Článek
Podle statistik (obvykle zahraničních) je žen, co otěhotněly po znásilnění překvapivě mnoho. Respektive více, než byste asi čekali. Velká Británie udává, že je u nich ročně počato kolem 3 000 dětí v důsledku znásilnění. Poměrně vysoké procento takových těhotenství je následně na žádost matky přerušeno. Najdou se ale i případy, kdy se dítě narodí a dospěje…
Jedním z nich je i dnes jednadvacetiletá Lucie. Její maminka, paní Hana, tenkrát pachatele nahlásila. „Znala jsem ho, byl vedle z vesnice. A leccos se už o jeho divných sklonech povídalo,“ vzpomíná na zážitek, který ji bude pronásledovat do konce života. Nebyla jeho jedinou obětí, u soudu nakonec vypovídaly dvě. Věděly ještě o dalších čtyřech dívkách, kterým dotyčný ublížil, ale ty to odmítly nahlásit. Bály se výslechů, a nakonec i toho „co by tomu řekli lidi na vsi“.
Hanka se rozhodla, že v sobě tu sílu a odvahu najde. Děsila ji představa, že když pachatel neskončí ve vězení, bude ve svojí hrůzné činnosti pokračovat. Zanedlouho se ale měla dozvědět, že se znásilnění neobešlo bez následků v podobě těhotenství. „Přišlo se na to včas, měla jsem možnost jít na potrat, jak mi radili rodiče i právník. Svým způsobem jsem to chtěla i já sama. Nestála jsem o dítě, které by mi připomínalo tu hroznou událost,“ i teď po více než dvaceti letech se Haně třese hlas. Už byla objednaná na interrupci, když krátce před zákrokem změnila názor. „Najednou mi v mysli stále více vystupovalo, že miminko nemůže za to, jak vzniklo. Ono tu vinu nenese. Tím, že půjdu na potrat, pachatele nepotrestám, sebe nijak neočistím. Do nemocnice jsem neodjela, ale určité pochybnosti na mě doléhaly ještě řadu měsíců,“ vypráví. Její rodině nezbylo než přijmout fakt, že se miminko narodí. A aktuálním tématem se pro změnu stala adopce.
„Přece nebudeš vychovávat dítě, které ti to bude pořád připomínat.“
Tuhle větu si paní Hana doma vyslechla mnohokrát. Rodiče ji nabádali, aby dítě dala k adopci lidem, kteří ho budou bezvýhradně milovat beze stopy vzpomínek na okolnosti, jak bylo počato. „A já se zmítala v hrozné nejistotě. Hledala jsem odpověď na otázku, jestli to dítě dokážu s láskou vychovat já. Pak se ale Lucka narodila. Sestřička na sále mi ji podala do náruče a mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych ji dala pryč. Po všech těch náročných hodinách a vyčerpávajícím porodu mě najednou zalil takový klid. A v hlavě se mi usadilo, že to miminko je prostě jenom moje,“ říká Hanka s pousmáním.
Jednoduché to neměla. Z malé vesnice, kde si lidé vidí do talíře, se odstěhovala do města. S rodiči udržovala kontakty, ale spíš jezdili oni za ní. Jí se nechtělo jiskřit vzpomínky a čelit pohledům sousedek, které moc dobře věděly, jak k malé Lucce přišla. Padnout samozřejmě musela i otázka, jestli se časem našel nějaký vhodný partner a tatínek. „Pár mužů mi životem prošlo, dva – abych byla konkrétní. Ale asi na ty partnerské vztahy prostě nejsem. Tu chybu u sebe jasně vidím. Prostě jsem tu událost nezvládla dobře zpracovat. Snad jsem lepší máma pro Lucku než partnerka pro nějakýho chlapa,“ pokouší se o trochu lehčí tón paní Hana. Lucie se samozřejmě na tatínka vyptávala, Hanka jí poskytla pár útržkovitých informací. Ovšem na nohy vzdálených realitě.
O pachateli a současně otci svého dítěte se Hana v průběhu let dozvěděla, že ho z výkonu trestu propustili, ale záhy se do vězení vrátil. Ze stejných důvodů, jaké ho tam přivedly poprvé. Loni paní Hana potkala bývalou spolužačku ze základní školy. Domluvily si setkání u kávy. „Měla jsem dojem, že mi chce Lenka něco říct,“ vypráví, co předcházelo událostem, které měly do jejího vztahu s dcerou vnést úplně nový rozměr. Hanka se totiž dozvěděla, že sexuální násilník je z vězení opět doma. Tentokrát ale ne díky dobrému chování, nýbrž kvůli svému zdravotnímu stavu. Lenka coby zdravotní sestra znala detaily jeho diagnózy. A protože věděla, že jde o dědičné onemocnění, obratem ji napadlo, že by o tom Hanka, respektive její dcera měly vědět.
S pravdou ven
„Šla jsem se nejdřív poradit. Teprve když jsem znala odpovědi na svoje otázky, stála jsem před rozhodnutím, zda – nebo spíš jak – to Lucce řeknu. Doktor mi totiž jasně doporučil, aby si dcera nechala udělat příslušné testy. Věděla jsem, že jestli nakousnu to tabuizované téma jejího otce, musím říct celou pravdu,“ paní Hanka ale připouští, že si najednou dokázala představit, jak dceři všechno otevřeně řekne. Cítila, jako by jí z beder zmizel těžký balvan, který tam celé ty roky seděl. Rozhovor s dcerou nechtěla odkládat.
„Samozřejmě ji to naprosto šokovalo. Poprosila mě, ať ji nechám chvíli o samotě. Když jsem za sebou zavírala dveře pokoje, proletělo mi hlavou, jestli jsem udělala dobře,“ vzpomíná Hana na jednu z nejnáročnějších chvil svého života. „Lucka za mnou ale zanedlouho přišla. Objala mě a zašeptala: Děkuju. Podivila jsem se: Za co? Že jsem ti to řekla? Odpověděla mi: To taky. Ale hlavně za to, že jsi mě nechala žít.“
Sama Lucie k celé záležitosti řekla: „Máma musela být obrovsky silná a moc statečná, když si mě za takových okolností nechala.“ S vyšetřením na genetice samozřejmě souhlasila. Výsledky přišly za několik týdnů a k velké úlevě jich obou byly naprosto v pořádku.
Osudů podobných tomu paní Hany se kolem nás asi odvíjí víc, než bychom si uměli představit. Zjištění, že se nenarodily z lásky, je pro děti zrozené po znásilnění obvykle přelomovou informací. Řada z nich se to ale možná nikdy nedozví a jejich matky si svou krutou pravdu nechají pro sebe.
PS. Jména obou žen byla změněna (nicméně autor jejich identitu zná), stejně jako není zmíněno konkrétní onemocnění, jež by mohlo být vodítkem ke skutečným osobám.
Podobnost s reálným světem ovšem není čistě náhodná.
Zdroje:
