Článek
Je horký srpnový den roku 1781 a z africké Ghany vyplouvá britská otrokářská loď. Má před sebou dlouhou cestu. Míří na ostrov Jamajka a na její palubě se v danou chvíli nachází 442 mužů, žen i děti, kteří byli prodáni do otroctví. Na karibském trhu si je mají odkoupit noví majitelé.
Loď, kterou William Gregson koupil téhož roku v Nizozemí, byla původně navržena pro přepravu mnohem menšího počtu osob. Obchodník s otroky ovšem myslel především na svůj zisk a neváhal množství cestujících prakticky zdvojnásobit. Těžko si dnes dovedeme představit, v jak nelidských podmínkách otroci cestovali. V temném podpalubí byli doslova namačkáni na sobě bez valné možnosti pohybu. Netrvalo dlouho a začaly se mezi nimi šířit nejrůznější choroby. Zhruba po dvou měsících na moři si navíc posádka lodi uvědomila, že se zásoby pitné vody dramaticky snížily. To vedlo k omezení přídělu tekutin už tak naprosto vyčerpaným otrokům.
Osudová chyba v navigaci
Koncem listopadu se na obzoru objevila pevnina. Posádka ji považovala za ostrov Hispaniola, ale ve skutečnosti to byla Jamajka. Loď tedy pokračovala v plavbě, minula svůj cíl, aniž by si to kdokoliv uvědomil, a pokračovala dál na západ. Že se dopustili neuvěřitelné chyby, to námořníkům došlo až ve chvíli, kdy byla Jamajka vzdálená nějakých 300 mil.
Do té doby si nemoci, podvýživa a nedostatek vody vyžádaly už přes šedesát životů mezi otroky. To byla pro kapitána lodi bolestivá ztráta. A nyní čelil mnohem horší situaci. Zásoby vody měly vystačit maximálně na čtyři dny, ovšem Jamajka byla nyní vzdálena 10 až 13 dní plavby.
Lidé jako zboží kryté pojistkou
Už v 18. století bylo běžné, že obchodní lodě měly svůj náklad pojištěný. A to včetně otroků. A platilo, že pokud „zboží“ zahyne na moři vinou „neodvratné nehody“ pojistka pokryje majiteli ztrátu. Pokud však otroci zemřou žízní, hlady či v důsledku nemocí, nárok na náhradu nevzniká. Nyní tedy nešlo o rozhodování mezi životem a smrtí, ale mezi ziskem a prodělkem. A zištná volba kapitána lodi rozhodla i o osudu otroků na palubě Zongu.
Smrt místo záchrany
Kapitán Luke Collingwood zvolil „řešení“, které bude ekonomicky nejméně bolestivé. Věděl, že pokud otroci zemřou žízní, pojistku nikdo nevyplatí. Pokud je ale shodí přes palubu – tedy zemřou na moři – majitel lodi dostane náhradu. Pojistka v tomto směru jasně stanovila, že když se kapitán zbaví části nákladu, aby zachránil zbytek, může požadovat vyplacení pojistného, které v tomto případě znamenalo 30 liber za každého otroka.
A tak 29. listopadu začal masakr. V ten den skončilo ve vlnách Atlantiku 54 žen a dětí, o den později je následovalo dalších 42 otroků a ve dnech následujících námořníci shodili přes palubu ještě 36 řetězy spoutaných lidí. Lodí se téměř bez přestávky ozýval bezmocný křik a pláč. Z lodního deníku pak ještě vyplynulo, že dalším deseti otrokům se podařilo z lodi vyskočit. Kvůli pojistnému plnění tak bylo zmařeno celkem 142 lidských životů.
22. prosince loď konečně přistála u břehů Jamajky. V tu dobu se na palubě nacházelo pouhých 208 otroků z původních 442.
Obraz J. M. W. Turnera z roku 1840 inspirovaný masakrem na lodi Zong.
Pojišťovna odmítla zaplatit
Když se loď vrátila do Anglie, nečekalo kapitána či majitele lodi obvinění z vraždy. Konec konců otroci nebyli v té době považováni za plnohodnotné lidské bytosti. Byli pouhou obchodní komoditou. William Gregson oznámil pojistnou událost s tím, že posádka neměla jinou možnost, než se části otroků zbavit, aby zachránila zbytek. Pojišťovna odmítla vyplatit plnou částku, protože tvrdila, že ztráta byla zaviněná posádkou s ohledem na navigační chybu. Gregson neváhal a podal žalobu k soudu, který následně vyhrál. Soud uznal, že zavraždění otroci jsou v podstatě ztracený náklad. Sám soudce údajně prohlásil: „Případ otroků je stejný, jako kdyby byli přes palubu hozeni koně.“ Kauzu nicméně označil za velmi šokující. Lidé tak byli jen položkami v účetnictví. Proti posádce lodi nebyla za jejich činy vznesena žádná obvinění.
Případ se ale dostal na veřejnost. O něm psaly noviny, mluvili politici, protestovali aktivisté. A právě tragédie lodi Zong se tak stala jedním z katalyzátorů hnutí za zrušení obchodu s otroky. Británie tento zákaz vydala v roce 1807.
Poselství hrůzy
Události, k nimž došlo na palubě Zongu jasně vykreslují, jak to dopadá, když touha po zisku převáží nad lidskostí. Vrací nás do doby, kdy život některých lidí neměl žádnou hodnotu – leda takovou, která byla uvedena v účetní knize.
Zdroje:
