Ve 48 letech poprvé na Spartan Beast: A málem z toho byla bedna

Čtvrté místo. Dvě minuty a pět sekund od stupňů vítězů. A já se to dozvím až v autě, když už mám po závodě, na krku účastnickou medaili a jsem konečně převlečený do suchého. Přitom jsem ještě před chvílí absolvoval přes 22 kilometrů, téměř tisíc výškových metrů, tahal řetězy, zápasil s pětačtyřicetikilovou koulí a na jednom zatraceném oštěpu si vykoledoval třicet angličáků. A najednou koukám na výsledky a zjišťuju, že jsem se při své premiéře na Spartan Race Beast pohyboval tak blízko bedny. To jsem opravdu nečekal.

Přitom ještě několik dní před závodem nebylo vůbec jisté, jestli na Lipno pojedu závodit, nebo se maximálně podívat. Zlobilo mě lýtko a ne zrovna málo. Nebylo to běžné namožení, které po pár dnech přejde a člověk o něm neví. Naštěstí se potíže postupně uklidnily. Dopřál jsem noze odpočinek, zbytečně ji nezatěžoval a kamarádka, která má zkušenosti s fyzioterapií a tejpováním, mi ji před závodem ještě pořádně zatejpovala. Žádný zázrak přes noc, prostě jsem se snažil dát nohu do co nejlepšího stavu. A protože se potíže před startem zmenšily na minimum, rozhodl jsem se nastoupit. S určitou opatrností, ale rozhodně ne s tím, že se pojedu na Lipno jenom proběhnout.

Na Lipno jsem dorazil v sobotu 10. října, den před svým závodem. Ubytoval jsem se ve Frymburku a vyrazil se podívat do závodního areálu, kde už probíhaly distance Sprint a Super. Celou sobotu pršelo. Někdy méně, někdy více, ale prakticky nepřetržitě. Do toho vítr, zima a mokro všude, kam se člověk podíval. Po relativně pěkném týdnu to byla docela nepříjemná změna. Na druhou stranu mě znovu překvapila atmosféra. I v tomhle počasí se kolem sjezdovky pohybovala spousta fanoušků, kteří fandili, natáčeli a užívali si závody společně se závodníky. Ostatně letos v Liberci jsme měli při Sprintu pořádné vedro, na Lipně zase pravý opak.

V neděli ráno ukazoval teploměr přibližně šest stupňů. Na kopcích foukalo, všechno bylo po sobotním dešti mokré, ale hlavně už nepršelo. A to bylo podstatné. Kdo někdy zkoušel ručkovat po mokré překážce, asi ví, jak velký rozdíl dokáže udělat trochu vody na úchopech. Rukavice, které jsem si pro tenhle závod připravil, se nakonec ukázaly jako velmi dobrá volba. A samotný chlad? Jakmile jsme po startu vyrazili do dlouhého stoupání, o zahřátí bylo postaráno poměrně rychle.

Beast je nejdelší ze tří základních spartanských distancí. Vedle běhu v terénu vás čekají nejrůznější překážky, od šplhání a ručkování přes přenášení těžkých břemen až po překážky vyžadující rovnováhu nebo techniku. Na Lipně měla trať něco přes 22 kilometrů a moje hodinky zaznamenaly přibližně 970 nastoupaných metrů. Samotná vzdálenost ani kopce mě nijak neděsily. Dlouhé tratě a horské běhy mám rád a nebylo to poprvé, co jsem měl před sebou pořádné převýšení. Jenže Spartan má jednu zvláštnost. Můžete být výborný běžec, ale to ještě neznamená, že vám půjde stejně dobře přehodit si přes záda těžký řetěz nebo balancovat na úzkém popruhu. A právě v tom je podle mě jeho kouzlo.

Před startem jsem měl jasný cíl. Zvládnout Beasta pod tři hodiny. Věřil jsem, že na to mám, i když jsem samozřejmě nevěděl, jak se během závodu projeví lýtko nebo jak náročné budou jednotlivé překážky. Trať mi ale sedla výborně. Nejdéle se stoupalo hned v úvodu, kdy měl člověk ještě dost sil, a prvních zhruba deset až dvanáct kilometrů bylo převážně běžeckých. Krásný trail lesem, minimum asfaltu a profil, který mi osobně vyhovoval. Běželo se mi až překvapivě komfortně a v podstatě jsem po celou dobu neměl důvod něco zásadně měnit.

Ani na okamžik mě ovšem nenapadlo, že bych mohl bojovat o přední příčky. Soustředil jsem se na vlastní výkon, tempo a čas. Ostatní závodníky jsem příliš neřešil, protože jsem stejně nevěděl, kdo z nich patří do mé věkové kategorie 45–49 let. Na rozdíl od zkušených Spartanů, kteří jezdí po závodech pravidelně, jsem byl v téhle disciplíně pořád nováček. Letos jsem měl za sebou teprve dva závody Super a jeden Sprint. Na druhou stranu jsem se nechtěl zbytečně podceňovat. Když už jsem se postavil na start, chtěl jsem předvést co nejlepší výkon. Jen jsem musel mít někde vzadu v hlavě i to lýtko, kvůli kterému jsem si nemohl dovolit úplně bezhlavě riskovat.

A pak jsou tu překážky, na kterých vám ani dobré běžecké nohy nemusí být příliš platné. U mě jsou to například řetězy. Nemám problém je přenášet, jakmile je dostanu na sebe, ale právě to nasazování mi dává zabrat. Na Lipně jsem měl navíc pocit, že ten řetěz váží snad tunu. Dostat ho na záda se mi podařilo snad až napotřetí a to ještě takovým švihem, že jsem si v tom chladném počasí mohl klidně přivodit další problém, tentokrát se zády. A samotné přenášení? Tam už člověk cítí, jak z něj ta železná nádhera postupně vysává energii. Jenže zastavit a odpočívat jsem v žádném případě nechtěl. Věděl jsem, že by se mi pak pokračovalo ještě hůř.

Podobně zajímavé setkání jsem měl i s překážkou Atlas Carry. Pětačtyřicetikilová koule, kterou musíte zvednout ze země a přenést. Samo o sobě nic jednoduchého, zvlášť když nejste zrovna silový typ. Jenže na Lipně měla tahle koule ještě jednu specialitu. V předchozích závodech o den dříve, ji opakovaně pokládali na stejné místo, a protože byla půda po sobotním dešti měkká, vytvořil se tam pořádný důlek. Koule v něm byla zabořená snad z jedné třetiny. Takže než jsem vůbec mohl začít s přenášením, musel jsem ji nejdřív dostat ven. A to mi dalo snad víc práce než celá následná překážka. Jakmile jsem ji konečně dostal na stehna a postavil se, bylo to dobré. Ale těch dvacet sekund zápasení se zemskou přitažlivostí bych si příště docela rád odpustil.

Naštěstí jsou také překážky, které mi naopak sedí. Šplhání, ručkování, tahání břemen nebo Olympus patří mezi ty, na kterých se cítím dobře. Mimochodem, právě Olympus mi na jednom z prvních závodů dal pořádně zabrat. Tehdy jsem ho nezvládl a tak jsem si následně na YouTube našel, jakou techniku používají zkušenější závodníci. Od té doby s ním problém nemám. O to víc mě baví, že se člověk může posouvat i v takových drobnostech, na kterých by ho dřív ani nenapadlo pracovat.

A pak je tu Slackline. Úzký balanční popruh, po kterém se musíte dostat na druhou stranu. Tuhle překážku jsem zatím nedokázal pokořit ani jednou. Na Lipně jsem se dostal téměř do poloviny, ale pak jsem zase sklouzl. Následoval trestný běžecký úsek z kopce dolů a zpátky nahoru. To už pro mě naštěstí nebyl problém, takže jsem ho odběhl svižně a pokračoval dál. Na Slackline si zkrátka budu muset ještě posvítit. Zatím má nade mnou jednoznačně navrch.

Aby těch zážitků nebylo málo, na jedné z překážek se mi podařilo málem přijít o poslední energetický gel. Překážka spočívala v tom, že jsme s těžkou kládou seběhli kus kopce dolů a následně ji museli tlačit zpátky nahoru pod ostnatým drátem. Jenže po celodenním sobotním dešti a předchozích závodech byl terén pořádně rozrytý. Mokrá rozrytá hlína, kamení a nad hlavou ostnatý drát. Při jednom pohybu jsem se trochu víc přizvedl a ucítil, jak jsem o něj zavadil. Teprve po dokončení překážky mi došlo, že právě v zadní kapse legín mám schovaný poslední gel.

Samozřejmě. Dírka v obalu. Naštěstí jsem ho ještě stihl zachránit. Opatrně jsem gel vyndal, vložil do malého igelitového sáčku, ve kterém jsem měl skládací kelímek a přesunul ho do přední kapsy, kde už na něj nic netlačilo. Gel přežil a já mohl pokračovat. Byla by docela škoda o něj přijít, protože jsem měl doplňování energie předem promyšlené. První dva gely jsem si vzal v přibližně čtyřicetiminutových intervalech, s posledním jsem se rozhodl počkat až zhruba na sedmnáctý kilometr. A zpětně jsem byl rád, že jsem plán trochu upravil. Celý závod jsem se cítil dobře, žádná skutečná krize nepřišla a energii jsem měl i na závěrečnou porci překážek.

Právě absence jakékoliv výraznější krize mě na Lipně příjemně překvapila. Ne že by závod nebyl náročný. Byl a některé překážky mi daly pořádně zabrat. Občas se kvůli chladu ozývaly i náznaky křečí. Přesto jsem neměl chvíli, kdy bych se musel přemlouvat, abych pokračoval. Hlava fungovala, nohy také a celkově jsem měl pocit, že mám závod dobře rozložený. I když jsem místy cítil, že bych mohl běžet rychleji, neviděl jsem důvod zbytečně pokoušet štěstí s lýtkem. A hlavně jsem si ten závod neskutečně užíval.

Ke konci závodu přišla překážka, ze které jsem měl už před startem respekt. Hod oštěpem. Vypadá to jednoduše. Vezmete oštěp, zamíříte na terč ze slámy a hodíte. Jenže ono to zase tak jednoduché není. Navíc když se netrefíte podle pravidel, čeká vás třicet angličáků. S touhle možností jsem dopředu počítal, takže jsem k oštěpu nepřibíhal s žádnou panikou. Připravil jsem si hod, zamířil a vypustil ho. Letěl rovně, jenže místo slámy zasáhl dřevěnou část konstrukce, která terč držela. Trefa to tedy byla, ale úplně jinam, než bylo potřeba. Takže smůla.

Na nějaké rozčilování nebyl čas ani důvod. Přesunul jsem se k trestnému stanovišti a pustil se do třiceti angličáků. A musím říct, že právě tady jsem nejvíc poznal, kolik sil mi ještě zbývá. Po více než dvaceti kilometrech a téměř tisícovce výškových metrů jsem je zvládl opravdu svižně, bez zbytečného odpočívání. Ostatně už před startem nás pořadatelé důrazně upozorňovali, že počet angličáků kontrolují i pomocí kamerových záznamů. Podle jejich informací se totiž během sobotních závodů objevily případy, kdy si někteří závodníci povinný počet zkrátili. Takže žádné šizení. Třicet znamená třicet.

Jenže teprve později jsem zjistil, že právě tyhle angličáky mohly sehrát mnohem důležitější roli, než jsem si na trati vůbec připouštěl. V té době jsem totiž stále netušil, na jakém místě se pohybuju. A už vůbec jsem nevěděl, že bych mohl být tak blízko stupňům vítězů. Po oštěpu následovalo ještě jezírko se studenou vodou, kterého jsem se před závodem také trochu obával. Nakonec jsem do něj vlétl mnohem rychleji než většina závodníků, které jsem viděl kolem sebe. Žádné opatrné našlapování a rozmýšlení, jestli ta voda bude studená. Byla. A čím dřív vodou projdu, tím líp. Pak už zbývalo několik posledních překážek včetně ručkování na kruzích (Multi-Rig) a konečně cíl.

Výsledný čas 2:46:15. Můj první Beast, víc než třináct minut pod plánovanou tříhodinovou hranicí. To bylo skvělé. Čas pro mě ovšem nebyl překvapením, protože jsem ho průběžně sledoval na hodinkách a viděl ho také na velké světelné tabuli v cíli. Co jsem ale nevěděl, bylo moje umístění. Převzal jsem účastnickou medaili, něco malého si vzal k občerstvení a vzhledem k chladu zamířil k autu, abych se převlékl. A právě tam přišlo to překvapení, kterým jsem začínal.

Čtvrté místo v kategorii 45–49 let. Třetí závodník měl čas 2:44:10. Rozdíl pouhé dvě minuty a pět sekund. Samozřejmě mi okamžitě naskočil ten nepovedený oštěp. Kdybych ho hodil správně, mohlo to celé dopadnout jinak? Možná ano. Stejně tak jsem mohl někde na trati přidat, protože určitou běžeckou rezervu jsem cítil. Jenže na druhou stranu jsem měl důvod být opatrnější. A kdo ví, co by se stalo, kdybych se rozhodl běžet úplně nadoraz. Po bitvě je každý generál. Jisté je jen to, že jsem skončil čtvrtý a od třetího místa mě dělilo 125 sekund. Jestli se rozhodovalo právě na oštěpu, to už se nedozvím.

Když se na ten výsledek podívám s odstupem, beru ho jako moc pěkný úspěch. Tohle byla moje první sezóna ve Spartanu. Začínal jsem na jaře v Praze závodem Spartan Trail bez překážek, následoval dvakrát Super v Německu, Sprint v Liberci a nakonec Beast na Lipně. Právě tam jsem zároveň zkompletoval svoji první Trifectu, tedy všechny tři základní spartanské distance v jednom roce. A mám z toho radost. Nejen kvůli medailím nebo umístění, ale především proto, že mě tenhle sport opravdu chytil.

Na Spartanu mě baví právě to, že nikdy nejde jen o jednu věc. Nestačí umět rychle běhat nebo mít sílu v rukách. Potřebujete od každého něco a pořád máte co zlepšovat. Někde vám pomůže běžecká kondice, jinde technika a někde se prostě musíte smířit s tím, že vám určitá překážka zatím nejde. Ostatně já mám po letošku docela jasno. Zapracovat na silových překážkách, naučit se pořádně zvedat těžká břemena, zlepšit rovnováhu a snad konečně přijít na to, jak překonat Slackline. A taky by nebylo špatné naučit se trefovat oštěpem tam, kam se trefovat má.

Abych ale nezapomněl na jednu důležitou věc. Všechno tohle dělám především proto, že mě to baví. Sport je pro mě způsob, jak smysluplně trávit volný čas, udržovat se v kondici a dělat něco, z čeho mám dobrý pocit. Nepotřebuju nikomu dokazovat, co všechno zvládnu. Pokud chci být příště lepší, tak hlavně sám pro sebe. A taky dobře vím, že cesta k lepším výsledkům nevede jen přes další tréninkové kilometry. Patří k ní regenerace, spánek, odpočinek a schopnost včas ubrat. Letos mi ostatně moje lýtko připomnělo, že ani sebelepší plán není nic platný, když tělo začne protestovat.

A pokud jste se někdy dívali na Spartan Race a říkali si, že podobné závody jsou jen pro svalovce, profesionální sportovce nebo lidi, kteří mají kondici od narození, možná vás překvapím. Já jsem se do překážkových Spartanů pustil teprve letos, ve svých osmačtyřiceti letech. Nezačínal jsem jako úplný sportovní začátečník, protože běhání a další sportovní aktivity už k mému životu prostě patří. Ale překážky pro mě byly nová zkušenost. A právě proto mě to celé tolik baví. Člověk nemusí všechno umět hned. Někdy stačí mít chuť vyzkoušet něco nového a postupně zjišťovat, co mu jde a co ještě potřebuje potrénovat.

Tak co, dokázali byste si sami sebe představit na startu Spartana? Nemusíte přece hned běžet Beasta. Existuje i kratší Sprint, na kterém si můžete vyzkoušet, jestli vás podobné závody vůbec baví. A pokud už nějakého Spartana za sebou máte, zajímalo by mě, která překážka vám dává nejvíc zabrat. Já už svého favorita mám. Jmenuje se Slackline, a jestli ji příště zase nedám, asi si s ní budu muset vyřídit účty někde mimo závod. Samozřejmě tréninkem.