Článek
Stalo se vám někdy, že jste v diskusi někdy dostali vyčiněno za to, co řekl nebo udělal někdo jiný? V offline i online světě to totiž často chodí tak, že byť proti sobě stojí dva skuteční a jediní lidé, ve svých hlavách bojují s celým zástupem karikatur a slaměných panáků. A proto se nám tak často dostává emotivních obranných výkřiků.
Ačkoli je to frustrující samo o sobě, frustraci ještě zvyšuje to, že je vám za vinu dáváno něco, co je vám samotným proti srsti a čemu se aktivně snažíte vyhýbat. A i když množství takto prožitých frustrací by mi k tomu dávalo jisté oprávnění, rozhodně nemyslím výraz „idiot na mé straně“ jako nadávku, ale jako odborný termín.
Nevadí mi jiný názor
Předem chci říct, že nemám problém s názory, které nesdílím. V otevřené demokratické společnosti může každý realizovat svou osobnost a nelze čekat, že budou mít všichni na všechno stejný názor. Přímo naopak. Názorů existuje nespočet a všechny spolu zápasí na poli takzvaného „marketplace of ideas“, kde jedině svobodná a otevřená debata může rozhodnout, jaké názory jsou relevantní, a které nikoliv. Chtít potírat odlišné názory jako automaticky chybné je samo osobě chybné a chtít vyvracet očividně mylné názory bez diskuse jakbysmet.
Chci vést vážné a seriózní debaty o důležitých tématech a jejich studování věnuji nemalé množství času, jenže stále narážím na lidi, kteří nejen, že nechtějí debatovat, tj. jít se svou kůží na ten trh idejí, ale vadí jim už jenom samotná existence jiných názorů.
„Idiot na mé straně“. Kdepak se nám tu vzal?
Bohužel, existuje (přinejmenším jedna) jednoduchá finta, jak alespoň zmírnit nepříjemný pocit z odporu k existenci jiného názoru. A navíc bez námahy! Ta finta je nositele jiného názoru urazit. Proto se není co divit, že místo diskusí narážíme často jen na výměnu urážek a skoro nikdy nejde o věc sporu (kde by se jistá zapálenost pro věc dala omluvit), ale o osobní urážky. A pokud něco spolehlivě snižuje důvěru v lidstvo, tak je to pokrytectví, se kterým dovedeme lidem vytýkat věci, kterých se právě sami dopouštíme. Jediným výsledkem jsou takto získané náboje do arzenálu lidí, se kterými sice nesouhlasím, ale rád bych s nimi vážně diskutoval.
Ani nedokážu spočítat kolikrát se mi stalo, že jsem třeba věcně kritizoval nějaký z příspěvků Dana Vávry, a bylo na mě zaútočeno takovým způsobem, jako bych urazil jeho matku nějakým vousatým vtipem na její obezitu. A já to chápu, částečně. Mnoho lidí ho namísto kritiky jen tupě uráží, označuje nesmyslnými nálepkami (třeba tou „proruský“, což je nesmysl) a on pak automaticky zaujímá defenzivní postoj při každé kritice a ty útoky na sebe pak bere a prezentuje je ve stylu „HLE, to je vše, na co se zmůžou a nikdo mi neumí oponovat“, přičemž váš komentář beznadějně zmizel v záplavě jedovatých slin, čemuž ještě pomohly algoritmy sociálních sítí, které preferují ty „peprné“ komentáře s nejvíce lajky. A lidé rádi lajkují emotivní věci.
Idiot na mé straně je tedy člověk, který by chtěl mít stejný názor jako já, ale nedokáže si tento názor sám vydobýt a přijde mu tedy jednodušší místo toho bojovat na poli urážek.
Je to větší problém než se může zdát
Čert teď vem mou osobní frustraci, že se snažím debatovat o svých postojích, nebo o důležitých společenských témat, a jsou mi do toho výše popsaným způsobem neustále házeny vidle z „vlastních řad“. To přežiju, protože ta témata jsou větší než mé ego.
Každý, kdo se ale jako já vážně zabývá pseudovědou a dezinformacemi (a vnímá je jako problém), musí znovu a znovu čelit zbraním pseudovědců a dezinformátorů, které jim vkládají do rukou svým idiotským nevěcným přístupem lidi na naší straně. A nejsou to jen zbraně proti kritikům, ale jsou to zároveň i nástroje, jimiž lákají své nové příznivce. A to mě neuvěřitelným způsobem frustruje.
„Vidíš, oni nemají argumenty, tak musí takto nenávistně kopat, protože jsou ovce a přišli by o světonázor“
I takto by se dalo shrnout to množství argumentů, které idiotský přístup využívají. Za důležité tu považuji zmínit, že dezinformátoři a pavědci nečelí urážkám nečinně. Právě naopak. Velmi rádi takový konflikt vyvolávají. Vždyť kdo by si nepřál dodávku účinných zbraní přímo pod nos a to dokonce vlastním nepřítelem. Ať už vlastními útoky na oponenty, svojí rétorikou nebo i jen tím, jaké jsou dopady jejich slov a činů.
Dovedu ještě pochopit, že když přesvědčíte rodinného příslušníka, aby přestal docházet s rakovinou na chemoterapii a místo toho srkal vaše předražené ovocné džusíky (zdravím tímto Michala Haška, který si sám říká Shark), tak si moc sympatií pozůstalých (a dalších lidí) nezískáte a nelze čekat, že s vámi budou jednat v rukavičkách.
Jenže o takhle komiksově záporných protivnících se tu teď nebavíme. Bavíme se o obyčejných lidech s jiným názorem, na které reagujeme jako na ty komiksové záporáky. Odrazujeme tím důstojné protivníky od férového boje a dáváme náboje těm nedůstojným protivníkům, kteří nikdy férově bojovat ani nechtěli.
A je to něco, na čem můžeme pracovat. Stačí se nenechat vyprovokovat a zachovat klid, i když je to těžké a sám s tím mám občas problém. Jak se ale říká, prvním krokem řešení problému je uvědomit si, že máme problém..
Tak příště, až potkáte „idiota na své straně“, zkuste mu nedat lajk. To, že bychom je začali i odsuzovat neočekávám, nejsem naivní, ale příjemné by to bylo.
