Článek
Narodila jsem se v pruském vévodství Anhalt-Zerbst 2. května 1729. Moje rodina sice měla urozený původ a dnes se o mě mluví jako o německé princezně, ale nebyli jsme bohatí ani mocní. Nevyrůstala jsem v přepychových palácích obklopená kupou služebnictva. Nic tudíž nenasvědčovalo tomu, že mi jednou položí na hlavu korunu jedné z nejmocnějších říší světa. Moje matka ve mně ale viděla něco víc než jen nenápadnou šlechtičnu ze Štětína. Byla velice ambiciózní a od počátku přesvědčená, že mě v životě čeká něco velkého. Velmi dbala na moje vzdělání. Vzpomínám na hodiny francouzštiny i dějepisu, na lekce tance a stále opakované tvrzení mojí matky, že o osudu ženy rozhoduje správný sňatek. Já tenkrát její ctižádost příliš nechápala. Ale byla jsem zvídavé dítě, učení mi šlo a milovala jsem knihy. Toužila jsem pochopit, jak funguje svět. Netušila jsem, že ho jednoho dne budu sama měnit.
Hledá se nevěsta pro budoucího cara
Bylo mi čtrnáct, když k nám do zapadlého vévodství dorazila zpráva, která měla jednou pro vždy změnit můj život. Ruská carevna Alžběta hledala nevěstu pro svého synovce a následníka trůnu Petra. Vytanula mi vzpomínka, kdy jsem se jako desetiletá s Petrem setkala. Byl jen o rok starší než já, ale už tenkrát se nijak netajil svou zálibou v alkoholu. Přišlo mi to odporné, stejně jako jeho bledá pleť.
Moje matka ale vycítila příležitost. Slovo dalo slovo a v únoru roku 1744 jsem jako čtrnáctiletá odcestovala do země, o níž jsem věděla jen velmi málo. Ty pocity ve mně zůstaly pevně zakořeněné. Směs strachu a vzrušení. Opouštěla jsem domov, rodinu, přátele, vše, co jsem tak důvěrně znala. Tehdy jsem ještě netušila, že se do rodného Pruska už nikdy nevrátím.
Jak obstát v nové zemi
Rusko mě přivítalo jako cizinku a jako s cizinkou se mnou zacházeli. Mluvila jsem jiným jazykem, vyznávala jiné náboženství, neznala jejich zvyky. Dvorní dámy se mi často posmívaly. Někoho by to zlomilo, já však brzy pochopila jednu důležitou věc. Pokud mám v téhle zemi obstát, musím se změnit a přizpůsobit. A tak jsem se začala učit – celé noci jsem si opakovala ruské fráze. Studovala jsem pravoslavné náboženství, poznávala jeho obřady a tradice. Snažila jsem se porozumět tomu, jak přemýšlejí lidé v téhle obrovské a drsné zemi. Nechtěla jsem být německou princeznou v ruském paláci. Bylo mi jasné, že se musím stát Ruskou. A za tu proměnu jsem zaplatila hodně vysokou cenu.
Musela jsem se vzdát své víry. Přijala jsem pravoslavné náboženství a s ním i nové jméno – Kateřina Alexejevna. Přestala jsem být Sofií, tou mladou šlechtičnou plnou ideálů. Tenhle životní přelom mi jasně ukázal, kolik práce s velmi nejistým výsledkem mám před sebou. Byla jsem ale odhodlaná zalíbit se carevně i lidem ode dvora. Krátce po příjezdu do Ruska jsem dostala zápal plic. Dnes by mi zachránila život antibiotika, v mojí době to chtělo dávku štěstí a životní síly. Přežila jsem.
Manželkou budoucího cara
21. srpna 1745 se v petrohradské katedrále Panny Marie Kazaňské uskutečnil můj sňatek s Petrem. Sňatek předem domluvený a čistě politický, láska v něm neměla místo. Byli jsme každý z jiného světa. Já byla vášnivá čtenářka, zajímala jsem se o dění kolem sebe, snažila se porozumět způsobu života lidí mojí nové země. Můj muž žil ve svých dětinských představách a rozmarech. Měla jsem pocit, že celé dny tráví obklopený svými dřevěnými vojáčky, kterým dával rozkazy, očekávajíc, že za něj budou bojovat v imaginárních válkách.
Ačkoliv byl sám k smíchu, neváhal zesměšňovat mě. A během krátké doby se na veřejnosti bezostyšně ukazoval se svou milenkou. Cítila jsem se ztracená v cizí zemi a velice osamělá. V jednu chvíli jsem neměla nikoho, komu bych mohla bezmezně důvěřovat. To byl bezpochyby ten okamžik, kdy mi došlo, že se musím spoléhat sama na sebe a musím být obrovsky trpělivá. Pozorovala jsem, naslouchala a čekala na ten správný okamžik.
Děti, jimž jsem nemohla být matkou
V téhle vypjaté době jsem se taky stala matkou. V roce 1754 jsem porodila chlapečka, dostal jméno Pavel. Obratem se začaly šířit fámy o tom, že jeho otcem není můj manžel. Jak rostl, byl ale svému otci velmi podobný, což nakonec podezření odvrátilo. Říkáte si, že péče o dítě odvedla moji pozornost od nepovedeného manželství? Pak asi nevíte, že si mého syna vzala prakticky po narození do péče sama carevna. Prý aby mohla dohlížet na jeho výchovu. Nikdy jsme si s Pavlem nebyli blízcí, protože nám nebylo dopřáno vybudovat si vztah, jaký by matka se synem měli mít.
O tři roky později se narodila Anna. Tentokrát jsem diskuzím o otcovství nevěnovala pozornost. Měla jsem dceru. Osud mi ji ale dopřál jen na krátký okamžik. Anuška zemřela v patnácti měsících na dětskou infekci. A historie na ni prakticky zapomněla. Zmínku o jejím kratičkém životě najdete málokde. Fakt, že jsem o ní nikdy moc nemluvila, ale neznamená, že jsem její ztrátu bolestně neprožívala.
Rok 1762 byl pro mě v mnoha ohledech klíčový. V lednu zemřela carevna a můj manžel nastoupil na trůn. Uběhlo pár měsíců a už si znepřátelil téměř všechny, jejichž podporu ruský panovník potřebuje. Netajil se svým obdivem k Prusku, což mu Rusové samozřejmě nemohli zapomenout. Pobouřil armádu, šlechtu i církev. Do toho jsem já 11. dubna porodila syna Alexeje. A nijak jsem se netajila tím, že jeho otcem je můj dlouholetý milenec Grigorij Orlov. Jisté ale bylo, že tohle dítě musí přijít na svět v tajnosti a nemůže být vychováváno na carském dvoře. Abych odvedla pozornost svého manžela, domluvila jsem se, když se blížil porod, že jeden z mých věrných sluhů založí poblíž požár. Petr pak sledoval práci dvořanů, kteří se snažili oheň uhasit. A já stihla přivést na svět dítě jiného muže.
Buď získám korunu, nebo…
Situace na carském dvoře rychle eskalovala. Petr stále častěji mluvil o tom, že se se mnou hodlá rozvést a plánuje mě poslat do kláštera. Bylo mi jasné, že nemám na co čekat. Ve hře nebylo jen moje postavení, šlo mi o život. 28. června 1762 mi za úsvitu doručili zprávu, že jeden z mých přívrženců byl zatčen a odhalení celého spiknutí je jen otázka času. Musela jsem rychle jednat.
Car mezi tím hledal oporu u armády a šlechty. Její zástupci mu ale po boku nestáli. Moje trpělivost a snaha stát se jednou z nich nakonec přinesly svoje ovoce. Pro ruskou vrchnost jsem představovala lepší panovnici, než byl jejich současný car. Vsadila jsem všechno na jednu kartu a bylo mi jasné, že buď získám korunu, nebo skončím v žaláři. Krátce na to mi přísahali věrnost vojáci, šlechtici i duchovní. Stala jsem se carevnou celé Rusi.
Portrét Kateřiny Veliké od Alexandra Roslina.
Petr se nakonec vzdal bez jediného výstřelu. Přinutili ho podepsat abdikaci a z cara se stal vězeň. Tím ovšem nebyl dlouho, osmý den přišla zpráva, že zemřel. A jeho smrt je dodnes opředena tajemstvím. Řada historiků se domnívá, že byl zavražděn na můj rozkaz. Zajímá vás, jestli jsem nechala popravit vlastního muže? Odpověď nečekejte. Pravdu jsem si s sebou vzala před více než dvěma stoletími do hrobu. A tam taky zůstane.
22. září 1762 mě korunovali ruskou carevnou. Tím se princezna Sofie stala pouhou vzpomínkou. Na ruském trůnu už jsem byla jen Kateřina. Vládla jsem téhle obrovské zemi dlouhých čtyřiatřicet let – déle než většina panovníků mé doby. Rozloha mojí říše v té době činila neuvěřitelných dvacet milionů čtverečních kilometrů. Plně jsem využila svých možností, ať už šlo o podporu vzdělání, umění či vědy. Zakládala jsem školy i nemocnice, sbírala knihy, obrazy i další umělecká díla. Mezi mými přáteli byli největší myslitelé své doby.
Za mojí vlády získalo Rusko rozsáhlá území na jihu i západě a stalo se jednou z největších světových velmocí. Nebyla jsem panovnicí bez chyb, ale jsem skálopevně přesvědčená, že jsem pro zemi, která mě přijala jako cizinku, udělala, co bylo v mých silách. Když jsem 17. listopadu 1796 vydechla naposledy, zanechávala jsem za sebou říši větší, bohatší a mocnější. Přesto moje poslední myšlenky nepatřily ženě, které přezdívali Kateřina Veliká ale malé pruské princezně s velkými sny.
Zdroje:
