Článek
Děti narozené ve věznicích a lágrech poválečného Československa - dlouho o nich veřejnost vůbec nevěděla. Zůstaly jen ve vzpomínkách svých matek, které s nimi strávily často pouze několik minut, hodin či dnů. Žily tak krátce, že po sobě nezanechaly mnoho stop, přesto jsou jejich osudy mementem české moderní historie.
Dětské oběti komunismu skončily v hromadném hrobě
Druhý největší pražský hřbitov najdete v Ďáblicích. V jeho severozápadní části se nachází místo posledního odpočinku dětí, kterým komunistický režim v 50. letech nedal šanci přežít. Narodily se politickým vězenkyním v tehdejších lágrech či věznicích. Ženám, které rodily v úděsných podmínkách a často bez jakékoliv zdravotnické péče.
Dnes připomíná dětské oběti komunismu 41 náhrobků. Z nápisů na nich zjistíte, že některé děti žily pouhý jeden den. Další zvládly v tmavých vlhkých celách bez tekoucí vody přežít i několik týdnů či měsíců, než zemřely na podchlazení či v důsledku infekce. Zatímco dnešní maminky řeší dilema, zda používat papírové nebo látkové pleny, vězněné ženy měly k dispozici kusy starých hadrů. Hygienické podmínky mohly směle konkurovat středověku.
Není divu, že se o tajně pohřbených dětech vůbec nemluvilo. Určité informace získala v roce 1956 sestra bratrů Mašínů, která zjišťovala, kam pohřbili její matku vězněnou na Pankráci. Důstojný pohřeb komunistický režim svým odpůrcům samozřejmě neumožnil. Jejich blízcí navíc vůbec netušili, kde tělo skončilo. Zdena Mašínová se ale nechtěla vzdát a tak posléze stanula tváří v tvář hrobníkovi ďáblického hřbitova. Uplatila ho, aby jí ukázal plány hřbitova, na kterém se mimo jiné nacházely i speciální šachty sloužící jako masové hroby. V jednom z nich byla s více než dvaceti dalšími lidmi pohřbena i paní Mašínová. A hrobník přidal informaci, že tam nejspíš bude s tělíčky dětí pankráckých vězenkyň. Doba ani postavení Zdeny Mašínové neumožňovaly, aby na něco takového veřejně upozornila. Veřejnost se měla o těchto hrůzách dozvědět až v devadesátých letech po pádu totalitního režimu.
Teprve pak mohly rodiny umístit na hřbitov pomníčky, díky nimž nebudou dětské oběti zapomenuty. Slouží jako připomínka režimu, kterému chyběla obyčejná lidskost a soucit.
A co přeživší děti? Byly vůbec nějaké?
Při pátrání po zdrojích týkajících se ďáblického dětského hřbitova narazíte současně i na informace, že některým politickým vězenkyním byly děti po narození odebrány a umístěny v nových rodinách. Neuvěřitelným paradoxem je, že se většinou jednalo o rodiny zaměstnanců věznice, členů StB nebo SNB. Matky novorozenců pro ně nebyly lidmi, ale jejich dětem poskytli tito lidé domov a péči.
Takové děti se už nejspíš dospělosti dožily, možná je potkáváte na ulici, žijí v sousedství. Dnes jsou to lidé v důchodovém věku, kteří nemají nejmenší tušení, kde přišli na svět a za jakých podmínek. Nikdo jim ze zřejmých důvodů neprozradil, že jejich biologické matce dozorce úsečně odsekl: „Děcko umřelo, nestarej se.“ Nikdy se nedozvěděla pravdu a ať byl její další život krátký či delší, dožila ho s myšlenkou na mrtvé dítě.
Chcete vědět víc?
Zpracovat tak těžké téma není vůbec snadné. Přesto se to několika lidem podařilo. V roce 1990 natočila Dagmar Průchová působivý dokument „Nesmíš plakat“. Sama autorka byla coby dvanáctiletá vězněna se svou matkou na Pankráci. Byla tedy přímým svědkem hrůz, které se tam odehrávaly.
Knižní zpracování pak nabízí román skvělé české autorky Petry Klabouchové U severní zdi. Ten brutality 50. let vykresluje s (bezpochyby nutnou) dávkou syrovosti, která ve čtenáři vzbouzí silné emoce a jejíž poselství je jasné – na tohle bychom opravdu neměli nikdy zapomenout!
Blíží se 1. červen – Mezinárodní den dětí – příležitost připomenout si i ty děti, kterým komunistický režim neumožnil vyrůst.
Zdroje:
