Kdo určuje, co je pravda? Věda s tím dost pomáhá

Chceme věřit v existenci pravdy, ale stydíme se přisoudit si úřad nejvyšší autority. A protože jsme lidé, tak ho nechceme přiznat ani jiným. To už se raději často smíříme s myšlenkou, že nikdo takový úřad zastávat nesmí. A něco na tom je. V této situaci ale přichází na scénu věda, která se k pravdě nějakým způsobem snaží dobrat. Jen často nevíme, jak. A není to jen tím, že by chybovala.

Například věříme, že naše sluneční soustava sestává z osmi planet (promiň, Pluto), mezi které patří i naše planeta Země. Sama sluneční soustava je pak jen jednou z obrovského množství takových soustav ve vesmíru. Pokud se setkáte s někým, jehož přesvědčení o realitě vyžaduje, aby toto bylo nepravdivé (například pokud někdo věří, že je naše Země plochá), jste oprávněni toto jeho přesvědčení bez další argumentace odmítnout. Se světonázorem, že je Země plochá, nemůžete efektivně navigovat. Se světonázorem, že viry neexistují, vám budou lidé stále umírat. A se světonázorem, že homeopatika jsou více než pouhé placebo, vám stejně tu kýlu budou muset nakonec operovat.

Poznatek o podobě naší sluneční soustavy, ačkoli je dnes všeobecně známý, byl ale ještě před pěti stoletími (kdy ji jako jeden z prvních nadnesl Mikuláš Koperník ve svém malém komentáři) neslýchaný. Jak se to, co bylo kdysi kacířskou spekulací, změnilo v ustálený fakt?

Hledání pravdy není pouze akademickou otázkou, kterou se trápí vědecké elity. Je to totiž právě naopak. Jsou to akademické elity, které vnímají samotný pojem pravdy jako problematický. Pravda ale není nic nadzemského a pomyslného. Zvlášť, pokud chceme dělat konkrétní rozhodnutí o konkrétních skutečných věcech. Těžko se totiž můžeme spoléhat na to, že můžeme bez znalosti reality dělat kvalitní rozhodnutí. Obzvláště to platí dnes, kdy si teprve začínáme uvědomovat komplexitu společnosti. Někdy s údivem, někdy s ohromením, ale většinou se znepokojením.

A nečelíme jen nedostatku poznání. Máme tu ignoranci. Ať už přirozenou nebo uměle vyrobenou průmyslem ignorance. Máme tu neustále recyklované spory, které jsou v rámci vědy již dávno vyřešeny, ale které si v povědomí veřejnosti udržují svou aktuálnost.

Výsledný zmatek maří naše snahy o účinné jednání, i když dostupné informace mohou být v rámci vědy jednoznačné. V případě tvaru naší Země, nebo třeba v případě (ne)existence virů, se sice o velké narušení našich rozhodovacích procesů nejedná, ale když se podíváme například na téma vlivu člověka na změnu klimatu, už to není tak růžové. Zkuste prosadit politiku ochrany klimatu v prostoru, kdy je snadnější získat vliv i moc odpojením lidí od reality a váš mandát závisí přímo na tom, že s takovou politikou musí souhlasit i vaši voliči, kteří ve změně klimatu nemusí vždy vidět problém.

Věda je jistá instituce, ale nikoli instituce na vydávání certifikátů pravdy. Snaží se například očistit studie pomocí recenzního řízení ve vědeckých časopisech. Jen málokdy je ovšem toto samo o sobě dostatečná záruka. Snad jen u některých techničtěji zaměřených oborů, kdy výsledky nějakého ověřitelného měření těžko dovolují poskytnou prostor nepoctivosti.

To bohužel neplatí u všech vědeckých oborů. Existuje mnoho témat, kde hledáme odpovědi na složité otázky a snažíme se popisovat pozorované přírodní jevy, kde ale výsledky velmi záleží na interpretaci pozorování. Proto se musí postupovat velmi opatrně a nedogmaticky, vzhledem k již institucionálně uznaným faktům. A o to opatrněji, co se týče společenských jevů, jimž se dnešní věda a hlavně technika už nemůže vyhýbat tak, jak bylo zvykem kdysi.

Institucí a společností tvářících se jako Nejvyšší soud pravdy už máme dost. Věda si proto zvolila jiný úkol – že neustále usiluje o přiblížení a poznání pravdy. Jedním z nejdůležitějších nástrojů je pozorování, experiment, sběr dat, analýza a další metody. Bez nich by se objektivní realita v subjektivní samomluvě nedostala ke slovu.

Poté, co se vědec podrobí úspěšně soudu vlastních pochybností a schopností, předá své objevy vyššímu soudu ostatních ve formě své vědecké studie. Tzv. recenzní řízení, kterému je tato studie podrobena, je možné vidět jako řevnivost ve službách dobré věci a jako nejvyšší soud zkoumající vědeckou metodu i vědeckou instituci samotnou a zkouší nalézat slabiny a navrhovat zlepšení.

Metod, které věda používá, je mnoho a mohl bych ještě napsat mnoho řádků o všech detailech, ale i neduzích, které vědu souží. Jednou se k tomu určitě dostanu a udělám si na to prostor. Dnes se ale potřebujeme držet našeho tématu. Tedy tématu „pravdy“. S pravdou jako definitivním termínem věda ale nepracuje. Namísto toho vyrábí jinou věc: vědecký konsenzus.

Když se zamyslíme nad tím, jak se hypotéza stává přijatou skutečností, zdá se, že vědecká teorie je přijímána ve dvou fázích:

1. nejprve ji musí přijmout komunita odborníků a pak teprve

2. je musí přijmout společnost.

Osobně si troufnu tvrdit, že obě tyto fáze nejsou ani tak racionální, jak asi doufáme, ale ani čistě manipulativní (mocenské), jak na tom někteří neústupně trvají. Ve skutečnosti jsou čisté důkazy zvažovány ve vysoce sociálním procesu. Takové vážení stále ještě dost dobře funguje v přírodních vědách, i když je systematicky napadáno. Zdá se však, že druhá fáze – přechod společensky relevantního vědeckého konsenzu k veřejnému konsenzu – se nám často hroutí.

Jakmile v reálné vědě existuje určitá úroveň koherence důkazů pro nějaký výrok, je pro všechny praktické účely stejně dobrý jako pravdivý. Za normálních okolností jsou ve vědě slepé uličky tiše opuštěny a zarputilejším zastáncům neúspěšných teorií, kteří se odmítají přizpůsobit novým poznatkům, je umožněno, aby s trochou důstojnosti zestárli do emeritního stavu.

Když je ale ve hře nekalá politika a mocenské zájmy ohrožené fakty a realitou, potřebují takoví lidé konsenzus zpochybnit. A to nejlépe udělají sami vědci. A nejlépe ti, kterým samotná vědecká obec nenaslouchá, ale nyní se mohou konečně dostat do popředí a možná znovu dosáhnout i své tržní hodnoty.

V praxi to znamená, že pokud vědecké poznatky navrhují například změnu politiky nebo stojí v rozporu s dezinformacemi, jsou ti, jejichž zájmy jsou tím přímo ohroženy, motivováni najít otitulované vědce s jiným názorem. A tak místo toho, aby kariéra některých druhořadých vědců upadala v zapomnění, dostává se jim povzbuzení. Vytváří se z nich jakýsi „výbor pro popírání“.

Tím rozhodně nechci říct, že ti vědci jsou samotnými popírači vědy. Těmi jsou jejich objednavatelé. Tito vědci jen našli zkratku obejitím oné první fáze přijetí ve vědecké komunitě a vyhnutím se „protivným otázkám“. Jejich cílem není jen házet nějakou konkrétní hypotézou po veřejnosti, ale i – a možná hlavně to – vzbuzovat dojem dvou rovnocenných táborů, které se nemohou shodnout.

Najdete je jak tvrdí, že „věda neví“, že mnoho věcí je „nejasných“, že existuje velká „nejistota“ (slovo, jehož technický a netechnický význam s radostí zaměňují). Tento přístup k vědě osobně považuji za přinejmenším naivní a v extrémech pak i za nebezpečný. Říci něco takového, že „věda neví“, je tak žalostně mimo normy vědy, až by se dalo říct, že je to až ad hominem vůči vědě. A jsou-li takoví „vědci“ placeni jen pozorností a uznáním, možná vypadají i objektivněji a věrohodněji než vědci, kteří potřebující ke své reálné práci velmi reálné a směnitelnější zdroje.

Skutečnost je ale taková, že vědecké výsledky těchto „vědců“ nejsou příliš dobré. Nepodílejí se na tvorbě konsenzu, protože se neúčastní procesu tvorby konsenzu a toho se neúčastní, protože jejich příspěvky nejsou konzistentní a nesplňují vědecké nároky.

Práce těchto „vědců“ jsou tedy opakem vědy. A protože působí na veřejnost přímo a bez kontroly, vyhrává především rétorická přesvědčivost i zajímavá konfliktnost, která je pro média neodolatelná. Navíc existuje řada vydavatelství otiskujících cokoli, a to i ve vědě. Těch několik lidí, kteří produkují nekonzistentní nesmysly, je pak částí veřejnosti oslavováno. Oproti tomu tisíce solidních vědců, kteří se podílejí na solidním vědeckém procesu, se až na výjimky těší mnohem menší pozornosti veřejnosti a politického sektoru.

Kdybyste v anketě mezi veřejností hledali někoho, kdo by dokázal jmenovat vědce zabývajícího se klimatem, jména tuctu hlavních šiřitelů nesmyslů na toto téma by padla přinejmenším stejně pravděpodobně jako jména některých z nejpřednějších a nejuznávanějších odborníků. A to je jen mé zbožné přání. Mám totiž pocit, že realita by byla mnohem horší.

Problémem je, že skuteční odborníci jsou často příliš zdvořilí. Nechtějí své kolegy veřejně kritizovat, nechtějí diskusi vulgarizovat a před vulgaritami spíše utečou. Na veřejnost se proto většinou nic z jejich výtek a protiargumentů nedostane. Pokud vůbec na nějakou diskusi skutečně dojde.

Média, politický sektor, ale i my – obyčejní lidé, musíme činit rozhodnutí na základě skutečných důkazů. Protože ale žijeme ve světě, kde krom relevantních informací a faktů existují také dezinformace a pavěda, musíme se naučit vyvinout účinné metody ověřování informací. Chápání konsenzu jako samospásného řešení je stejně nebezpečné jako jeho úplné ignorování. I když je pravda, že je mi osobně asi upřímně jedno, jaký je zrovna konsenzus mezi homeopaty. A ze slušnosti nespecifikuji, co si myslím o konsenzu mezi plochozemci.

Potřebujeme způsoby, jak zjistit důvěryhodnost našich autorit a důvěryhodnost jejich kritiků. Skutečná autorita se pozná podle otevřenosti kritice a schopnosti komunikovat se společností. Což ostatně není nijak vzdálené ideálům demokracie, která není vhodným systémem pro lidi zavřené ve virtuální realitě pseudofaktů a iluzí. Jedna z věcí, které lze říci celkem spolehlivě je to, že ti, kdo tvrdí, že se zaměřují na „poznání pravdy“, a přitom v podstatě jen obhajují redukci vědy na politiku nebo politiky na vědu, jsou nedůvěryhodní. Každý z nich totiž vypráví jen malý zlomek příběhu a pokud existuje pravda, je pravděpodobně mnohem složitější, než kterákoli z těch jejich.