Článek
Víme o něm, že píše knihy, které čtenářům velmi osobitým způsobem přibližují fungování v zemích zmítaných válkou nebo sužovaných živelnou katastrofou.
Co jsme ale donedávna nevěděli, byla skutečnost, z jakého rodinného prostředí vzešel.
V knize Objektivní nález Tomáš Šebek nepodniká cesty do rozvojových zemí, ale putuje do vlastního nitra. Místo komplikovaných polytraumat se pouští do boje s vlastními chybami a předkládá čtenáři příběh, jaký bychom od něj rozhodně nečekali.
Tomáši, vaše předchozí knihy jsou reportáže z misí. Co bylo hnacím motorem k napsání „Objektivního nálezu“, který vznikl jako velice autentická zpověď o vašem životě?
Ty motivy byly tři. Prvním je skrytý podtitul knihy – co jsem nestihl nebo jsem se bál říct svým dvěma dětem. Ony se to tedy nedozvídaly až z knihy, mezi námi probíhaly hovory už dřív. A z nich pak vzešlo tohle svědectví.
Druhým motivem byla skutečnost, že tady v Čechách moc neumíme pracovat s chybou. Neradi si přiznáváme, že jsme chybující. Navíc máme dojem, že všichni kolem žijí ideální životy – osobní i pracovní. A to pak zakládá na hlubokou frustraci ve společnosti, která se nemůže potřebným způsobem posunout. Což vzápětí může vyústit do situace, kdy půjdeme k volebním urnám a hodíme tam hlas někomu, kdo nám připadá zajímavej tím, jak se prezentuje na sítích. Ale současně bychom mu nesvěřili svoje děti na hlídání, až půjdeme večer do kina.
No a třetím motivem je moje přání, abychom žili v trochu jinak uvažující společnosti a oprostili se od elitářů, kteří možná vypadají ikonicky, ale ve skutečnosti takoví nejsou.
A protože jsem nechtěl kritizovat někoho jinýho, zkusil jsem kritice podrobit sám sebe. Což se mimochodem v Česku taky moc nenosí.
A je to současně asi ta nejtěžší volba.
Určitě. A já jsem si to vybral záměrně. Jsem z principu rád pionýr v tom, co dělám. Takže jsem chtěl nastavit nějakou novou metu. A teď se dívám, co to spouští. Nyní už je kniha na trhu řadu týdnů a jsem přesvědčený, že to byl dobrej nápad. Iniciuje totiž spoustu úvah, přiznání a zpětných vazeb. Takže ten záměr snad vyšel.
Na čtenáře to působí, že píšete s lehkostí o těžkých věcech. Bylo obtížné se rozhodnout něco takového napsat a pak už to šlo lehce, nebo jak vlastně kniha vznikala?
Rozhodování něco takového napsat pokrývá dlouhé období trvající měsíce, možná i roky. A bylo to hodně náročné. Musel jsem si – tak říkajíc – nalít čistého vína a klesnout ve vlastních očích až na pomyslné dno. Teprve, když jsem se od toho dna odrazil, vznikla takhle knížka. A nebyla by tak autentická, kdybych si chtěl zachovat nějakou umělou tvář, kterou ve skutečnosti nemám.
Jakmile jsem se rozhodl, bylo to už trošku řemeslo. Já se nepovažuju za spisovatele, dával jsem tu knížku dohromady opravdu veskrze řemeslně. Psal jsem ji v řádech týdnů, to už pak šlo poměrně rychle. I když ten začátek nebyl lehkej.
Moje předchozí knížky měly spíš reportážní charakter. Tady jsem byl najednou v situaci, kdy jsem zabloudil do vzpomínek, musel jsem si spoustu věcí připustit. Po pár dnech psaní už jsem ale věděl, že to půjde.
Psal jste ji primárně pro sebe?
Pro sebe určitě ne. Nešlo o žádnou autoterapii. Psal jsem ji pro čtenáře, tak jako píšu všechny svoje knížky. Pro mě jsou čtenáři strašně důležitý, a proto vždycky žádám o zpětnou vazbu. Zatímco příběhy z misí poskytovaly zpětnou vazbu v průběhu mého psaní, tak tady byla situace jiná. Musel jsem si představovat, co by čtenáře mohlo zajímat. Chtěl jsem mu ukázat, že jsem celkem slušnej kretén, ale tím pádem se vůbec nemusí bát, že by byl horší než já. Takže se nad mým příběhem může v klidu zamyslet a třeba ho to nějak posune v jeho vlastním životě.
Vaši skalní čtenáři si nemohou nevšimnout, že jako autor neuvádíte svůj titul. Je v tom záměr, že knížky píše Tomáš Šebek a ne „doktor Šebek“?
Ani ne tak záměr, jako spíš naprosto autentická věc. Já jsem hodně brzy, už jako začínající doktor, začal svoje pacienty prosit, aby mě oslovovali Tomáši a ať mi klidně tykají, ale ať mi neříkají pane doktore. Na ten titul – a dělám medicínu dvaadvacet let – jsem si nikdy nezvyknul. Přijde mi navíc takový typicky český, že se schováváme za tituly. Přitom titul z vás kvalitního člověka neudělá. A mně v medicíně dodnes hodně vadí, jak je vztah mezi lékařem a pacientem bipolární a mnohdy pro pacienta ponižující. Tak, jak přemýšlím jako doktor, přemýšlím i jako autor a nechci se nad čtenáře povyšovat.
Tomáš Šebek je autorem několika knih, v nichž popisuje svoje zážitky z humanitárních misí.
Většinu čtenářů nejspíš překvapilo, že kluk, který vyrostl v prostředí, jež popisujete, vystudoval medicínu.
Spousta skvělých lidí vzešla z podobných podmínek jako já. Mně se v životě přihodilo to, co se mi přihodilo. A nepovažuju to za dobrý ani za špatný. Je to můj život, se kterým jsem se nějak vyrovnal, vyrovnávám a vyrovnávat budu. Dostal jsem možnost ukázat, že ne všichni máme za sebou šťastné dětství. A zjistil jsem, že hodně podobně je na tom spousta mých čtenářů. Chodí mi od nich jejich životní příběhy.
Myslela jsem to tak, že podle názoru mnoha lidí může vystudovat medicínu výhradně dítě, které má maximální podporu rodiny, v lepším případě elitářské rodiny. Vy jste takové podmínky ale rozhodně neměl.
Hodně mě překvapilo, když mi pár lidí po vydání knihy řeklo, že byli přesvědčeni, že jsem se narodil se zlatou lžičkou v puse. Přitom hodně mých kolegů zdravotníků má za sebou podobný osud. A je potřeba si uvědomit, že statut zdravotníka z vás ještě nedělá lepšího člověka. I jako zdravotník můžete být parádní sociální debil. Mimochodem mezi chirurgy je podle odborníků stejné procento psychopatů jako v managementu korporátních firem.
Takže mít na růžích ustláno není základní podmínka životního úspěchu. Překonat se dají i poměrně nepříznivý podmínky. Ale všechno to začíná a končí tím, že si člověk uvědomí chyby a je ochotný s nima něco dělat.
Kdy jste si jako rodič uvědomil, že máte tendence kopírovat chování svých rodičů?
To bylo plíživý, rozhodně k tomu nedošlo ze dne na den. Dnes už jsem ale v situaci, kdy mi dojde hned, že mluvím jako máma nebo táta. Postupně si člověk začíná uvědomovat, kolik toho převzal ze svého dětství, kolik z toho mu přišlo normální, aby pak zjistil, že to normální vůbec není. A je potřeba něco dělat, pokud se nechcete smířit s tím, že přenesete z generace na generaci něco, co jste sami neměli rádi. Myslím, že jsem si dodnes neuvědomil úplně všechno. To bude celoživotní proces.
Vyrůst v dysfunkční rodině znamená nést si s sebou do života kupu „závaží“ a znát viníky, kteří tu zátěž na vás naložili. Kdy vám došlo, že to můžete nějak překonat a nemusíte jim odpustit?
Ono hlavně chvíli trvá, než si uvědomíte, že některé věci prostě nejsou normální. Můžete žít s partnerem, můžete mít dokonce i děti a stále vám řada těch scénářů přijde normální. Pak vám to ale okolí začne dávat najevo. Mně určitě trvalo hodně dlouho, než jsem si to uvědomil. A myslím, že první generace mých dětí to svým způsobem hodně odnesla. Vím, že jsem mohl být mnohem lepší rodič. Dneska samozřejmě taky nejsem 100%, ale dávám si pozor a snažím se to dělat líp.
Ve chvíli, kdy si uvědomíte, čím vás vaši rodiče vybavili do života, přijde vlna vzteku. Řeknete si: tohle přece nebudu dělat jenom proto, že jsem v tom sám vyrostl. Já to navíc dneska nijak nevyčítám svým rodičům, ale spíš sám sobě. Uvědomil jsem si, že s tím musím něco udělat. K tomu se ale potřebujete zbavit takových těch sociálních osidel – jako že máme ctít matku a otce. Ono prostě platí: všeho s mírou a všeho do času. A tak může přijít ten moment, kdy už vlastně nechcete mít s rodiči nic společnýho. To je moje aktuální situace.
V reakci na knížku mi teď chodí denně deset, patnáct e-mailů. Z toho asi jedna třetina je o tom, že dnes už dospělé děti nedokázaly se svými rodiči tohle téma otevřít. Dodneška je to mrzí a zůstane to v nich napořád, protože ten krok neudělaly. Hodně se mě taky lidi ptají, jestli moji rodiče žijí, jestli jsem tu knihu nevydal až po jejich smrti. Ale já jsem najednou cítil, že ji musím vydat. A v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli rodiče žijou, nebo ne.
Probírali jste někdy v dospělosti s bratrem, do jaké míry vás rodinné prostředí ovlivnilo? Stalo se vám třeba, že některé situace vnímal on jinak než vy?
S bráchou to řešíme od malička. Tím, jak jsme vyrůstali v takhle komplikovaný situaci, tak jsme na sebe hodně napojený. A myslím, že jsme si o tom povídali od dob, kdy jsme uměli první slova. A pokračujeme v tom dodneška. Možná ta kniha otevřela pár dalších témat, který jsme předtím neuměli pojmenovat. Teď o nich ale můžeme lépe mluvit. Nemyslím, že by měl brácha diametrálně odlišnej názor. Jsou tam ale nuance způsobený tím, že on fungoval trošku jinak – byl mladší, s chronickým onemocněním… Možná tomu tolik vystavovanej nebyl. Taky si myslím, že se mu to na rozdíl ode mě podařilo všechno mnohem líp a rychlejc zvládnout.
Když mluvíte o chronickém onemocnění bratra. On má, pokud si to z knížky dobře pamatuju, diabetes I. typu. Jak fungovala péče alkoholičky o dítě s takovou nemocí, tím spíš v podmínkách, které se tenkrát nabízely?
V tomhle případě byli rodiče přepečliví. On se taky ten alkoholismus nevyvinul z nuly na sto. Člověk se nestane notorickým alkoholikem s dvěma promilema v krvi 24/7 v řádech dnů. Moje matka vždycky pila, ale když brácha onemocněl, tak tu potřebnou pozornost tenkrát měl. Nebylo by fér si ji představovat v té době jako nesvéprávnou a neschopnou se postarat o svoje děti. Ona se pak samozřejmě propadala, ty nejhorší fáze přišly v době našeho dospívání a pak během dospělosti.
Tady jsme zpátky u faktu, že jste v té době propadů vystudoval medicínu. Chirurgie pro vás byla jasná volba?
Ani trochu. Já jsem chtěl být strojní inženýr. Bavila mě fyzika a nešla mi matika. Ale omylem jsem vystudoval matfyz gymnázium. Asi jsem se spíš viděl v informačních technologiích, ale nikdy jsem si nemyslel, že budu doktor. Přišlo to tak nějak samo. Bylo to šťastná náhoda tak jako spousta jiných šťastných náhod v mým životě. Když se mi nabídla možnost přihlásit se na medicínu, tak jsem šel, tu školu vystudoval a dodnes toho nelituju. Takže jsem chirurg, ale mohl jsem být vynikající nebo úplně průměrnej strojní inženýr.
Umíte si sám sebe představit jako internistu?
To je hodně složitá otázka (smích). Mezi chirurgy a internisty putuje nekonečné množství vtipů na tohle téma. Nemyslím si, že bych měl intelektový potenciál na to být kvalitním internistou. Mě baví práce rukama. Interní obory obdivuju. Já sám dělám endoskopie. Tam spolupracuji s týmem skvělých gastroenterologů, což je specializace interny. Jinak jsem ale rád, že jsem chirurg a do interny se nepletu.
Asi není málo lidí, kteří si myslí, že chirurgie je adrenalin. Ve skutečnosti to ale bude spíš sebekontrola, sebejistota, schopnost analyzovat situaci s chladnou hlavou… Jak moc se blížím pravdě?
Je to přesně tak, jak říkáte. Chirurgie vůbec není adrenalinový sport. Zejména ne ta chirurgie, kterou tady děláme v západních podmínkách, kdy je většina zákroků plánovaných, promyšlených. Když tedy opominu urgentní medicínu nebo úrazovou chirurgii a ortopedii.
Pokud chirurga zaplaví vlna adrenalinu, měl by se uklidnit, odstoupit od výkonu a přenechat ho kolegům, který jsou víc v klidu. Chirurgie je o tom rozhodovat se správně a s chladnou hlavou a pak to všechno dobře odpracovat rukama.
Současně je tady ale úzká kategorie hodně adrenalinových situací, kdy se stanete válečným poúrazovým chirurgem na frontový linii v Afganistánu. Ale i tam potřebujeme všichni mít ten adrenalin pod kontrolou, abychom odvedli co nejlepší práci.
V těch válečných zónách ale rozhodně nemáte podmínky a možnosti západní medicíny. Pak se asi vyskytnou rozpory mezi lege artis medicínou a snahou improvizovat za podmínek, které se nabízí.
Lege artis je takový svatý grál medicíny. Je to medicína poskytovaná v zemích, kde platí koncept „evidence based medicine“ – to znamená medicíny postavené na vědeckých základech. Ta vychází z empirických studií, kdy každý jeden postup, každý jeden lék se tak dlouho prověřuje, až dojdou odborníci k závěru, že je na 99 % prospěšný a bezpečný. Pak se uvede do praxe.
Pokud uděláte něco, co není lege artis, to znamená postup, který tento základní postulát medicíny popírá, jste najednou mimo vědecké základy. Já jsem se jednoho takového postupu dopustil za hodně specifických podmínek. Těžko říct, jak jsem to mohl nebo nemohl udělat jinak. Bylo to v rámci organizace Lékařů bez hranic, takže se tím zabývala jejich interní komise. Určitě jsem si to plně zasloužil a je svým způsobem dobrý si připustit, že jste udělal chybu a vyvodit z toho nějaký závěry pro sebe. Celý to nakonec dobře dopadlo. Nicméně jde o jedno z mých největších profesních pochybení.
Vám ale ta „chyba“ vyšla.
To ano, ale vy se nemůžete spoléhat na náhodu. Medicína není o náhodách.
Jenže ten pacient, pokud byste se neuchýlil k tomu non lege artis postupu…
…tak by umřel. Ale umřel by za podmínek evidence-based medicine, což je zcela korektní. Nikdy totiž nemůžete poskytnout – zejména v takových podmínkách, jako je válečná vřava v Afganistánu – vysoce specializovanou péči. Pak je asi třeba říct, tady končí moje expertíza, nebudu dělat pokusy na lidech. Já jsem se spolehnul na jeden takový pokus a ono to vyšlo. Byl jsem s tím konkrétním pacientem pak ještě dlouhé měsíce v kontaktu. Takže vím, že řadu měsíců po zákroku žil a normálně fungoval. Ale tuhle jistotu při zákroku nemáte a pak je to prostě pořád chyba, kterou nelze omlouvat skutečností, že jsem zachránil lidský život.
Subjektivně to ale přece nemůžete vnímat jako chybu. Ten člověk by jinak neměl šanci.
Samozřejmě, že v první chvíli máte radost. A pak vám dojde ta šílenost. Já jsem prostě za určitých podmínek udělal chybu. Celé to popisuju ve své knize a je pak na úvahách čtenáře, jak se k tomu on postaví.
„Je čas na pravdu o tom, jaký ve skutečnosti jsem,“ píše Tomáš Šebek v úvodu svojí nejnovější knížky.
Jak jde podle vás dohromady chirurgie a víra? V knize zmiňujete, že jste si v Irsku chodil vyčistit hlavu do kostela, protože tam byl Bůh a rušil signál. O pár stránek dál už se nazýváte „bezvěrcem“.
Já jsem skutečně ateista. Ale mám hodně přátel, kteří v Boha věří, někteří z nich jsou dokonce duchovní. Podařilo se mi k nim proniknout natolik, abych zjistil, že i oni jsou vlastně obyčejní lidé, kteří věří nějakýmu konceptu. Já možná pochybuju o tom, jestli je to všechno jenom biologie, fyzika a matematika, ale nevěřím v Boha. A dělám si z něj tak trochu legraci a to i ve společnosti lidí, kteří v něj hluboce věří.
Snad pak ode mě není moc arogantní, když použiju formulaci, že v kostele není signál, protože ho ruší Bůh. Já mám navíc kostely moc rád, v Irsku jsem tam hledal klid a možnost vyčistit si hlavu. K víře každopádně přistupuju s respektem, s určitou mírou nadhledu a s trochou nadsázky.
Hodně chirurgů žije v domnění, že svým medicínským uměním fušují do boží práce, a to je tak trochu pasuje na post „nejvyššího“. Stalo se vám to někdy?
Kdybych řekl, že se mi to nestalo, nebyl bych upřímnej. Ale jakmile mě taková věc napadne, tak si okamžitě dám pár facek a znovu se vrátím nohama na zem. V momentě, kdy doktora napadne, že se začíná rovnat Bohu, tak by měl medicínu pověsit na hřebík. My lékaři jsme jen dělníci své profese, kterou děláme na základě toho, co nám umožňuje věda a naše zkušenosti. Pokud vám tohle všechno přeroste přes hlavu a máte dojem, že děláte boží práci, je vždycky potřeba si uvědomit, že jsme jenom lidé a pořád jsme nedosáhli ani procenta toho, co umí příroda, případně Bůh, v kterého nevěřím.
V knize zmiňujete „lelkování“. To je úžasné slovo. Mimochodem, jaký je podle vás rozdíl mezi lelkováním a prokrastinací?
Já jsem se nad tím asi nikdy nezamýšlel. Ono by to možná mohlo být jedno a totéž, i když mám dojem, že prokrastinace je vnímaná negativně jako zahálka. Lelkování je ale veskrze pozitivní věc. Jde o aktivní proces odpočinku, kdy dochází k zajímavým propojením v mozku. Je to proces pozorování věcí kolem sebe, aniž by o nich člověk musel vědomě přemýšlet. Takový návrat k přírodě, kdy vnímáte přítomný okamžik.
Zaujal mě i termín „zabíjení vztahů“. A nutně musí přijít otázka, jestli to v některých případech není spíš eutanazie…
Já v knize vztahy hodnotím ve dvou polohách. V tý jedný říkám, že někdy nemá smysl do nekonečna udržovat něco, co nemůžete spojit. Na druhou stranu ale píšu o vztazích, kterým má velký smysl dát šanci. I když je v dnešní době často lidé „řeší“ jedním podpisem na rozvodový smlouvě.
Ta první poloha odráží můj vztah k rodičům. Ta druhá, to jsme u příběhu mojí ženy a mě, kdy jsme měli jako jako spousta jiných manželství svoje problémy. Ale stálo za to investovat do našeho vztahu energii i čas a ne to všechno zahodit. V tom má písnička Svěráka a Uhlíře „Neopouštěj staré známé pro nové“ určitě pravdu.
Moc děkuju za rozhovor. Je něco, co byste ještě rád doplnil?
Určitě poděkování mojí ženě, která mě v tomhle projektu podpořila. A já si toho vážím, protože si uvědomuju, že i v tomto případě platí rčení „Všeho s mírou. A všeho do času.“
