Společnost má problém a musíme ho rychle začít řešit

Lidstvo je schopné při semknutí dosáhnout fascinujících úspěchů. Dokážeme si pomoci, dokážeme postavit světové divy a 70 let od prvního letu bratři Wrightových se člověk díky masivnímu kolektivnímu úsilí už procházel po Měsíci.

I přesto, že společně dokážeme zdánlivě nemožné, máme čím dál větší tendence se od sebe odvracet a namísto pospolitosti mezi sebou budovat příkopy a někdo nám s tím čile pomáhá. Možná jste si toho všimli už i vy, že jednotlivé „tábory“ ve společnosti jsou už prakticky neslučitelné s běžným občanským soužitím. Jedni jsou „dezoláti“, druzí zase „ti přisluhovači zločineckého systému“ a podobně. Kde se to vzalo?

Jako školou povinný jsem u nás na vsi vždy rád chodil v neděli do naší místní hospody hrát s místními stařešiny šachy. Byl to dokonce můj oblíbený den v týdnu a s radostí vzpomínám na to, jak se vždy bouřlivě diskutovalo o cenách piva, o tehdy nově probíraném poplatku u lékaře a podobných, dnešní optikou, malichernostech. Ty časy už jsou dávno pryč. Dnes se řeší otázky života a smrti. Jeden je nepřítel a nepřítele je třeba zničit. Projevy násilí na sociálních sítích se stávají normou, stejně jako přání nemocí, a často dokonce i smrti.

Posledním podnětem k tomuto zamyšlení samozřejmě byla tragická událost v Praze, která zasáhla nás všechny. Čekal jsem, možná naivně, že to je něco, co nás jako národ dozajista spojí. Přesvědčení o opaku na sebe nenechalo dlouho čekat a já již několik dní sleduji, jak se sociální sítě a titulní strany různých médií plní všemožnými konspiračními teoriemi, jak události využívají všemožní lidé pro své zviditelnění a emotivní reakce létají všude kolem hlava nehlava a napjatá nálada eskaluje.

A nabízí se zde otázka…

Je pravděpodobné, že ne. Existují místa na internetu i mimo internet, kam lidé přichází se svými problémy a další lidé se je snaží věcně řešit, přičemž často upřímně přiznávají, kde jsou mezery v jejich znalostech, a omluví se, pokud vidí, že se mýlili. Ale pak jsou tu místa plná narcisů a psychopatů, kteří si v informačním prostoru snaží vydupat své místo, a kteří jsou nesmírně hluční.

Ti záměrně provokují emocionální reakci, a když se na tu udičku chytíte, dostanete se do jakéhosi převráceného světa, kde bez jakéhokoli vysvětlování platí jiná fakta, kde pro emoce platí jiná pravidla a kde jsou vám připisovány špatné vlastnosti, které patří spíš tvůrci toho světa, než vám.

Narcisové jsou k takovému chování nuceni svou úzkostí, že v nich neuznáte tu jedinečnou a dokonalou osobnost, kterou v sobě vidí. Každé jakkoli zdvořilé upozornění na omyl nebo jejich odporné chování je pro ně útok na jejich práva a svobody. A na protiútok reagují všemi zbraněmi ze svého arzenálu pokřivených argumentů.

Účelem takových argumentů je nejen zabránit odhalení pravého já narcise a jeho manipulace před vámi, ale hlavně před ním samým. Z toho všeho získávají vlastní potěšení a vaše chutné emoce. Budete pak vyčerpaní a zcela odzbrojení, neschopni jakékoli obrany. Ta ovšem neměla šanci od samého začátku. Proto tak často dochází k eskalaci konfliktu. Bez toho by těžko narcis dosáhl svého cíle.

O současném stavu společnosti si můžete snadno najít spoustu pocitů a dojmů ale najít něco, co nám dá skutečné nástroje na analýzu už tak snadné není.

V knize Social Conflict: Escalation, Stalemate, and Settlement autoři používají tři modely: model agresor-obránce, model spirály konfliktu a model strukturálních změn.

V modelu agresor-obránce má agresor cíl, kvůli němuž se dostává do konfliktu s obráncem. Agresor začíná mírně, ale postupně eskaluje, pokud mírnost nevede k jeho vítězství. Obránce přizpůsobuje své úsilí v reakci na agresorovu eskalaci. Tento model ale odráží jen některé případy eskalace. V mnoha případech totiž eskalují obě strany.

Podle modelu spirály konfliktu je eskalace výsledkem roztáčení spirály akce a reakce. Každá reakce je závažnější a intenzivnější než akce, která jí předcházela, každá odveta nebo obranná akce ve spirále přináší nový problém. Jak se spirála roztáčí, počet příkoří, které obě strany zažívají, se zvětšuje, což vyvolává rostoucí pocit krize. I v těchto spirálách můžeme rozlišit stranu která se pouze brání té druhé. Ale existují i čistě odvetné spirály, kde se obě strany vzájemně trestají za příkoří.

A konečně, model strukturální změny popisuje, jak sama struktura, tj. psychologie protivníků a vztahy mezi nimi, prochází zásadními změnami. Tyto změny jsou důsledkem zkušeností s minulými konflikty. Model strukturálních změn má tedy jedinečnou schopnost vysvětlit, proč eskalace má tendenci přetrvávat a opakovat se. Strukturální změny podněcují eskalaci a to, že jak se boj stupňuje, prostředky jeho vedení se stále více vzdalují od podstatných otázek, které byly důvodem konfliktu.

Tyto modely však mluví o eskalaci sporů mezi jednotlivci a je důležité zmínit, že je nelze jednoduše naroubovat na současné společenské problémy. Společnost má svou vlastní psychologii, a proto je třeba zde postupovat maximálně opatrně, přiznávat rizika příměrů a nenechat se unést rychlými nápady. Hrozí totiž nebezpečí falešného pocitu vysvětlení současných společenských problémů a toho už máme všude dost.

Nelze tajit, že jsem se o jisté paralely ve svých popisech už pokusil. Kdo se pohybuje na sociálních sítích, nemůže nenarazit na případ, kdy jedni lidé při určitých situacích píší čím dál tím víc absurdnější výroky a druzí je za to čím dál tím méně věcně, zato však emotivněji, tepou.

Důsledkem tohoto emotivního tepání jsou stížnosti na agresivitu lidí, kteří tak domněle cenzurují svobodu názorů. Takových je mnoho a jistě nějakou zdařilou ukázku najdeme i v komentářích od čtenáře pouhých titulků článků.

A je to i samotný způsob šíření a sdílení absurdit, co nelze nechat stranou. To může souviset s jevem uvěznění, jak jej popisují J. Brockner a J. Z. Rubin ve své knize Entrapment in Escalating Conflicts. Při uvěznění člověk není otevřený připuštění omylu či chyby, načež se do tohoto klamu více a více potápí, což jej žene do čím dál větších absurdit. Většinou se tedy nejedná o záměrné a cílené jednání.

Při eskalaci konfliktů se komunity silně polarizují. Pokud v začátku konfliktu snad ještě mohl zaznít mírnící hlas rozumu požadující věcně řešit podstatu problému, teď už by to byla zrada „naší strany“. Tyto hlasy tedy mizí a lidé si musí vybrat, jestli se postavit na jednu či druhou stranu. A je jasné, že taková polarizace přispívá k celkovému zhoršení vztahů mezi členy. Ovšem člověk jinému člověku čelí přímo jen těžko. Kdyby to tak nějak šlo, zbavit ty jiné lidi jejich lidské tváře a jedinečnosti. Ještěže jsou tu šikovné techniky dehumanizace protistrany a deindividuace.

Pokud si někdo neví rady s člověkem a jeho argumenty, které by musel pracně vyvracet, buď si sám vytvoří škatulku, kam ho zařadit, nebo si i tuhle práci ušetří a použije už hotovou škatulku, kterou pro něj vytvořila nějaká propaganda. A taková škatulka, to už není člověk. Se škatulkou se snadno udělá krátký proces, pokud jí můžeme přisoudit jakoukoliv špatnost a hloupost.

Jistě, jako lidé máme morálku, která nám brání ubližovat jiným, ale ta se nestará o zvrácené a zločinné nelidské bestie. Morálka je naopak radí potírat. A jaká to příznivá náhoda, že tyto bestiální vlastnosti tak očividně shledáváme na svých protivnících, že?

To vede k tvrdému násilí, porušování lidských práv a jistě není třeba připomínat, jak často se v historii stala dehumanizace nástrojem genocidy, vytváření lidí druhých a třetích kategorií, válek a dalších projevů kruté lidské tvořivosti. Války i pouhé konflikty na internetu přicházejí a odcházejí. To, co ovšem zbude, jsou nepřátelské postoje a mysli navyklé dehumanizaci. To vše je živnou půdou pro vznik dalších konfliktů, pokud se objeví něco, na čem lze společnost krásně polarizovat.

Nemělo by nás proto překvapit, jak rychle se např. po propuknutí války typu invaze na Ukrajinu, nebo po vypuknutí pandemie vytvoří tábory, a že spory mezi nimi mohou zajít opravdu daleko.

Proto je první krok k řešení uvědomit si, že obrana té „naší správné strany“ a snaha potřít „odporné protivníky“ je sama podstata problému.

Když vidíme stroj na konflikty tak bezvadně a neúprosně šlapat, tak se přirozeně musíme ptát, jestli můžeme ten proces zvrátit.

Většinou je mnohem snazší řešit problémy, dokud ještě příliš nenarostly. Ovšem tento problém s největší pravděpodobností již v naší společnosti zapustil silné kořeny. Tedy spíš než o prevenci, musíme se snažit o zmírňování a zabránit jeho zhoršování. Problémy eskalace, polarizace a vytrácení smyslu jsou provázané. Proto je lze obvykle řešit současně pomocí stejného souboru nástrojů.

Prvním zásadním krokem je začít mluvit o tom, co taková eskalace může způsobit a přesně o to se snažím v tomto článku. Když jsou lidé vtaženi do spirál eskalací, ztrácí odstup a neuvědomují si zkreslenost svých představ o druhé straně. Jsou utopeni ve svých sporech a neuvědomují si ani to, že jejich činy přispívají ke zhoršení situace, ani to, že druhá strana je na tom stejně. Musíme ukázat, že ona špatnost druhé strany může být zcela zdánlivá, nebo že za ní můžeme tak trochu sami, a že ona druhá strana na tom může být stejně.

A je třeba zmínit, že je tu ještě třetí strana: Naši narcisové a psychopati, kteří tu situaci na jedné či druhé straně přiživují. Z těch těžko vydolovat dobrou vůli tohle změnit. Tu můžeme čekat jen od těch, kteří jsou jen strženi a nemají z eskalace a polarizace žádný zisk.

Dalším krokem je konstruktivní konfrontace. Při této konfrontaci se postavíme před důkladnou mapu všech detailů problému. To nám umožní vidět jeho celý rozsah. To, co většinou uvidíme je, že situace není redukována jen na „oni proti nám“ nebo „dobro proti zlu“.

Dále je nutná změna cílů. Přestat cílit na vítězství v konfliktu, což vede do oněch zákeřných spirál. Musíme cílit na to, jak strany přivést k sobě. Teprve to povede k dialogu obou stran a teprve to může vést k nějakému řešení celé situace.

Také je třeba se vyhnout situaci, kdy jsme tak dlouhou dobu zastávali mylný názor, že pro jeho nemožnou obhajobu jsme eskalovali diskusi. Omyl spočívá v neochotě vzdát se myšlenky, kvůli které jsme promarnili hodně energie a času. Racionálně na minulých nákladech nezáleží, záleží jen na kvalitě myšlenky samotné. Je-li špatná, pryč s ní.

Jedinec může tento omyl s trochou odstupu prohlédnout, ale je-li ve hře vůdce lidu a jeho následovníci, problém se značně prohloubí. Najednou se musí investovat nejen do boje, ale i do společenství. Přiznat si, že idea je nesmyslná nebo dokonce hloupá, nejde jen tak. Investováno už nemuselo být jen trochu času, ale dokonce i životy. A taky je třeba pomstít všechny ty pomsty za všechny minulé pomsty všech pomst, zkrátka bludný kruh pomst, kde nikdo už pořádně neví, jak to začalo.

Nezáleží na tom, kolik existuje důkazů ukazujících, že konfliktní chování není racionální. Hněv, strach a pocit viny racionalitu spolehlivě utlumí. Naštěstí, pokud si lidé uvědomí, jak moc jim konflikt ubližuje a jak malou šanci mají na zlepšení své situace pokračováním v boji, může se deeskalace stát jejich cílem. To je nutná podmínka pro to, co William Zartman nazývá „zralost“.

Při tom všem je důležité poskytnout lidem možnost zachránit si tvář a nezatvrdit je v boji za minulá špatná rozhodnutí. Važte si všech, kteří jsou dostatečně upřímní, aby přiznali, že udělali chybu. Podporujte je a neudělejte ze sebe hlupáka tím, že je budete zahanbovat obviňováním z převlečení kabátu a vysmívat se tomu jako slabosti.

Mám pochopení pro to, že lidem už dochází energie. Setkávám se s tím velmi často, když o těchto problémech mluvím. Lidé jsou unavení z nekonečných hádek a často tak raději volí právě ty škatulky. To je ovšem příznak toho, že jsme už v té spirále narcisů, kteří nás svou eskalací unavili a paralyzovali naši schopnost obrany. Tomu je třeba se postavit.

To, co můžeme udělat my jedinci, je přestat hrát hru na emotivní komentování očividných provokací a omezit se pouze na věcné komentáře. Koneckonců, stejně jako bychom jinak bezbrannému agresorovi nepodali nůž, kterým nás zneškodní, tak bychom neměli narcisům a psychopatům mezi námi dávat argumentační náboje proti nám, a to ještě zcela zadarmo. Jediné, co nedokáží efektivně zneužít, je věcný argument bez emocí, takže jim zbyde jen jejich vlastní emotivní reakce, kterou se nakonec sami zničí, protože to není nic, co by chtěli světu ukázat.