak rychle, jak bych chtěl v ideálním světě, ale stále jsem měl svůj závod pod kontrolou.
Když se člověk blíží zpátky do Frýdlantu, nejdřív slyší z dálky hudbu a moderátora, potom přibývají lidé a než se nadějete probíháte bránou v cíli. V cíli na mě čekala sestra a já měl ten známý stav, kdy po podobném výkonu prvních pár minut moc nemluvím. Ne proto, že bych byl na pokraji zhroucení, ale člověk se prostě potřebuje chvíli srovnat a nechat tělo pochopit, že už opravdu nemusí nikam běžet. A zároveň začne poměrně rychle přemýšlet o jídle. V mém případě tentokrát ideálně o čemkoliv, co není sladké.
Cíl Frýdlantské padesátky 2026.
Výsledek jsem se dozvěděl prakticky hned při kontrole karty s razítky. Čas 7:21:30 a desáté místo. Hranice sedmi hodin tedy nepadla, ale překvapivě mě to vůbec netrápilo. Oproti loňsku jsem byl skoro o padesát minut rychlejší a posunul se z devatenáctého na desáté místo. Ještě důležitější ale bylo, že jsem přesně věděl, kde se čas ztratil a proč. Žádné zhroucení, žádné úplně mrtvé nohy ani zásadní chyba. Jen posledních několik kilometrů bez dostatečného přísunu energie. Čas na výsledkové listině byl samozřejmě příjemný, ale mnohem víc pro mě znamenal způsob, jakým jsem se k němu dostal.
Definitivně se to potvrdilo následující den. Loni jsem byl po Frýdlantské padesátce rozbitý tak, že jsem ještě několik dní velmi dobře věděl o každém schodu i každém vstávání ze židle. Letos byla lýtka lehce namožená, stehna samozřejmě věděla, co jsem jim provedl, ale chodidla, kotníky i hamstringy byly v pohodě a celková únava překvapivě malá. Největší protest přišel od hýždí. Ty bych dva dny po závodě popsal asi jako dva slušně propečené karbanátky, ale proti loňsku to byl pořád úplně jiný svět. A právě tohle pro mě nakonec vypovídalo o letošním výkonu možná víc než samotných 7:21.
Frýdlantská padesátka pro mě proto nakonec nebyla příběhem o tom, že jsem chtěl běžet pod sedm hodin a nepovedlo se mi to. Nebyla ani jen o desátém místě, i když z něj mám samozřejmě radost. Mnohem víc ukázala, co dokáže udělat jeden rok normální konzistentní práce. Žádné zázračné tréninky, žádné heroické vstávání ve čtyři ráno a motivační řeči o tom, že bolest je jen slabost opouštějící tělo. Prostě pravidelně běhat, chodit do kopců, trénovat seběhy, cvičit, udělat pár chyb, něco se z nich naučit a postupně jednotlivé věci skládat dohromady.
Start - cíl. Trasa pochodu a data z běhu.
A možná právě proto mě podobné dlouhé závody pořád baví. Výsledek je jen jedna část celého dne. Druhou tvoří všechno, co se odehraje mezi startem a cílem. Ráno potkáte úplně cizího chlapa z Brna a nakonec s ním strávíte skoro celý závod. O pár hodin později pomáháte někomu, koho jste nikdy předtím neviděli. Na asfaltu v Čeladné sami se sebou vyjednáváte, jestli už by nebyla povolena krátká procházka a na Ondřejníku zjistíte, že jste právě dosáhli svého osobního celoživotního limitu na sladké. Pak sbíháte poslední kilometry zpátky do Frýdlantu a přes všechnu únavu přesně víte, proč jste sem vlastně přijeli.
A nesmím zapomenout na to nejdůležitější! Pořadatelé, těm musím dát jednoznačně palec nahoru a klobouček. Frýdlantská padesátka byla teprve podruhé, ale nikde jsem neměl pocit, že by se něco lepilo na poslední chvíli nebo, že by se za pochodu zjišťovalo, co vlastně s čím. Registrace, kontroly, občerstvovačky i lidi na trase fungovali úplně v klidu a bez zbytečného chaosu. Letos navíc přibylo značení přímo v terénu, což je přesně ten typ drobnosti, který vám po třiceti nebo čtyřiceti kilometrech přijde mnohem důležitější než ráno na startu. A hlavně z celé akce není cítit žádná snaha dělat ze sebe něco víc, než je. Prostě dobrá trasa, dobrá atmosféra a lidi, kteří vědí, proč to dělají. Možná právě proto měla Frýdlantská padesátka takový úspěch už po prvním ročníku. Když něco funguje, není potřeba kolem toho pouštět fanfáry.
Jestli budu na startu třetího ročníku, zatím nevím. V roce 2027 bych se rád po letech vrátil na Beskydskou sedmičku a obě akce jsou termínově příliš blízko na to, abych jejich kombinaci označil za rozumný nápad. I když u mě už asi všichni víme, jak podobné „rozumné úvahy“ občas dopadají. Jedno ale vím jistě – na Frýdlantskou padesátku se chci někdy vrátit. Kvůli Beskydům, trase, atmosféře i lidem, kteří tuhle akci dělají tím, čím je. Druhý ročník pro mě jen potvrdil, že ten první nebyla náhoda.
A zajímalo by mě, jak podobné dlouhé akce vnímáte vy. Jdete hlavně po výsledku a čase, nebo je pro vás nakonec stejně důležité všechno, co se odehraje cestou? A pokud máte nějaký závod nebo pochod, na který se pravidelně vracíte, přestože při něm pokaždé minimálně jednou přemýšlíte, proč jste se tam zase přihlásili, napište ho do komentářů. Třeba díky vám přibude další položka na můj seznam naprosto rozumných nápadů.
