Lež není názor a názor není lež

V předchozím článku jsme si urovnali základní definice ohledně dezinformací a dnes se pustíme na tenčí led. Je ještě mnoho věcí, ve kterých si musíme „vymezit hřiště“.

Při své práci se často setkávám s postojem, že boj proti dezinformacím je ve skutečnosti jen potlačování názorů a prezentace „pouze jednoho správného narativu“. Nezřídka také slýchám, že lidé jako já pouze „určují tu správnou pravdu“.

Skutečnost je ale taková, že ověřování informací nemá sloužit k omezování názorů, ale k boji proti lžím. Abychom se mohli začít bavit o samotném ověřování informací, pojďme si nejdříve oba pojmy vysvětlit, a pokud možno jednou a provždy oddělit. Lež totiž není názorem a ze své podstaty také názor nemůže být lží.

Existují dva hlavní způsoby, jak lidé formují své názory.

Ve zkratce:

Někteří lidé si přečtou článek nebo si poslechnou zprávy a obyčejně se rozhodnou, zda jim věří, nebo ne. Ať už proto, že věří danému médiu/zdroji, nebo řečená informace zkrátka zapadá do jejich světonázoru.

To není nejlepší způsob, jak si vytvořit názor, pokud nemáte konkrétní znalosti o daném tématu.

Lepším způsobem je provést nějaký vlastní výzkum a zjistit si fakta o dané věci z vícero zdrojů. Když znáte fakta, můžete se nad nimi zamyslet, přidat vlastní myšlenky a pak zformulovat svůj názor, který následně někde prezentujete. Posluchači/čtenáři mohou pak s vaší interpretací faktů souhlasit, nebo ne. Někteří mohou rozvést, proč s vámi nesouhlasí, a pokusit se váš názor změnit. Jiní zase mohou naznačit, že lžete, protože třeba nedokážou pochopit, jak jste vzhledem k faktům, které sami znají, mohli ke svému závěru dospět. To je ale častá chyba, které se dopouští mnozí z nás. V jednoduchosti bychom totiž mohli říct, že názor je pouze osobní postoj k nějakému tématu, který může být ovlivněný zkušenostmi, znalostmi nebo předsudky daného člověka.

Naproti tomu lež je nepravdivé tvrzení, které je učiněno s úmyslem oklamat nebo uvést ostatní v omyl.

Klíčovým rozdílem mezi nimi je především záměr ve lži. Názor je osobní pohled, který nemusí být založen na faktech, zatímco lež je úmyslné nepravdivé tvrzení, které z faktů (které zastírá) vychází. Z této definice nám pak vyjde logický závěr, že abyste mohli lhát, musíte napřed znát pravdu, nebo musíte alespoň vědět, že to, co tvrdíte, pravda není. Názor oproti tomu může být založený i na neúplných informacích a nemusí reflektovat fakta, a přesto není lživý.

Ve shrnutí pak lze říci, že názor nemůže být lež stejně, jako lež nemůže být názorem.

Z výše uvedeného vyplývá, že právo na názor má každý z nás. Je důležité si uvědomit, že nám jej nikdo nemůže upřít a ani sebrat, pokud sami nebudeme chtít. Přesto někteří lidé mají pocit, že jejich právo na názor je ohroženo „cenzurou“.

Jako příklad bych mohl uvést nedávné odsouzení Patrika Tušla, který byl odsouzen za šíření nenávistných projevů proti ukrajinským uprchlíkům (mj.). Z tábora jeho zastánců často zaznívá, že se jednalo o politický proces a tento rozsudek je domněle projevem „státní cenzury“, která mu upírá právo na názor, jelikož se prosazuje „pouze jediný přijatelný narativ“. Pojďme se na to ale podívat střízlivě a demonstrovat si na tomto příkladu, kde leží rozdíl mezi názorem a fakty.

Vše je totiž převážně o jediném, a to o prezentaci vašeho názoru.

Na válku na Ukrajině existuje celá řada názorů. Někteří odsuzují Ruskou agresi, někteří naopak ruskou agresi podporují, někteří jsou názoru, že Ukrajina si může za svou situaci sama, někdo je názoru, že by podpora Ukrajině měla být větší, někdo s ní zase nesouhlasí, protože by raději ty prostředky viděl jinde atd. atd. Zkrátka názorů na tuto válku je mnoho.

Fakta jsou ale jen jedna a od nich se odvíjí námi vnímaná realita.

Názor pana Tušla na válku na Ukrajině známe. Prezentoval jej na svých facebookových videích a můžeme tak snadno vidět, že jeho názory se v mnoha případech nezakládají na faktech, a dá se říci, že jsou mylné. Nikdo však nebrání panu Tušlovi mylný názor zastávat a pravděpodobně jen bude zastávat i nadále. Do jeho hlavy mu nikdo nevidí a nikdo mu jej odtamtud nemůže ani vymazat.

Jak je ale možné, že byl pan Tušl odsouzen? A proč to není "ta zlá cenzura"?

V demokratické společnosti panuje společenský konsenzus, že některá konkrétní lidská jednání jsou nepřípustná, a to pak upravují naše zákony. V naší listině základních práv a svobod z 16. 12. 1992 máme v druhém oddílu článku 17 zakotveno, že právo na informace a jejich šíření je zaručené, ale zároveň se v bodu 4. uvádí, že:

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

A přesně zde přichází na řadu §356 trestního zákoníku 40/2009 Sb. o podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Toho zákonu, na základě kterého byl Patrik Tušl odsouzen. Jeho video totiž obsahovalo známky právě tohoto chování.

Jak tedy můžeme vidět, problém u pana Tušla nespočívá v tom, že má jiný názor, který by bylo třeba „potlačit“, ale v tom, jak pan Tušl svůj názor prezentoval a jak se jeho názor projevil na jeho chování, které vyústilo v porušování již platných zákonů.

Tímto příkladem jsem chtěl poukázat na to, že často necháváme naše názory, aby tvořily naše osobnosti, a na jejich základě pak jednáme, což nás může zavést až za hranu zákona.

Názor můžeme mít, jaký chceme, a nikdo nám jej nemůže sebrat. Existují však hranice, které nelze překračovat. Boj proti dezinformacím není bojem proti názorům, ale bojem proti lžím. Lžím, které následně přispívají k formulování mylných názorů jako třeba v případě pana Tušla.

Pokud tento problém řešit nebudeme nebo pokud budeme předstírat, že neexistuje, tak se jednoho dne můžeme probudit do světa, kde učitelka ve škole nebude moct dát dítěti nedostatečnou známku, protože jeho „názor“ na probíranou látku je přeci nedotknutelný a ona nemá právo mu jeho názor rozporovat.

Problémy, které zde nastiňuji, jsou pro lidstvo relativně nové a teprve se s nimi učíme pracovat. Já sám se tomuto tématu věnuji zhruba 6 let a stále mám co objevovat.

A tobě, drahý čtenáři, chci postupně předávat své zkušenosti a postřehy.

A věř mi, je co objevovat. Zatím jen lehce škrábeme povrch.