Článek
Kanáři se do Evropy dostali na španělských lodích v 15. století. O dvě století později už se podařilo je v zajetí odchovat. Oblíbený opeřený společník ovšem našel na počátku 18. století využití, které bezpochyby prospělo lidem, nicméně pro řadu příslušníků tohoto druhu znamenalo trávit velkou část života v prostředí, které by si ptáci sami nikdy nevybrali.
Jak britský lékař poslal kanárky do dolů
Dnes už bychom těžko dohledávali, kdo konkrétně stojí za nápadem, aby horníky do šachet doprovázeli kanárci. Víme, že na Ostravsku byli využíváni již od druhé poloviny 19. století. Ve Velké Británii se této problematice věnoval uznávaný lékař John Scott Haldane, který většinu svojí profesní kariéry zasvětil výzkumu dýchací soustavy a zpracování plynů v organismu. Neváhal testovat jedované plyny sám na sobě a opakovaně zkoumal příčiny důlních neštěstí.
Po výbuchu v dole Tylorstown Colliery roku 1896 ho požádali, aby se stal členem vyšetřovacího týmu. A byl to právě Haldane, který přišel s verdiktem, že příčinou tragédie bylo nahromadění oxidu uhelnatého. Podpořil tak již v mnoha zemích zavedenou praxi, aby byla do šachet umístěna zvířata, která jsou na přítomnost jedovatých plynů citlivější než lidé. Tyto podmínky dle jeho názoru splňovali ptáci a myši. Vzhledem ke stísněným podmínkám v důlních šachtách bylo třeba, aby byl takový živý detektor plynů co nejmenší, snadno transportovatelný a přitom spolehlivý. I jemu se proto jako ideální jevili právě kanárci. Ti mají totiž velmi rychlou dechovou frekvenci a spotřebovávají v poměru ke svému tělíčku velké množství kyslíku. Tím pádem se u nich příznaky otravy jedovatými plyny projevují rychleji než u člověka. Horníci tak získali čas potřebný k tomu, aby šachtu, v níž narůstá koncentrace jedovatých plynů, bezpečně opustili.
Kanárci se stali neodmyslitelnými souputníky horníků v mnoha zemích světa. Osvědčili se mnohem lépe než do té doby využívané svíčky či lampy, jejichž plamen měl indikovat nebezpečí změnou barvy či intenzity hoření. Otevřený oheň ovšem představoval v šachtě nebezpečí a bezpochyby stál za řadou požárů či výbuchů. V tomto směru byli kanárci zcela bez rizika.
Horník s kanárkem
Stačilo sledovat chování malého opeřence. Ten podle dostupných zdrojů nejprve přestal zpívat, vykazoval dechové potíže, následně spadl z bidýlka na dno klece a upadl do bezvědomí. Nejvyšší čas, aby horníci vyfárali na povrch a zachránili životy svoje i svých opeřených kamarádů.
Jak prameny uvádějí, horníci si ptačích kolegů nesmírně vážili. Konec konců jim mnozí měli být za co vděční. V rámci možností proto ptákům poskytovali kvalitní péči a jejich životy rozhodně nebyly lehkomyslně a zbytečně obětovány. Doktor Haldane dokonce sestrojil speciální klece, které měly kanárky v případě vážného nebezpečí zachránit. Jakmile ptáček signalizoval nebezpečí, klícka se neprodyšně uzavřela a byla zásobena vzduchem z připojené láhve upevněné nahoře nad klecí.
Nástup elektronických detektorů
S rozvojem nejrůznějších technologií se samozřejmě měnily i podmínky práce horníků a zajištění jejich bezpečnosti. Instalace elektronických detektorů plynů postupně kanárky z šachet vytlačila. U nás údajně ostravští horníci fárali společně s drobnými ptáčky do roku 1939. V Británii ovšem ještě v roce 1986 fungovalo zhruba 200 důlních kanárků.
Letos tak 30. prosince uplyne osmatřicet let od chvíle, kdy britská vláda oznámila, že kanárky v uhelných dolech nahradí elektronické senzory. Stanice BBC vzápětí uvedla, že sami horníci jsou tímto vládním rozhodnutím zarmouceni, protože kanárci se stali nedílnou součástí jejich tvrdé práce a patřili v hornických rodinách k oblíbeným domácím mazlíčkům. Těmi ale bezpochyby mohou být, aniž by část svého života museli trávit pod zemí.
Zdroje:
