Článek
Lékaři, kteří pracují s těžce nemocnými pacienty, by si měli pravidelně připomínat, že pro ně jsou určité diagnózy součástí každodenního života, ale pacienti to vnímají zcela jinak. „Ve světě rakoviny žiju už řadu let,“ říká jeden z onkologů a dodává: „Musím si pravidelně připomínat, že pro moje pacienty je to obvykle první setkání s vážnou nemocí, spoustě věcí nerozumí, jsou často naprosto zaskočeni diagnózou, paralyzováni krutou realitou.“
V nemocnici či zdravotnickém zařízení se navíc lékaři cítí jako doma, zatímco pacientům se mnohdy rozklepou kolena už u vstupních dveří do budovy. Když máte člověku, který evidentně není ve své kůži už ze samotného prostředí, v němž se ocitl, sdělovat závažnou diagnózu, je volba těch správných slov naprosto klíčová. A lékař by měl vědět, co říct, stejně jako to, co neříkat. Rozhodně nejde o zamlčování informací, ale o formu, jakou skutečnosti sdělovat.
Prestižní americká Mayo Clinic dokonce zveřejnila dokument nazvaný: „Never Words: What Not to Say to Patients With Serious Illness“. Najdete v něm výčet frází, které mohou pacienty vážně poškodit a zcela jistě nezapadají do pravidel citlivé komunikace nezbytné v tak závažných situacích.
Vztah lékaře a pacienta je o velké důvěře a zodpovědnosti a není to vztah, který vypěstujete jen z laboratorních hodnot, rentgenových snímků či CT vyšetření.
Jeho základem je komunikace. A nevhodně volená slova mohou výrazně prohloubit úzkost pacienta, navodit beznaděj a vytvořit propast mezi ním a člověkem, který by mu v daném okamžiku měl nejvíce pomáhat.
Co byste od svého lékaře nikdy neměli slyšet?
„Už se nedá nic dělat.“
I za předpokladu, že onemocnění pacienta není léčitelné, vždy je možné pro kvalitu jeho života něco udělat. Paliativní péči dnes máme na velmi vysoké úrovni a mnoha pacientům pomáhají zkušení psychologové. Lékař by se měl vyvarovat slovům jako „nikdy“, „nic“ atd. O co lépe by v dané situaci vyzněla třeba věta: „Pojďme probrat možnosti, jak vám ulevit od bolesti a pomoci.“
Paní Stanislava (62) si ovšem coby pacientka s pokročilým nádorem na slinivce vyslechla právě onu osudovou větu. „Doktor jen pokrčil rameny, koukal se do zprávy, ani se mi nepodíval do očí a řekl, že už se nedá nic dělat. Vůbec nevím, jak jsem se ocitla venku na ulici. Ale měla jsem intenzivní pocit, že můj život skončil už tam nahoře v ordinaci. Naštěstí jsem se pak dostala k naprosto skvělé paliativní paní doktorce, ke které teď docházím. Vím moc dobře, jak na tom jsem. Ona přede mnou nic neskrývá. Ale jedná se mnou jako s člověkem, vrátila mi moji důstojnost a dodala odvahu i chuť strávit ten čas, který mi zbývá, za co nejlepších podmínek.“
„Musíte být silný kvůli svým dětem.“
Možná se na první pohled zdá, že by taková věta mohla člověka nakopnout a dodat mu odvahu. Ale je třeba počítat s tím, že mluvíte k někomu, kdo čelí šokující informaci, stojí tváří v tvář svojí smrtelnosti a skutečnosti, že jeho život nejspíš nebude tak dlouhý, jak očekával. V takovém případě pak podobná věta vytváří obrovský tlak na pacienta. V podstatě mu tím podprahově sdělujete, že nesmí dát najevo strach, smutek, únavu, bolest… Chcete po něm, aby popřel všechny projevy a emoce, které jsou za daných okolností zcela přirozené.
Šestatřicetiletý Tomáš je jedním ze zhruba 300 pacientů, kteří si v České republice ročně vyslechnou diagnózu amyotrofické laterální sklerózy. S manželkou vychovávají tři malé děti. A právě na ně apeloval lékař, který s ním jako první probíral jeho onemocnění. „Řekl mi, že musím být silný hlavně kvůli dětem. V tu chvíli mi to ještě nepřišlo. Doktor to určitě myslel dobře. Jenže teď, když se potíže zhoršují a já někdy nezvládnu ani sám vstát z postele, cítím obrovské selhání, jakmile u toho jsou i děti. Manželka mi pomáhá, ony na mě upírají ty svoje bezradné pohledy a já si říkám, že jako táta jsem to prohrál na celý čáře.“
„Kéž byste se v minulosti choval jinak.“
V praxi to pak může být třeba „Jó, to kdybyste posledních dvacet let nekouřil.“ Nebo „No, to jste měl přijít o půl roku dřív.“ Bez ohledu na to, kolik pravdy se za takovým necitlivým tvrzením může skrývat, tohle nejsou věty, jaké by měl pacient v danou chvíli slyšet. Povedou k prohloubení pocitu viny, sebeobviňování apod. Přitom minulost nezměníme. Je třeba žít přítomností a řešit budoucnost.
Marii našli v osmapadesáti letech karcinom plic, v rozhovoru s lékařem připustila, že měla potíže už delší dobu a poslední půl rok ji trápil vytrvalý kašel, ačkoliv nebyla vůbec nastydlá. „Doktor se na mě podíval a neodpustil si větu, že jsem měla přijít na vyšetření dřív, protože teď už je ten nález hodně pokročilý. Rozbrečela jsem se. Poslední měsíce jsem pečovala o maminku v posledním stadiu Alzheimerovy nemoci. Bylo to hrozně vyčerpávající být tu pro ni až do konce. Prostě jsem na sebe a svoje problémy v tu chvíli nemyslela. Teď si to samozřejmě vyčítám, ale fakt nepotřebuju, aby mi to předhazoval ještě doktor.“
„To zvládnete, jste bojovník“, či v jiné úpravě „Musíte bojovat.“
Na první pohled slova podpory, co myslíte? Jenže druhý, třetí a každý další pohled přinese přehnaný tlak bojeschopnost pacienta. Navíc v případě neúspěšné léčby může taková věta evokovat dojem, že se prostě pacient dost nesnažil, málo bojoval, což ale samozřejmě není pravda.
Osmačtyřicetiletá Jana má za sebou ablaci prsu kvůli karcinomu, odstraněny jí byly i příslušné uzliny a musela absolvovat léčbu ozařováním. K tomu hormonální terapii, po které jí nebylo vůbec dobře. „Když mi doktor po operaci řekl, že to zvládnu, protože jsem přece bojovnice, přemýšlela jsem, kde na to přišel. Nejsem soutěživá, nikam se nehrnu, nevzpomenu si, že bych si někdy cokoliv vybojovala. Vůbec mi to nesedlo, i když to byla určitě dobře míněná věta. Ale vytvořila mezi mnou a mým onkologem propast, kterou tam cítím pořád. Jako kdyby mě vlastně nikdy neposlouchal, nezná mě jako člověka… Chápu, že jsem pacient, nejsme přátelé, ale tohle mi prostě vadí. Navíc jsem na to bojování už docela alergická. Po ozařování jsem byla hodně unavená, bez nálady, k tomu všechny ty vedlejší účinky hormonálních léků. Jako kdybych to vůbec nebyla já. A poslední, co jsem od svého okolí potřebovala slyšet, byly kecy o tom, jaká jsem bojovnice. Houbec bojovnice. Někdy se jen snažím přežít ze dne na den. Ale to asi nikdo nechce slyšet.“
„Vím, jak se cítíte.“
Tohle by vám možná mohl říct spolupacient s podobnou diagnózou, ale nikdy ne lékař. I kdyby disponoval bezbřehou empatií, on je v roli doktora a vy jste tu jako pacient. Může vás chápat, rozumět vašim obavám, ale opravdu nemůže vědět, co a jak cítíte. Takové tvrzení navíc působí povýšeně. A podobné projevy do komunikace s pacientem skutečně nepatří.
„Do teď se za ten výstup dost stydím,“ říká Honza, kterému před čtyřmi lety diagnostikovali lymfom. „Vůbec jsem nečekal, že přijde taková zpráva. Určitě jsem vypadal hodně šokovaně, takže se ten doktor naklonil přes stůl, položil mi ruku na rameno a pronesl, že ví, jak se právě cítím. V tu chvíli jsem se přestal kontrolovat, setřásl jsem tu ruku, vstal a hodně ostře odvětil, že ví naprostý kulový o tom, jak se cítím, protože se dost možná naučil o rakovině všechno, ale opravdu neví, jaký to je ji mít. Pak mi došlo, jak se chovám. Posadil jsem se a zkroušeně se omluvil. Reakce lékaře mě ale překvapila. Řekl, že to on by se měl vlastně omluvit mně. Že mám pravdu a on si vůbec nedokáže představit, jak těžký to musí být, ale že on tady je a bude pro mě a pomůže mi tou léčbou projít.“
Tohle všechno jasně ukazuje, jak obrovské nároky jsou kladeny na člověka, který má být „dobrý doktor“. Zcela klíčová je samozřejmě včasná a správná diagnostika i dobře nastavená léčba, ale nikdy bychom neměli zapomínat na sílu slova a na způsob, jakým jsou předávány citlivé informace. I dobře zvolená věta může dát člověku naději, stejně jako mu ji ta špatně formulovaná vezme.
Zdroje:
Zkušenosti reálných pacientů, jména některých byla na jejich žádost změněna.
