Článek
Dám vám nyní stručný návod, jak někoho racionálními argumenty v diskusi přesvědčit:
1. Nejdřív najděte místa, kde si oponent protiřečí sám sobě nebo zjevným faktům,
2. klidně a bez emocí poukažte na tato místa, dodejte dobře ozdrojovaná fakta,
3. v klidu si vyslechněte, jaká jste tupá a nemyslící ovce…
První důvod, proč byste měli pominout tuto nadávku se stejnou elegancí jako to dělám já, je, že tak můžete uniknout ze spirály eskalace. Možná si ještě v průběhu diskuse vyslechnete i další libozvučné nadávky, kterými náš krásný jazyk oplývá, ale nakonec se přece jenom může stát, že maska nenávistné bestie spadne a oponent se skutečně rozmluví lidskou řečí.
Druhý důvod k ignorování nálepky „ovce“ mně přišel natolik zajímavý, že jsem se ho rozhodl rozebrat v tomto článku.
Všichni jsme ovce!
Kdybych měl někoho přesvědčit, že má cenu se zabývat filosofií, ukázal bych mu ty filosofické směry, které svůj zájem obrátily k poznání samotnému. Tyto směry zkoumají, jak poznání může vůbec vzniknout a jaká jsou jeho omezení. Jak to u filosofie chodí, není to žádná jednotná nauka. Přesto téměř každý autor, včetně mě, který se věnoval tomu, čemu se říká epistemologie, může mnohé říct nejen k vědě, ale i ke konspiračním teoriím a pseudovědě.
Co bychom tedy o poznání mohli za ta staletí bádání říct? To nejtriviálnější je rozdělit zdroje poznání na část pocházející z nějaké naší přímé zkušenosti se světem a na zdroje, které se bez této zkušenosti obejdou. (Pokusil jsem se to detailněji popsat zde nebo zde.) Vědecká metoda klade důraz právě na zkušenosti, tj. experimenty, sběr dat a jejich analýzu.
Jenže většina lidí nejsou vědci a netráví svůj život za složitými přístroji. Musí se proto spoléhat především na zdroje poznání, které přímo nespoléhají na zkušenost. A právě v tomhle případě se dostávají na scénu mechanismy jako jsou tradice a nebo to nejdůležitější: autorita.
Ovce a jejich pastýři
Věřte, že znám ten pocit pýchy na poznání, o kterém si rádi namlouváme, že je jen a pouze naší zásluhou. Je ale příznakem duševní vyspělosti uvědomit si, že spousta toho co víme, pochází z hlav jiných lidí. Ani to jinak nejde. A i když se tak mnozí tváří, lidé si obvykle nedělají doktorát z politologie, aby měli informovaný názor na EU. Stejně tak nestudují tvrdě šest let medicínu, aby si ověřili doporučení svého lékaře. Často nastává okamžik, kdy se zkrátka musíme spolehnout na nějakou autoritu.
První takovou autoritou, se kterou se v životě setkáváme, bývají naši rodiče a příbuzní. Následují učitelé, média, vědci nebo duchovní. Stranou nezůstávají ani úředníci ale třeba i všemožní šarlatáni. Podrobit se nějaké autoritě lze dobře nebo i špatně. Na to, abychom se vyhnuli tomu druhému, musíme zapojit kritické myšlení. Kritické myšlení přikazuje aktivně hledat místo, kudy se do našeho poznání může vloudit omyl nebo lež. Těžko nám ovšem může přikázat vzdát se autorit. Ty ke svému životu potřebujeme.
Spoléhání se na autority nám dává možnosti, na které bychom nejspíš sami nikdy nedosáhli. Ruku na srdce, i když se - stejně jako většina lidí - pokládáme za mimořádně inteligentní, musíme uznat, že na světě jsou miliony mnohem chytřejších lidí a existují tedy spolehlivější zdroje poznání než naše mysl. Kritické myšlení nám však radí autority přezkoumávat, posuzovat důvěryhodnost a spolehlivost autoritativních zdrojů a při vytváření přesvědčení a rozhodování zvažovat více zdrojů informací.
A o tom to je, přátelé
Když tedy zhodnotíme, jakým způsobem většina z nás přijímá informace, tak nálepka „ovce“ najednou pozbývá své váhy (jakkoliv malou ji, jako každá taková nálepka, měla). Na autority se totiž spoléháme všichni. Včetně těch nejlepších expertů. Konečně, ani špičkový běžec neběhá stále a na olympiádu raději letí letadlem, které navíc pilotuje někdo jiný. Proč tedy někteří lidé rádi v jiných vidí poslušné a hloupé ovce?
Předně tu jsou lidé, kteří by autoritou chtěli být, jenže kriticky myslící lidé je jako autoritu z dobrých důvodů odmítají. Případně jsou natolik bizarní, že jsou odmítáni i bez kritického myšlení. Psychologa Andrewa Kaufmana třeba mnoho lidí považuje za kvalitní autoritu, když tvrdí, že viry ve skutečnosti neexistují a řada kriticky myslících lidí tyto jeho postoje odmítají, ale ve chvíli, kdy lidem doporučí pití terpentýnu na léčbu všemožných nemocí, včetně rakoviny, tak i ti méně kriticky myslící lidé zbystří, že tu něco nehraje. (Prosím, nepijte terpentýn!)
Proto namísto hodnotné duševní stravy nabídnou tito lidé svému publiku pamlsek mentální zkratky a nálepky, která lidským myslím tak chutná. A jen máloco je pro člověka tak těžké, jako odolat pocitu vlastní výjimečnosti. I když té výjimečnosti bylo dosaženo jen za cenu ponížení ostatních.
Dále je tu nebezpečí, které pro ně představují autority protistrany. Toto nebezpečí je třeba zneškodnit. Vždyť by mohly někoho přetáhnout! Proto je třeba z nich udělat manipulátory se zlými úmysly a ze všech, kdo je poslouchají, nemyslící stádo. A pro to se nálepka „ovce“ nesmírně hodí.
Musí manipulace vždy zvítězit nad kritickým myšlením?
Tady se dostáváme k samotnému jádru nebezpečí, které takové ovečkování představuje. Pokud chceme, aby naše společnost fungovala dobře, má například mít jako autority své volené reprezentanty, má mít média, která by měla ověřovat autoritu těch prvních. A to vše je vlastně nic proti zástupu učitelů, lékařů, soudců a dalších drobných stavebních kamenů celé společnosti. Pokud ale lidé zcela ztratí schopnost důvěřovat těmto autoritám - například, když v něčem selžou - sama potřeba opory nikam nezmizí.
Nekritické erodování autority nás zbavuje mnoho důležitého poznání. Rozšíří-li se na značnou část společnosti, přijdeme o část důležité infrastruktury vzniku a šíření znalostí. Navíc, ačkoli se to zdá paradoxní, erozí autorit se nevyhneme ani nebezpečí, které představuje nekritické přijímání autorit, tj. upadnutí pod vliv někoho, kdo to s námi nemyslí dobře. Jsme-li izolovaní a bez opory, nejsme svobodnější.
Ten, kdo touží po moci, musí nejprve ty, které chce ovládnout, vyvést mimo vliv jiných autorit. Proto můžeme vidět, jak často takoví lidé pečlivě budují ten antisystémový obraz světa, kde všechny autority - médii počínaje a školou zdaleka nekonče - jsou prosyceny vlivem podlých záměrů (často smyšlených) loutkářů v pozadí.
Je ale zásadní rozdíl mezi autoritou, která nabízené znalosti dává otevřeně k dispozici k přezkoumání, a pseudoautoritou, která se zaručuje pouze svou osobou, chytlavostí konspiračních příběhů a výsměchem nevěřícím. A protože v tom druhém případě jde hlavně o emoce, vyvolávají tyto pseudoautority emotivní odpověď i u svých oponentů. A je nasnadě, že to opět nemá nic společného s kritickým myšlením. To spíše s úslovím o nabíhání si na vidle.
V diskusích se totiž většinou nesetkáte přímo s těmito pseudoautoritami, ale spíše s těmi, které ovládají. A pokud si myslíte, že lidé manipulovaní nějakou pseudoautoritou nic netuší o technikách manipulace, budete nepříjemně překvapeni, jak okamžitě bude jakýkoli váš přešlap využit. Váš odvetný útok stejným hanlivým nálepkováním apod. hravě využijí ve svůj prospěch a budou na takovém chování demonstrovat, že právě jejich strana má pravdu, ona je ta morální a ti druzí jsou ti podlí nebo porobení přisluhovači systému.
Antisystém se však nevybudoval zcela sám. Druhá strana problému jsou autority samy. Zdaleka ne všechny jsou blízké ideálu autorit kontrolovaných kritickým myšlením. Každý, kdo má ponětí o historii - především té nejnovější - vidí opakované selhávání autorit. Tvářit se, že se nic takového neděje, jen erozi autorit urychluje.
Tímto textem jsem chtěl upozornit, že nálepka „ovce“ často jen prokazuje hlubokou neznalost toho, jak se vytvářejí znalosti a jak funguje lidské myšlení. Nenechte se jí proto příště rozhodit. Klidně ji přijměte za svou a drze se přiznejte. Ušetříte si nervy a nebudete podávat emotivní dýku útočníkovi, který měl dosud jen holé ruce.
