Hlavní obsah

Onanie, extáze a předsudky. Co mě překvapuje při natáčení Marion

Foto: Antonín Deliš, web autora

Antonín Deliš jako Damian ve filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem

Sedm dílů za necelý měsíc. Film natočený na mobilní telefon, jehož konečnou délku neznám. Několik osobních poznámek o tělesnosti, pornografii, herecké zranitelnosti a svobodě natáčet si po svém.

Článek

Jsem na straně 41 scénáře. Sedm dílů filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem je zveřejněných a já se najednou zastavuji. Ne proto, že bych nevěděl, co dál. Příběh znám. Vím, kam směřuje, a dokonce už mám natočené některé záběry, které se objeví až v jeho závěru. Jenže mezi scénářem a hotovým filmem stojí něco, s čím jsem od začátku počítal, ale co se ukazuje být mnohem zajímavější, než jsem očekával.

Skutečnost.

Především skutečnost, že film netočím s profesionálním štábem, velkým rozpočtem a herci, kteří mají na několik týdnů zablokované diáře. Natáčím ho na telefon POCO X7 Pro, převážně v pražském Hloubětíně, s lidmi, které znám, a s několika dalšími, jejichž účast se teprve řeší.

A přesto o něm od začátku mluvím jako o filmu.

Je to zvláštní. Technicky jde o seriál. Jednotlivé části vycházejí postupně, mají své názvy, své začátky a konce. Jenže já pořád vidím jeden film, jeden souvislý příběh, který se z nějakého důvodu rozhodl vznikat po částech.

Možná si tím splácím nějaký dávný filmařský dluh vůči sobě samému. Vždycky jsem chtěl točit filmy. A teď je konečně točím, i když k tomu nepotřebuji nic víc než telefon, počítač a chuť pokračovat.

Tělo, na které se dívám

Sedmý díl je zatím nejexplicitnější z toho, co jsem natočil.

V prvním díle už divák viděl Damiana při masturbaci. Sleduje pornografii, když ho přijde vyrušit soused Míďa a požádá ho, aby ztlumil zvuk. Damian ho potom pozoruje škvírou ve dveřích. Je to jedna z prvních situací, při kterých se zvláštním způsobem propojují životy obou mužů, aniž by si to jeden z nich uvědomoval.

V sedmém díle se k Damianově masturbaci vracím. Tentokrát v koupelně, v přítmí, které ale nic podstatného neskrývá.

Přemýšlel jsem o té scéně dlouho. Měl jsem několik verzí. Jedna byla syrová, až nepříjemná. Když jsem se na ni díval, bolela mě. Ne fyzicky, samozřejmě. Něco v tom obrazu nebylo takové, jaké jsem chtěl zachytit.

Postupně jsem pochopil, že nechci natočit pornografickou scénu. Chci natočit extázi. Dokonce bych řekl, že chci vytvořit jakousi oslavu onanie.

To slovo možná zní staromódně, ale právě proto se mi líbí.

Damian sleduje pornografii. Jenže ta je v danou chvíli pouze kulisou. Mě zajímá jeho tělo, jeho prožitek, jeho soustředění na sebe samotného. A zároveň druhá část jeho osobnosti, mysl, která ani v tak intimní chvíli úplně nevypíná.

Po dosažení uspokojení se Damian vrací ke sledování porna. Jako by něco skončilo, ale vlastně neskončilo. Po chvíli v něm touha znovu ožívá. To už ale divák vidět nepotřebuje.

Zajímalo mě právě tohle zvláštní rozdělení mezi tělem a myslí. Mezi prožitkem, který člověka na chvíli zcela pohltí, a myšlenkami, které se vzápětí vracejí, jako by se nic nestalo.

Jenže jsem při natáčení narazil také sám na sebe.

Je mi pětačtyřicet. Dokážu si představit, že se někdo na moje nahé tělo podívá a řekne si: „Prosím tě, vypadáš jako knedlík. Co tady chceš točit za erotiku?“

Ať si to řekne.

Neznamená to, že jsem zcela zbavený vlastní ješitnosti. Když vidím záběr, ve kterém mám dvě brady, nemusím na něj nutně koukat půl minuty. Ale to ještě neznamená, že ho vystřihnu. Záleží na tom, co v daném místě vypráví.

Při natáčení mě začalo fascinovat pozorovat vlastní tělo režisérskýma očima. A to je docela zvláštní zkušenost. Být současně člověkem před kamerou a tím, kdo rozhoduje, jak dlouho se na něj budeme dívat.

Navíc nehraji jen Damiana, ale také Míďu. Dvě odlišné postavy, dvě odlišná těla, přestože obě patří mně.

Myslím, že se je nepokouším přikrášlovat. Spíš hledám způsob, jak je zachytit pravdivě vzhledem k tomu, kým jsou.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu věc, která mě už dlouho zajímá. Když vidím na pódiu zpěváka, který vystupuje do půl těla nahý, někdy si říkám, jestli by tam stál stejně samozřejmě, kdyby přibral deset kilogramů. Nebo dvacet.

A pak je tu třeba Iggy Pop. Stárnoucí, vrásčité tělo, které už dávno neodpovídá obvyklým představám o kráse, a přesto je na pódiu pořád stejně přítomné.

Proč by vlastně mělo být právo ukazovat vlastní tělo podmíněné tím, jak vypadá?

Podobný pocit jsem měl u filmu Hodně štěstí, pane Veliký s Emmou Thompsonovou. Výborně napsaný film, jehož závěrečný záběr na nahou herečku mě zvláštním způsobem zasáhl. Skoro jako facka. Přemýšlel jsem, proč je mi ten obraz nepohodlný. Protože ukazuje tělo ženy takové, jaké skutečně je? Nebo protože jsem měl pocit, že se jeho odhalení stává jakýmsi zvláštním vrcholem celého vyprávění?

Nevím. Je to moje divácká asociace, ne kritika filmu.

Jen jsem při natáčení Marion pochopil, že nechci všechno soustředit do jediného takového okamžiku. Chci, aby podobné chvíle prostupovaly příběhem. Aby tělesnost nebyla výjimečnou událostí, ke které se musíme dlouho propracovávat.

U sedmého dílu jsem nakonec udělal něco velmi prostého. Nechal jsem ho jeden den odležet. Druhý den jsem si scénu pustil znovu a pozoroval, co se mnou dělá.

Mohl bych ji zkrátit? Jistě.

Ale proč?

Jen proto, že by někdo mohl mít pocit, že už viděl dost? Že už scéna sdělila všechno, co měla? Že by bylo umělecky vhodnější přejít dál?

Já jsem v té chvíli dál přejít nechtěl.

Neobdivoval jsem sebe. Obdivoval jsem okamžik.

Co je vlastně pornografie?

Mám rád filmy, které se nebojí překračovat hranice. Třeba Visitor Q Takashiho Miikeho. Fascinují mě filmy, jejichž autoři dokázali vytvořit svět, který je nepohodlný, někdy odpudivý, někdy krásný a někdy všechno současně.

Samozřejmě se také rád podívám na Pýchu a předsudek, slavnou televizní adaptaci románu Jane Austenové z roku 1995 s Colinem Firthem a Jennifer Ehleovou. Jenže to je jiný žánr. A ten teď právě netočím.

Líbezné obrázky a konverzační obraty si můžu nechat na setkání s Dádou. Jane Austenová nejsem.

Kde tedy podle mě končí pornografie a začíná film?

Především v kontextu. V tom, proč se na určitou věc díváme a jaké místo má v příběhu.

Nemyslím si, že zobrazení skutečného sexu automaticky dělá z filmu pornografii. Stejně jako si nemyslím, že stačí sex zasadit do uměleckého prostředí, aby se z něj stal hluboký zážitek.

Explicitnost sama o sobě není pravda.

A otevřenost ještě nutně neznamená pravdivost.

Tahle dvě zjištění jsou pro mě při natáčení Marion důležitá.

V mém filmu je explicitní masturbace, explicitní tělesnost, ale také obyčejný život. A bude v něm explicitní smrt. Nevidím důvod, proč by jedna z těch věcí měla mít automaticky větší právo na zobrazení než druhá.

Zároveň mě překvapuje, že o sexuálních scénách stále mluvíme, jako bychom zobrazovali něco mimořádně vzdáleného lidské zkušenosti.

Přitom pornografie je součástí soukromého života obrovského množství lidí. Sledujeme ji doma, někdy dokonce v práci. Masturbujeme. Máme fantazie, o kterých s nikým nemluvíme. A pak se před obrazovkou ošíváme, když někdo něco podobného ukáže ve filmu.

Nedávno jsem si ze zvědavosti dohledával různé průzkumy o sledování pornografie. Některá čísla mě docela překvapila. Ale kdo chce, může si podobné údaje snadno vyhledat sám. Mně nejde o statistiky, spíš o ten zvláštní rozpor mezi tím, jak běžnou součástí života pornografie je, a rozpaky, které její zobrazování stále vyvolává.

A když si představím člověka, který se během obědové přestávky zavře na toaletě a masturbuje, nebo někoho, kdo si večer před spaním pustí pornografické video, napadá mě, že ve svém filmu vlastně neukazuji nic tak neobvyklého.

Samozřejmě ne všichni. Nechci mluvit za všechny muže, natož za ženy.

Ale zajímá mě ten rozpor.

Je skutečně ještě tolik lidí pohoršených zobrazením sexuality? Nebo jsme si jen zvykli o explicitních filmech psát jako o něčem šokujícím, až jsme tomu sami uvěřili?

Možná by diváky mnohem víc šokovalo něco, co já sám považuji za naprosto obyčejné.

Mám ostatně vlastní zkušenost s promítáním prvních dílů kamarádce, která se při některých záběrech viditelně ošívala.

Nevím, jak budou lidé reagovat na sedmý díl. Dokážu si představit smích, rozpaky, odpor i názor, že režisér definitivně ztratil soudnost.

A také si dokážu představit, že se nestane vůbec nic.

To všechno je možné.

Jenže já ten film netočím proto, abych někoho šokoval. Ani proto, abych se někomu zavděčil.

Točím ho pro radost.

Svoboda je krásná věc. Dokud ji nemusí mít někdo jiný.

Jednou z věcí, které mě při natáčení zaměstnávají nejvíc, je obsazení Filipa.

Filip je pro příběh důležitý. A přitom jsem ho dosud ve filmu převážně namlouval sám. Původně jsem roli psal na tělo kamarádovi, který ji odmítl. Později jsem oslovil dalšího herce. Během rozhovorů o postavě a její tělesnosti vznikly připomínky a já některé věci ve scénáři přepsal.

Tím se změnila také dynamika příběhu.

A to mi nevadí.

Scénář pro mě není modla. Nikdy jsem nechtěl natáčet film, ve kterém se všichni musí podřídit každému předem napsanému slovu.

Jenže existuje rozdíl mezi tvůrčí proměnou a kompromisem, který by změnil samotnou podstatu filmu.

Filipa jsem nakonec ze sedmého dílu vypsal. Teď uvažuji, koho dalšího oslovit. Procházím si v hlavě herecké, divadelní i kamarádské kontakty a hledám člověka, který by tu roli dokázal a chtěl přijmout.

Nejde jen o nahotu. Jde o celkovou otevřenost filmu.

A já nechci po nikom, aby překračoval hranice, které překročit nechce.

Na druhé straně nechci kvůli obsazení odstraňovat tělesnost, která je pro příběh podstatná. Pokud bych to udělal, přestal bych natáčet film, který chci natočit.

A tady se dostávám k dalšímu tématu, které mě zaměstnává.

Když žijeme v demokratické společnosti, proč může mít člověk takové obavy z toho, co dělá ve svém volném čase?

Proč by jeho účast v explicitním filmu měla být problémem pro zaměstnavatele? Proč se stále řeší, zda má někdo účet na OnlyFans, jestli se někdy objevil nahý před kamerou nebo zda svým soukromým životem nepoškozuje dobré jméno firmy?

Samozřejmě existují různé pracovní závazky a okolnosti. Ale pořád se ptám, co má člověk právo požadovat od někoho jiného jen proto, že ho zaměstnává.

Kdysi jsem pracoval v televizi a přišel za mnou producent s otázkou, jestli bych se nemohl oholit.

Odešel jsem.

Pro mě to byla docela jednoduchá věc. Tohle jsem já. Jestliže mě nechcete takového, jaký jsem, pak pro mě v tomhle prostředí není místo. Neměl jsem potřebu se kvůli tomu s někým přít ani vysvětlovat, proč se oholit nechci.

Možná to zní přehnaně, ale já jsem v tu chvíli pochopil, že za určitých okolností prostě nechci být součástí showbyznysu, ve kterém o mém vzhledu rozhoduje představa o tom, co by se mohlo líbit divákovi.

U Marion podobné otázky řešit nemusím.

A současně si stále silněji uvědomuji, že ostatní herci mohou mít úplně jiné životní okolnosti než já. Jiná rizika. Jiné hranice. Jiná místa zranitelnosti.

Moje tvůrčí svoboda nemůže automaticky znamenat jejich povinnost.

I proto se natáčení někdy zastaví. Ne proto, že bych neměl co vyprávět, ale protože hledám způsob, jak to uskutečnit s lidmi, kteří chtějí být součástí právě takového filmu.

Hloubětín na druhé straně zeměkoule

Někdy přemýšlím, co by si z Marion odnesl člověk, který žije třeba v Japonsku.

Nezná Hloubětín. Neví, kde je Černý Most, nezná Poděbradskou ulici ani pražské tramvaje.

Viděl by v mém filmu něco z Prahy?

Možná ano.

Mám rád japonské filmy mimo jiné proto, že mě dokážou vtáhnout do prostředí, ve kterém jsem nikdy nežil. Nejde přitom o krásné turistické obrázky. Často stačí obyčejná ulice, nádraží, malý byt nebo člověk, který jde někam, kam já sám nikdy nepůjdu.

Něco podobného ve mně zůstalo z Dvojího života Veroniky. Krakov, jeho ulice, atmosféra místa. Nepamatuji si je jako cestovatel. Pamatuji si je prostřednictvím filmu.

A říkám si, jestli by něco takového nemohl někomu zprostředkovat také můj Hloubětín.

Damian se prochází po městě, hledá místa, kde by mohl mít sex, dostává se do ulic a zákoutí, kam bych možná ani já sám jinak nezašel.

Nenatáčím dokument o Praze. A přesto se Praha stává součástí příběhu.

Bez velkého štábu, bez osvětlení, bez pečlivě komponovaných pohlednicových záběrů.

Jen telefonem z ruky.

Možná je můj ideální divák opravdu někde na druhé straně zeměkoule. Člověk, který žije úplně jiný život, ale na chvíli se ocitne v tom mém filmovém světě.

A třeba v něm najde něco drásavě poetického.

Až přijde Marion

V sedmém díle se odehraje okamžik, který považuji za jeden z nejzajímavějších v dosavadním vyprávění.

Damian jede po eskalátoru. Proti němu jede někdo, koho divák nevidí. Vidíme jen Damianovu reakci. Jeho pohled a úsměv.

Obraz se na chvíli promění. Stejně jako hudba. Jako by do dosavadního příběhu proniklo něco, co k němu ještě úplně nepatří. Náznak události, která možná teprve přijde.

Kdo je ten člověk?

Možná Marion. Možná někdo úplně jiný.

Ani já jako autor nemusím mít na všechno jednoznačnou odpověď.

Ale ten okamžik mě zajímá. Setkání dvou lidí, které možná nic neznamená, a možná v sobě nese něco, čemu porozumíme teprve později.

Jakýsi tanec energií.

S představitelkou Marion, Olgou Dolanskou, jsme už natočili také záběry, které v původním scénáři nebyly. Vznikly během práce, z inspirace, z toho, co jsme měli právě před sebou.

Některé z nich možná nakonec povedou k úplně jinému závěru, než jaký jsem původně zamýšlel.

Mám slabost pro obyčejné filmové konce.

Pro takové, po kterých má člověk chuť zůstat s postavami ještě chvíli. Jako když Elio sedí u krbu na konci filmu Dej mi své jméno.

Jenže aby takový konec fungoval, musí mu něco předcházet.

Nemůžete jenom postavit kameru před člověka, nechat ho sedět a očekávat, že vznikne velký filmový okamžik.

Musíte k němu dojít.

A možná právě proto mě čím dál víc přitahuje představa, že po všem, co se v Marion stane, by mohl přijít úplně obyčejný lidský moment.

Nějaké spojení.

Křehké, nejisté, nevysvětlené.

Takové, které nemusí znamenat šťastný konec, ale přesto v sobě může nést naději.

Sedm dílů za měsíc. A co dál?

Když se mě někdo zeptá, co mě na celém natáčení překvapilo nejvíc, asi bych měl odpovědět, že vlastní odvaha, otevřenost nebo zkušenost s tělem před kamerou.

Ale není to tak.

Nejvíc mě překvapila rychlost.

Před necelým měsícem jsem začal natáčet. Dnes je venku sedm dílů. Jsem za polovinou scénáře a stále netuším, kolik dílů ještě vznikne.

Možná tři. Možná víc.

Scénář neurčuje délku jednotlivých epizod a já se nesnažím naplnit předem stanovený počet.

Nechávám příběh, aby se vyprávěl.

Přitom mě začíná překvapovat i to, co se kolem celého projektu děje.

Když jsem s filmem začínal, opravdu jsem nepřemýšlel o nějakém mezinárodním ohlasu. A teď zjišťuji, že se Marion objevila také v maďarské filmové databázi Mafab a v portugalském filmovém katalogu. Dokonce mě pobavilo, že se objevil neoficiální portugalský název Quando Marion chegar, diga a ela que não estou aqui — tedy přibližně Až přijde Marion, řekni jí, že tu nejsem.

Je zvláštní představit si, že někdo někde překládá název filmu, který já zatím pořád natáčím doma, na ulici nebo v koupelně.

Ozvala se také filmová společnost s nabídkou, že by mi mohla některé záběry profesionálně upravit.

A já jsem si uvědomil, že to vlastně vůbec není můj cíl.

Nechci z Marion dodatečně vyrábět uhlazený film, který bude předstírat jiné produkční podmínky, než za jakých vznikl. Natáčím ho doslova na koleně. Někdy skutečně s telefonem v ruce, v situacích, kdy bych si s velkou kamerou nebo štábem vůbec nevěděl rady.

Samozřejmě mě těší, že se kolem projektu začínají objevovat nějaké reakce, byť třeba jen prostřednictvím filmových databází nebo podobných nabídek. Neznamená to, že je film úspěšný nebo že ho sledují zástupy lidí. O skutečném počtu diváků toho vím zatím velmi málo.

Ale i tak mě pobaví, když si uvědomím ten nepoměr mezi tím, jak Marion vzniká, a tím, kam všude se o ní postupně dostávají informace.

Sedím doma v Hloubětíně, stříhám další díl na starém počítači, řeším, koho obsadit do role Filipa, a někde mezitím existuje můj film také pod portugalským názvem.

Když jsem začal natáčet, nic takového jsem neplánoval.

A právě to mě na celé práci baví nejvíc.

Nemám rozpočet, který bych musel obhajovat. Nemám producenta, který by mi nařizoval délku scén. Nemám televizní stanici, která by mi vysvětlovala, co divák ještě snese a co už ne.

Mám samozřejmě jiná omezení. Technická, lidská, časová. Někdy mi chybí herec. Někdy možnost natočit scénu přesně tak, jak bych chtěl. A někdy mě překvapí samotný příběh, který se najednou vydá trochu jinam.

Ale v tom je právě ta radost.

Nevím, jestli se Marion někdy objeví na festivalu. Jestli ji uvidí desítky, stovky nebo tisíce lidí. Jestli někoho pohorší, pobaví, nebo se na ni druhý den úplně zapomene.

Vím jenom, že vzniká.

Že mám sedm dílů, roztočený příběh, neobsazeného Filipa, několik scén z budoucího závěru a scénář otevřený na straně 41.

A že mě pořád zajímá, co se stane dál.

Nejen s Damianem, Míďou a Marion.

Ale i při samotném natáčení.

Protože před měsícem jsem si jednoduše řekl, že natočím film. A dnes přemýšlím o věcech, ke kterým bych se možná vůbec nedostal, kdybych ten telefon nevzal do ruky.

Zatím mám hlavně chuť pokračovat.

A to mi připadá jako docela dobrý důvod, proč zítra zase něco natočit.

Antonín Deliš, 22. listopadu 2026

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz