O čem je skutečně kritické myšlení? Mnoho lidí to vnímá špatně

O kritickém myšlení jsem už viděl lecjaká prohlášení. Jeden se jím zaklíná jako kouzelnou formulí na odhalování a vyvracení nesmyslů. Druhý naopak jako něčím abstraktním, nemajícím vztah k reálnému světu. A třetí jako mantrou „lepšolidí“, snažících se tak urazit své protivníky. A skutečný obsah přitom většinou těm všem uniká. Kritické myšlení je jednou ze základních dovedností, kterou by si měl chtít osvojit každý, bez ohledu na své vzdělání, profesi nebo společenské postavení.

Kritické myšlení se postavilo pohodlnému přijímání už hotových pravd a zvolilo si mnohem těžší cestu hledání informací, argumentů a důkazů. Když aplikujeme kritické myšlení, snažíme se objektivně a systematicky vyhodnocovat informace, argumenty a důkazy. Kontrolujeme naše nedostatky a kličkujeme mezi nesčetnými pastmi naší vlastní mysli s cílem vytvořit dobře odůvodněné úsudky a rozhodnutí. A i když mnohá jeho pravidla vypadají samozřejmě, dospět k nim nebylo snadné ani rychlé. Nelze si nevšimnout, že v kritickém myšlení se skrývá jisté rebelantství, které jistě není lidské povaze cizí. Proto pokusy o něj můžeme vysledovat až kam lidská paměť sahá. A stejně tak jako jisté úspěchy, můžeme pozorovat i neúspěchy, které se nevyhnuly ani velkým jménům starověkých filosofů.

Je dobré dodat, že kriticky myslet se neučí jen jedinci zabývající se vědou nebo filosofií. Kriticky myslet se učí i všelijaké instituce. Zajímavý vývoj má například právo a soudnictví. Konečně, co jiného je kritické myšlení, než postavení vlastního myšlení před soud. Můžeme pozorovat těžkou cestu, jakou soudnictví urazilo. Naučilo se odstranit nadpřirozené autority. Poznalo nespolehlivost svědectví a užitečnost důkazů. Zdaleka ne všechno je dnes ideální a je stále co napravovat. Stejně tak je nedokončená cesta ke kritickému myšlení obecně, samo ostatně prochází velmi podobným vývojem.

Kritické myšlení má nepřátele taktéž blízké lidské povaze. Tím je lenost a spokojenost sama se sebou. A z toho plynoucí uzavřená mysl a neschopnost změnit názor na základě nových důkazů. A další s tím spojené limitace.

Všichni máme nějaká svá přesvědčení a předsudky, které utvářejí náš pohled na svět. Ty jsme dostali při naší výchově. Dala nám je kultura, do které jsme vyrostli. A získali jsme je z osobních zkušeností a od lidí, kterým důvěřujeme. To všechno jsou dobré metody poznání, nenechte se zmást. Mají ale své limitace, když dojde na empirii. Aby bylo ještě hůř, naše mysl si také ráda ušetří námahu a využívá mentálních zkratek. Tím nás ovšem dostává do situace, kdy snadno podlehneme kognitivnímu zkreslení.

A nejlépe spadneme do pasti, o které nevíme. Musíme se proto naučit je nalézat sami na sobě a ohlídat se, když dojde na zpracovávání nových informací. Další limitací, kterou je třeba zmínit, je naše vlastní ego. Cokoli ho umenšuje, to nás pokořuje. A že kritické myšlení věru dovede umenšovat ego. S tím ovšem klesá naše ochota kritické myšlení využívat. O sklonech lidí ke grandióznímu nebo zranitelnému narcismu nemluvě.

Kritické myšlení především hledá a analyzuje argumenty a důkazy. To zahrnuje rozklad složitých myšlenek na jednotlivé dílčí části, identifikaci konkrétních klíčových myšlenek a vyhodnocení síly předložených důkazů. Jde o reflektivní vyhodnocení našeho hledání vzorců a vytváření závěrů.

S tím souvisí i schopnost podívat se na věc z více úhlů a zvážit silné, ale i slabé stránky různých argumentů. Samozřejmostí je i ochota zvážit alternativní názory, i když zpochybňují naše vlastní přesvědčení. Jde o to si uvědomit, že na danou problematiku často existuje více platných pohledů, a být ochotný zapojit se do konstruktivního dialogu a debaty, abychom tyto různé pohledy prozkoumali. Musíme také znát své vlastní limity. Víme o tématu dost? Co neznáme a kam nedohlédneme? To vše musíme mít vždy na mysli.

Informační doba má spoustu výhod. Ale stěží se můžeme spolehnout na to, že v tom množství informací, které se na nás denně valí, nebudou nějaké ty „cinklé“. A velké množství informací nás nevyhnutelně svádí k rychlému myšlení. To ovšem nesvědčí schopnosti odlišovat fakta a fikce. A bez dobrých informací nelze dělat dobrá rozhodnutí. A právě kritické myšlení nám dává nástroje na to, na co bylo především vyvinuto, tj. lepší porozumění světu.

Tak jako je důležité pochopit, co přesně znamená kritické myšlení, je důležité pochopit, co kritické myšlení není. Pro začátek je důležité si uvědomit, že kritické myšlení není pouhá skepse nebo odmítání jakýchkoli informací, které neodpovídají vašim zažitým představám. Takováto naprostá skepse naopak vede k naprosté rezignaci, otevírající dveře libovolné absurditě. Principem kritického myšlení není naprostá skepse, ale jen odůvodněné podezření.

Mylná představa je i to, že kritické myšlení je jakýmsi slepým použitím logiky a analytického myšlení. Jenže ono by snad ani nešlo provozovat kritické myšlení bez reflexe a tvůrčího hledání cest. Tím je kritickému myšlení dána přímo do vínku kreativita, zvídavost, otevřenost a směřování k větší hloubce.

Jednou z největších chyb je domnívat se, že kritické myšlení je pouhý stav. Že stačí být „kritickým mysličem“ a pak už máme bez námahy pravdu. Jenže kritické myšlení je právě ta námaha, která cvikem sice může být menší, ale nejde to zcela bez ní. Pokud už je to dlouho, co jste zavrhli něco, co vám mluvilo z duše nebo uplynula dlouhá doba, co jste odhalili falešnou zprávu, nejspíš uplynula i dlouhá doba od použití kritického myšlení.

Pochopitelně se ne každému takovéto vlastnosti hodí do krámu. A řeč není jen o totalitních režimech, ale existují i různé malé totalitky, zdola budované dezinformátory. Ti používají nejrůznější osvědčené taktiky k diskreditaci kritického myšlení. Jsou tu cejchy jako „elitář“, jako „odtržený od reálného světa“ a v neposlední řadě jako „člověk s uzavřenou myslí“, což je obzvláště ironické. A kdyby tohle nepomohlo, pak jsou tu útoky ad hominem. Nelze připustit výskyt kritického myšlení kdekoli v blízkosti cílové skupiny, jejíž členové by to mohli odkoukat.

Jednou z takových taktik (na všechny by nám nestačil jeden článek) je apel na emoce. Ten může mít silný vliv na kritické myšlení a ano, může někdy vést i k racionálnímu jednání. V případě správného použití může apel na emoce motivovat k tomu, aby se lidé zabývali nějakým problémem a zaměřili se na jeho řešení. Například, když lidé vidí v televizi záběry nemocných dětí v dětském domově a je jim řečeno, kde chybí peněžní prostředky na péči, může to dobře motivovat k tomu, aby se lidé snažili pomoci a poskytli finanční nebo i jinou formu podpory.

Nicméně, apel na emoce může také vést k iracionálnímu rozhodování a snížit schopnost lidí kriticky myslet. Když jsme totiž příliš emočně zainterestovaní, ztrácíme schopnost zvažovat všechny informace a objektivně je posuzovat. A to se hodí lidem, kteří chtějí jiné ovládat. Můžete totiž říkat co chcete, můžou vám nevycházet predikce a můžete mít za sebou řadu průšvihů, ale lidem to bude jedno. Ostatně, klidně se zeptejte nějakého ze sledujících Pavla Zítka, kdy už bude Donald Trump tím americkým prezidentem, když Joe Biden je domněle zavřený ve Washingtonu a nesmí jej opustit pod hrozbou uvěznění na Guantánamu? A kdy už generál Flynn vyleze z pražských kanálů? Ale kdo si na to dnes ještě vzpomene, že? Dnes už mají strach z nějaké nové hrozby, a tak na toto zapomněli.

Předsudky, apel na emoce, silné ego a silný a neměnný názor, to vše už jsme mnohokrát vyzkoušeli a moc to nepomohlo. Možná je načase vyzkoušet kritické myšlení s jeho zdravou pochybností, hledáním alternativních pohledů a změnami názorů ve světle důkazů. I když to možná bude nepříjemné. Možná se nakonec dostaneme i k prozření, že existují i přemýšlivější a informovanější lidé, než jsem právě teď já nebo vy. A kdo ví, třeba příští pandemii nebudeme nosit respirátory pod nosem? Ale to bych byl asi moc naivní. Budu aspoň doufat.