„Matky přehazovaly nemluvňata přes zeď“ — příběh zachránkyně a dalších hrdinů ghett

Když nacisté v okupované Evropě postupně zavírali židovské komunity za vysoké zdi, věděli, že je to jen další krok k jejich postupné likvidaci. Ghetta byla „dočasným řešením“, servírovaným jako logistický krok ke „konečnému řešení“, která měla za následek smrt milionů lidí. Největší z těchto ghett — například varšavské — se staly obrovskými provizorními městy. Jen ve Varšavě žilo v obrovském, stísněném prostoru více než čtyři sta tisíc Židů a denně umírali na hlad, nemoci a zoufalství.
V takovém prostředí se stala každodenní realitou nedostatečná výživa, epidemie tyfu, nouze o léky i o jakoukoli naději. Přestože Němci ghetta uzavřeli železnými ploty a strážili je vojáci, lidské drama uvnitř mělo více vrstev: bylo to místo, kde vězni — muži, ženy i děti — žili vedle sebe, často bez perspektivy přežití, ale i místo, kde se objevily nesmírné příběhy odhodlání a solidarity.

Jedním z nejvýraznějších znaků života v ghettu byl fakt, že to, co mělo být pro mnoho Židů předzvěstí smrti, se zároveň stalo arénou odporu, občas i záchrany — od nejmenších aktů vzpoury až po organizované snahy o záchranu lidských životů.

Nejznámějším příběhem takové záchrany je ten Ireny Sendlerové. Byla Polka, sociální pracovnice, která srdcem i skutky vstoupila do historie jako žena, jež z ghetta vyvedla přibližně 2 500 židovských dětí. To je dvakrát tolik, kolik zachránil Oskar Schindler, známý ze světového filmu o záchraně Židů během války.

Sendlerová nebyla voják ani profesionální odbojářka. Byla občankou, která pracovala pro městský úřad sociální péče ve Varšavě. Když viděla, jaké podmínky panují v ghettu, nemohla zůstat stát stranou. Využila své pozice k návštěvám ghetta pod záminkou zdravotní kontroly, protože nacisté měli strach z tyfu a nechávali sociální pracovnice volně vstupovat i vystupovat. Sendlerová tak poznala tváře dětí, které nikdo nechtěl vidět — bledé, hladové, často už na hraně sil.

Ze začátku pomáhala přivážet jídlo, oblečení, léky. Brzy ale pochopila, že největší hrozbou není jen hlad, ale nevyhnutelné vyhlazení. Proto se rozhodla děti zachraňovat přímo. V době, kdy rodiče věděli, že je neuvěřitelně těžké, ne-li nemožné, přežít, museli dělat to nejhroznější rozhodnutí: svěřit své děti cizí, neznámé ženě v naději, že budou mít šanci na život.

Sendlerová a její malý tým našli neuvěřitelné způsoby, jak přenášet děti přes zhroucené hranice ghetta. U starých budov, které měly dveře na obou stranách — do ghetta i na „árijskou“ stranu města — děti někdy vstupovaly jako Židé a vycházely jako Poláci po odhození hvězd. Jinými způsoby byly ambulance, nákladní vozy, kufry, sudy nebo dokonce rakve, ve kterých byly děti ukryty během projíždění kontrolními stanovišti.

Každý takový moment byl zatížen hlubokou bolestí. Matky často musely své děti přehazovat přes zeď, aby je dostaly do bezpečí. Každý takový skok byl spojen s křikem, slzami, ale i s krátkým zábleskem naděje — že možná ještě existuje budoucnost, i když válka pohltila vše ostatní.

Podstatnou součástí práce Sendlerové bylo i vytváření falešných identit. Jakmile byly děti venku, dostávaly nová jména, falešné doklady a umísťovaly se v polských rodinách, v klášterech nebo v sirotčincích, kde čelily další výzvě: jak žít s novou identitou a přesto zachovat nádech toho, kým byly. Sendlerová si vedla seznamy skutečných jmen a rodinných příslušníků, které zakopala v nádobách pod stromem, s nadějí, že jednou po válce najde všechny a pomůže je znovu spojit s rodinami.

Když byla odhalena a zatčena gestapem, byla brutálně mučena, zlomena a odsouzena k smrti. I přesto neprozradila jména dětí ani spolupracovníků. Její záchranná síť ji nakonec zachránila výkupným a Sendlerová pokračovala v práci v podzemí i po zotavení.

Sendlerová je jedním z nejznámějších hrdinů, ale její příběh není jediný. Na různých místech ghett se rodily příběhy obyčejných lidí, kteří se rozhodli čelit nesmírnému zlu.

V ghettu Nowy Sącz, malém ghettu v jižním Polsku, Anna Sokołowska, učitelka, otevřela svůj byt jako útočiště pro židovské studenty a mladé lidi, schovávala je a opatřovala falešné dokumenty, dokud nebyla nakonec odhalena a poslána do koncentračního tábora, kde zahynula.

Církevní a laické organizace v ghettu Sosnowiec pomáhaly skrývat židovské děti i dospělé, dávaly jim jídlo, falešná jména a pomáhaly s útěky mimo ghettovou zónu. Konvent karmelitánek například vybudoval síť útěků a poskytl dlouhodobé útočiště stovkám dětí.

Byly to často matky, sestry, učitelky, sousedé, kteří riskovali své životy, aby vytvořili záchranné cesty — od tajných tunelů pod zdmi po skryté kazatelny a prostřednictvím falešných povolenek k práci a ošetření.

Uvnitř ghett byl život redukován na pouhý boj o přežití. Židovská populace byla izolována, často uvězněna za zdmi, kde hlad a nemoci byly vnímány pouze už jen jako nekonečná bolest a namísto žití se čekalo na další rozkaz nebo transport. Tyto enklávy byly klíčovým prvkem holocaustu: židé byli segregováni, zbaveni práv a nakonec deportováni do vyhlazovacích táborů.

Děti byly nejzranitelnější. Podle historických odhadů bylo během holocaustu zavražděno přibližně 1,5 milionu židovských dětí. Ty, které přežily, často skončily bez rodiny, identit a dětství.

Ale právě proto jsou příběhy o těch, kteří riskovali všechno – ženy jako Irena Sendlerová, učitelé jako Anna Sokołowska, členové podzemí a anonymní rodiny, které přijaly cizí děti – tak důležité. Jsou proti­hmotou beznaděje, svědectvím, že i v nejtemnějších chvílích může lidské srdce vykonat čin, který zachrání lidský život.

Biografie a historické články o Ireně Sendlerové a jejích záchranných akcích během druhé světové války (auschwitz.dk)
Dokumentace a svědectví o životě v židovských ghettech během holocaustu (encyclopedia.ushmm.org)

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-irena-sendlerova-zachranila-tisice-deti-nezlomilo-ji-ani-muceni-82868