Naše mysl se nás neustále snaží oklamat

Internet nám umožnil vyhledávat a získávat informace v dosud nevídané míře. Doba dominance tradičních formátů gatekeepovaných médií je prakticky v úpadku a to nás tlačí do pozice, kdy si často informace k tématům, která nás zajímají nebo která zrovna „frčí“, hledáme na internetu z různých zdrojů. To má ale své problémy. Ne všechny informace na internetu jsou totiž pravdivé. A nejen na internetu.

Jak ale poznáme, které informace jsou pravdivé a které nikoliv? A může nás zradit i naše vlastní mysl? Na to se dnes podíváme.

Na úvod je třeba si říci, že dezinformátoři existují. Ať už se jedná o jedince nebo skupiny s jakýmikoliv motivy a na jakékoliv straně, existují a způsobují problém. Problém toho, že se nemůžeme spolehnout na informace v našem informačním prostoru nehledě na to, jaký zastáváme názor na to či ono téma.

Krize autorit v kombinaci s dalšími faktory pak přispívá k tomu, že mnoho lidí těmto dezinformátorům věří, a ještě jim sami pomáhají šířit jejich narativy.

Jeden článek je příliš málo prostoru na to, abych vám dokázal popsat všechny faktory, které nás do této situace dostaly. Pokusím se vám tedy alespoň stručně nastínit některé z faktorů, které v tom hrály zásadní, a často přehlížené, role.

Vlády, média, korporace i odborníci. Ti všichni (a i mnoho dalších) jsou našimi primárními zdroji informací, na které delegujeme naše poznání. Za dlouhé dekády se ve všech těchto vrstvách autorit událo tolik kontroverzí, průšvihů, přešlapů, omylů, chyb, ale i prvoplánových podvodů, že důvěra široké veřejnosti v tyto autority byla značně poškozena. To přispívá tomu, že lidé si informace vyhledávají raději u alternativních zdrojů.

Tempo našeho života se zrychluje. S přívalem informací se požaduje jejich rychlé zpracovávání. Společenský tlak často vyžaduje, abychom měli názor a abychom ho měli co nejrychleji, nejlépe hned. To vede k tomu, že snadněji sklouzneme do mnoha kognitivních pastí poznání, které na nás neustále číhají. Ať už, že si vyhledáme jen to, co nám zapadá do světonázoru, nebo že ve snaze si co nejrychleji zjistit informace sáhneme právě po těch nespolehlivých nebo jakkoliv zavádějících informacích.

Z lidí, kteří propadají nesmyslům si ve společnosti dlouhodobě spíše děláme legraci, než abychom se jim pokoušeli porozumět a pomoci. Takové lidi často tlačíme na okraj společnosti, což napomáhá k jejich dalšímu prohlubování nedůvěry v systém a k jejich radikalizaci. Pamatujte na to, až někomu zase budete říkat „dezolát“.

Pamatujete si reklamu v televizi na Oscillococcinum? To je lék na rýmu a nachlazení, že? Že? No, není. Je to homeopatický přípravek. Něco, co ověřitelně nemá větší efekt než placebo a jedná se prakticky o předražený cukr. Je to extrakt z kachních jater a srdce, který se protřepe v baňce a poté se vylije. Následně se přidá směs vody a alkoholu, aby se zředila tekutina, která zůstane na stěnách baňky (přibližně 1 %). Tento nový naředěný roztok se vysuší a vylije a tento proces se pak provádí sériově celkem 200krát a výsledek je nakápnut na cukrovou kuličku, kterou vám např. v Benu lékárně prodají 30 ks za 599 Kč. A to je vše. To je Oscillococcinum. A téměř nikoho to nezvedá ze židle. A takových příkladů by bylo více. Znáte například své znamení zvěrokruhu? Braní těchto věcí jako „normálních“ je něco, co dlouhodobě pomáhá podporovat antivědecké narativy.

Samozřejmě, že faktorů, které v tomto hrají roli, je mnohem více a jistě je v budoucnu budeme řešit. Nyní nám to ale stačí k tomu, abychom si mohli stanovit základní fakt, že informace, které přijímáme, bychom si měli ověřovat a nebo bychom si minimálně měli být vědomi toho, co naše tvoření názoru může ovlivňovat, protože pokud si toho jsme vědomi, můžeme si na to lépe dávat pozor.

Je důležité si uvědomit, že naše mysl je náchylná k řadě předsudků (bias) a kognitivních chyb, které nás mohou vést k nesprávnému výkladu nebo hodnocení nových informací.

Pojďme se podívat na některé základní způsoby, jak nás naše mysl může zrazovat:

je tendence vyhledávat a interpretovat informace způsobem, který potvrzuje naše již existující přesvědčení nebo postoje, zatímco informace, které jsou s nimi v rozporu, ignorujeme nebo odmítáme.

je tzv. mentální zkratka, kdy se spoléháme pouze na snadno dostupné nebo zapamatovatelné příklady či informace namísto snahy o komplexní porozumnění danné problematice. To může vést k mylným závěrům, protože si nejsme vědomi všech nuancí, které mohou v dané situaci hrát roli.

je další z mentálních zkratek, kdy se necháváme ovlivnit první informací, se kterou se v daném tématu setkáme, neboli „kotvou“ a na základě této „kotvy“ upravujeme všechny následné úsudky nebo rozhodnutí.

je tendence být příliš přesvědčen o vlastním úsudku nebo schopnostech, což vede k chybám nebo chybným výpočtům. Pozor, neplést s Dunning-Krugerovým efektem, který je sice podobný, ale je tam několik zásadních rozdílů.

je tendence považovat události za předvídatelnější nebo očekávanější poté, co nastaly, což vede ke zkreslenému pohledu na vlastní schopnost předvídat nebo chápat výsledky.

Na více příkladů těchto zkreslení se můžete podívat zde. Neurověda nám také naznačuje, že lidé, kteří sdílejí politickou ideologii, mají také podobnější „nervové otisky“ politických idejí a (ne)zpracovávají proto nové informace podobným způsobem. Kognitivní předsudky jsou mentální zkratky a vzorce myšlení, které mohou vést k chybám v úsudku a rozhodování. Jsou však nedílnou součástí způsobu, jakým náš mozek zpracovává informace – ale také mohou negativně ovlivňovat odlišná vnímání světa či osobní postoje.

Naše vlastní mysl nás dovede mnoha způsoby oklamat a klást nám pod nohy mnoho pastí. A pokud se tyto pasti naučíme přijímat jako normální součást našeho procesu poznání, můžeme se proti nim sami postavit a přistupovat k informacím zodpovědněji, což je jeden z prvních kroků, jak zlepšit naši mediální gramotnost.

A co dál? To si povíme zase příště.