Článek
Než se pustím do tématu, rád bych ujasnil pár věcí. Rozlišuji mezi racionálním vakcinačním skeptikem a antivaxerem. Mezi těmito je velký rozdíl.
Zdravý vakcinační skepticismus je naprosto v pořádku, kdežto antivaxerství nemá se skepsí nic společného. Antivaxerům nezáleží na realitě, vědě a výsledcích. Jsou přesvědčeni o své pravdě a vyřvávají ji do světa nehledě na škody, které tím způsobují.
Právě o těch se budeme bavit.
Bohužel musím ještě předem uvést, abyste nečekali, že nějaké prominentní české antivaxery budu jmenovat. Situace se má tak, že jsou dobře organizováni a jakákoliv známka odporu vůči nim je potlačována výhrůžkami soudem, verbálním napadáním a dalšími skvělými způsoby, které nemám zapotřebí (a ano, můžeme zde mluvit o autocenzuře z mé strany).
Klamavý pocit bezpečí
Většina rodičů stále ještě očkuje své děti, a to může veřejnost uklidňovat v tom, že antivakcinační hnutí nemají velký dopad. Problémem je, že na tu většinu rodičů až příliš spoléháme a považujeme to za samozřejmost. Realita je nicméně taková, že tato většina je převážně tichá, zatímco odpůrci očkování jsou hlasití. Tak hlasití, že si pomalu, ale jistě vydobývají své dominantní místo v informačním prostoru.
Všimnout si toho můžete nejen pod řadou příspěvků a článků na internetu, ale i v případě vládních jednání a diskusí. Stává se tak zcela normálním jevem, že na deset zastánců očkování v diskusích vám připadne sto velmi hlasitých odpůrců, kteří opoziční hlasy zkrátka zadupou do země. A my se často necháme zadupat. Kdo by se přeci s „těmi lidmi“ hádal, že?
Organizovanost a překrucování reality
Jak jsem již nastínil, největším současným problémem antivaxerů je jejich organizovanost, a ve spojení s tím, jak se určité vlivové skupiny neustále snaží prosazovat „svou pravdu“ o covidu čím dál širšímu publiku (za tichého přihlížení racionálních lidí). Výsledkem skoro nemůže být nic jiného než poškození kolektivní imunity, kterou nám očkování proti závažným nemocem přináší.
Pokud jste si toho totiž nevšimli, děje se stále častěji, že tito antivaxeři své nové publikum, které během covidu získali, pomalu, ale jistě přizpůsobují na staré dobré antivakcinační narativy z dob před pandemií. U nás to má sice zatím pomalejší průběh, ale v zahraničí už můžeme vidět v plné síle, jak se na scénu vrací i tak zapomenuté tváře jako Andrew Wakefield a Robert Kennedy Jr. (jeden z největších komerčních antivaxerů na světě), který si na Twitteru užívá díky Elonu Muskovi (se kterým měli podcast) milionové dosahy.
Může se tak velmi snadno stát, že pokud nic neuděláme, dříve, nebo později nás to kousne do… …víte kam.
Dospělí i děti v ohrožení.
V minulosti jsme viděli, jak již zmíněný Andrew Wakefield zapříčinil masivní poklesy proočkovanosti populace proti spalničkám, což mělo celou řadu následků, které mimochodem zažíváme dodnes. Jistě pamatujete doby, kdy třeba zmíněné spalničky byly v Česku považovány za vymýcené.
Je mým názorem, že podobný dopad mohou mít i současná antivakcinační hnutí, ačkoliv bych se v tom velmi rád pletl. Jedna věc je ale téměř jistá. Budeme-li jen nečinně sedět a přihlížet, nic dobrého nás nečeká.
Mají své právníky, řečníky, mediální hvězdy ale i domnělé mučedníky, které neustále vystavují na obdiv. Mučedníky, kteří mají být oběťmi cenzury, která ale existuje pouze v představě jejich reality, která je ve skutečnosti opačná.
Ale co s tím?
Jsem velkým zastáncem svobody slova, a proto nesouhlasím s tím, že by se antivaxeři měli umlčovat. Jednu věc ale můžeme udělat všichni. Nebuďme lhostejní a neseďme tiše v koutě. Všichni máme hlas a neměli bychom se bát jej nechat zaznít formou věcné kritiky a konstruktivních komentářů.
Antivaxerům totiž plně stačí, když budeme mlčet. Ať už proto, že se budeme v případě jejich kritiky bát žalob, které nemáme zapotřebí, nebo svou vytrvalostí a absurditou, kterou v nás otráví jakoukoliv chuť a snahu proti nim zaznít.
