Článek
Loni rezonoval vědeckým světem případ pacienta, kterému byla transplantována prasečí játra. Přehledný článek Pavla Šilhána o tom informoval v březnu. Medicína s orgány jiných živočišných druhů experimentuje už velmi dlouho. Samozřejmě s poněkud rozporuplnými výsledky.
Nejspíš budete překvapeni informací, že kořeny těchto způsobů léčení sahají až do 17. století, kdy byly provedeny první krevní transfúze. V 19. století došlo na transplantace kožních štěpů, nejčastějšími dárci byly velmi překvapivě žáby. Lékaři se pokoušeli transplantovat i rohovku a samozřejmě celé orgány, ať už šlo o srdce nebo játra. Tak pojďme trochu zabloudit do historie.
Transfúze jehněčí krve
Vůbec první krevní transfúze byla podle pramenů provedena v roce 1665 mezi dvěma psy. Jen o dva roky později 15. června 1667 zdokumentovali francouzští lékaři Jean-Baptiste Denis a Paul Emmerez první tzv. xenotransfúzi. Dárcem bylo jehně a příjemcem patnáctiletý chlapec. Podle dochovaných zdrojů měl zákrok úspěch a pacient se zotavil.
Kresba znázorňující průběh transfúze jehněčí krve člověku.
Podobně tomu bylo o pár měsíců později. 23. listopadu 1667 anglický lékař Richard Lower použil pro transfúzi dvaadvacetiletého mladíka také jehněčí krev. V té době neexistovaly žádné postupy, jimiž by se dalo zabránit srážení odebrané krve. Transfúze tedy musela probíhat přímo od dárce k příjemci. Možná to nyní zní, jako kdyby možnost podat člověku jehněčí krev byla zcela funkční. Praxe tehdejších lékařů ale jasně vypovídá o řadě úspěšných a nemalém množství neúspěšných zákroků. Samotná skutečnost, že francouzský parlament v roce 1670 transfúze zvířecí krve zakázal, hovoří za vše.
Máte hroší kůži?
Docela jistě ne, rozhodně ne v tom medicínském smyslu slova. V 19. století by se vám ale snadno stalo, že pokud by nějaké rozsáhlé poranění vyžadovalo použití kožního štěpu, pokusili by se vám tehdejší lékaři implantovat štěp zvířecí. A to buď tak, že na postižené místo rovnou aplikují odebraný kousek kůže, případně se prováděly zákroky, během nichž byli dárce a příjemce nějakou dobu (zpravidla několik dnů) pevně připoutáni k sobě s tím, že štěp byl umístěn na těle dárce, nicméně z části stále připojen k příjemci, aby se zvýšila pravděpodobnost správně vaskularizace, tzn. prokrvení darované tkáně organismem příjemce. Asi netřeba zdůrazňovat, jaký komfort pociťoval pacient připoutaný řadu dnů například k ovci. Jako dárci se používali i kočky, kuřata či holubi – každopádně obvykle zvířata se srstí nebo peřím, což nebylo samozřejmě nijak ideální. V tomto směru se jevil jako vhodnější štěp ze žabí kůže.
Prameny jasně ukazují, že úspěšnost takových zákroků, tzn. přenosu zvířecí kůže na člověka, byla tenkrát velice nízká. Nikdy se nejednalo o štěp, který by vydržel trvale. Mohl ale poskytnout šanci hojení tkáně kryté alespoň dočasně ochrannou vrstvou náhradní kůže.
Prasečí pohled na svět
Psal se rok 1824, když lékař Franz Reisinger navrhl nahradit lidskou rohovku postiženou zákalem zdravou rohovkou vhodného zvířecího dárce. První takový zákrok pak v roce 1838 provedl v New Yorku Richard Kissam. Bez jakékoliv anestézie transplantoval skoro slepému mladíkovi část prasečí rohovky, kterou přichytil v každém oku dvěma stehy. Mladík téměř okamžitě začal vidět. Bohužel se během dvou týdnů rohovka zakalila a stav pacienta vrátil k původnímu stavu. Do měsíce pak došlo ke vstřebání štěpu.
Až o 65 let později byla pak provedena první transplantace lidské rohovky, což odstartovalo poněkud slibnější směr.
Omlazení pomocí varlat šimpanzů
Sergej Voronoff chirurg ruského původu, který v osmnácti letech emigroval do Francie, byl nejenom průkopníkem v xenotransplantacích, ale také dobrým obchodníkem. Už ve dvacátých letech minulého století vytušil velký potenciál v nejrůznějších omlazovacích procedurách. V letech 1917 až 1926 provedl více než pět set transplantací štěpů tkáně varlat ovcí, koz a býků, kdy dárcem bylo zvíře mladé a příjemcem naopak stárnoucí. Výsledky ho natolik povzbudily, že 12. června 1920 provedl první xenotransplantaci štěpu z varlat šimpanze do šourku lidského pacienta. O tři roky a mnoho dalších takových operací později už mu na kongresu chirurgů v Londýně skládali hold jeho kolegové. Voronoff se chlubil tím, že jeho pacienti po zákroku nejenom zlepší svou sexuální výkonnost, ale progres je vidět i v kognitivních funkcích (zejména v oblasti paměti), fyzické výkonnosti a celkové kondici. Jenom ve Francii bylo počátkem třicátých let více než 500 mužů, kteří tento zákrok podstoupili. A tisíce dalších po celém světě.
Nicméně už ve 40. letech se odborníci shodli na tom, že Voronoff je především brilantní businessman. Přišli s jasnými důkazy, že zvířecí tkáň nemůže v lidském organismu tímto způsobem reagovat. Štěp se buď vstřebá nebo odhojí. Veškeré účinky, o nichž Voronoff horlivě vyprávěl, byly následně přiřčeny placebo efektu.
Je libo šimpanzí ledvinu nebo snad srdce?
V šedesátých letech minulého století přišel doktor Keith Reemtsma s myšlenkou, že by nadějí pro pacienty trpící selháním ledvin mohla být transplantace ledvin primátů. V této době už za sebou lékaři ve Francii či USA měli několik úspěšných transplantací ledvin od lidských dárců. Bohužel ale ještě nebyla dostupná kvalitní imunosupresivní léčba, takže pacienti často umírali během několika měsíců. Navíc byl značný problém získat vhodný orgán.
Reemtsmy byl toho názoru, že šimpanz jakožto evolučně blízký druh by mohl být vhodným dárcem. Provedl celkem 13 transplantací. Při každém zákroku vždy transplantoval obě šimpanzí ledviny. Většina jeho pacientů během jednoho až dvou měsíců po zákroku zemřela z důvodu odhojení orgánu nebo komplikací spojených s infekcemi. Jedna z pacientek ovšem žila s darovanými opičími ledvinami celkem 9 měsíců, a dokonce byla schopna se vrátit ke svému zaměstnání. Pak ovšem náhle zkolabovala a zemřela. Podle pitevní zprávy šlo o poruchu v rovnováze elektrolytů nejspíš v důsledku nadměrného vylučování moči, které bylo v souvislosti s transplantacemi ledvin primátů velmi časté.
Podobné výsledky vykazovaly i zákroky doktora Toma Starzla z amerického Colorada. Ten jako dárce používal pro změnu paviány.
První transplantaci šimpanzího srdce člověku provedl doktor James Hardy. Ano, „ten“ James Hardy, kterého zná historie medicíny jako průkopníka transplantací plic. V roce 1963 transplantoval jako první lidské plíce, o rok později se rozhodl pro experimentální zákrok spočívající v transplantaci opičího srdce. Nutno podotknout, že měl pacienta, který by dnes nebyl do transplantačního programu vůbec zařazen pro přidružené zdravotní problémy. Navíc byl napůl v kómatu. K zákroku přesto došlo, ovšem pacient se z narkózy nikdy neprobral. Srdce šimpanze nebylo dostatečně velké, aby udrželo krevní oběh dospělého člověka. Selhalo během několika hodin.
Na základě tohoto zákroku a zkušeností s ním spojených, provedl v roce 1983 chirurg Leonard Bailey transplantaci srdce paviána nemluvněti. V této době bylo prakticky nemožné získat pro kojence srdce podobně starého dítěte. Holčička tedy dostala opičí. Ačkoliv po technické stránce proběhla operace zcela v pořádku, po dvaceti dnech zemřela, protože organismus cizí orgán odmítl.
70 dnů s játry paviána
Doktor Tom Starzl, o němž již byla řeč v návaznosti na transplantace ledvin, provedl v průběhu šedesátých let několik transplantací jater paviánů lidským pacientům. Úspěchy ovšem neslavil. Až v 90. letech, kdy již byla dostupná lepší imunosupresivní terapie, přistoupil ke dvěma dalším takovým zákrokům. Opět byli dárci jater paviáni. Jeden jeho pacient přežil s opičími ledvinami 70 dnů, což bylo jistě zajímavé, nicméně se takový výsledek nedal považovat za adekvátní a dostatečně slibný v tom smyslu, aby se s podobnými zákroky následně pokračovalo.
V dnešní době, kdy je možné dosáhnout genetických modifikací zvířecích dárců (což se využívá především u prasat) se vidina xenotransplantací zdá být výhledově reálná. Uvidíme, kolik lidí na světě bude během následujících dekád žít kvalitní život díky orgánům, které původně patřily jinému živočišnému druhu.
Zdroje:
