Článek
Když se narodíte v jedenáctém století, vaše šance na to dožít se dospělosti nejsou zrovna velké. Historické prameny uvádějí, že 30-50 % dětí zemřelo před patnáctým rokem života. Když se v jedenáctém století narodíte jako nemanželský syn normandského vévody, přežijete prakticky jen zázrakem. Pokud se ale dožijete dospělosti, můžete změnit dějiny. Jako se to podařilo mně.
Narodil jsem se v normandském městě Falaise ze vztahu vévody Roberta I. a mladé ženy jménem Herleva, dcery koželuha. Moje narození nebylo ničím důležité a nejspíš i proto dnes chybí ve všech pramenech konkrétní datum, dokonce i rok. Nejpřesnější údaj o okamžiku, kdy jsem přišel na svět, mluví o době kolem roku 1028. A není na tom nic divného. V době, kdy rodový původ znamenal všechno, jsem měl cejch bastarda. A těm kronikáři pozornost nevěnují.
Když se bastard stává dědicem
Můj otec neměl žádné legitimní syny, kteří by mohli být jeho nástupci. Měl jsem tedy na otcovo přání zdědit titul normandského vévody. Byl jsem ještě kluk, když se táta vydal na pouť do Svaté země. Před odjezdem nechal významné šlechtice naší země přísahat věrnost mně coby svému nástupci. Ukázalo se to jako promyšlený tah. Otec totiž během návratu z této pouti ve svých jednatřiceti letech zemřel.
Jako osmiletý jsem tak ztratil otce a bezprostředně na to mě odpoutali od matky. Jediný způsob, jak mi zajistit bezpečí spočíval v tom, že jsme se s mými poručníky a ochránci neustále přesouvali z místa na místo, aby nás nepřátelé nemohli vysledovat. Nebylo výjimkou, když jsem se každé ráno probouzel někde jinde. Moji věrní se obávali o můj život. A obavy to rozhodně nebyly plané.
Doba mého dospívání se totiž nesla ve znamení mnoha spiknutí, vražd a zrady. Násilí bylo v jedenáctém století takřka všudypřítomné. Se smrtí jsem se setkával od útlého dětství. To, co dnes děti traumatizuje, za mých časů přeživší zocelilo. Jeden z mých poručníků byl zabit, dalšího otrávili, jiného podřízli v mé bezprostřední blízkosti. O lidi, kteří mi nahrazovali rodinu, jsem tak postupně přicházel. Že má být dětství obdobím her a bezstarostnosti? To moje bylo bojem o přežití.
První velká bitva
A vyhrál jsem těch bitev opravdu hodně. Na prahu dospělosti jsem si uvědomil, že nestačí pouze unikat vrahům. Musím všem dokázat, kdo je právoplatným vévodou Normandie. Až příliš mnoho šlechticů na mě stále nahlíželo jako na bastarda, který nemá nárok vládnout. Při první příležitosti rozpoutali povstání. Psal se rok 1047 a já čelil největší vzpouře svého života. Musel jsem jasně dokázat, že už nejsem vystrašený kluk, který se schovává pod křídla svých poručníků.
Po boku francouzského krále Jindřicha I. jsem své nepřátele v bitvě u Val- ès-Dunes porazil. A svět mě tak poprvé viděl nejenom jako udatného bojovníka, ale i obratného diplomata. V mojí době nebylo běžné, abyste na bojišti nechali své úhlavní nepřátele přežít, když se vám naskytla možnost sprovodit je ze světa. Já však svůj meč mířící na krk Guye Burgundského sklopil a jeho život ušetřil. Svoje odpůrce jsem nemilosrdně pronásledoval, následně řada z nich přišla o majetek a byli nuceni odejít do vyhnanství. Časem jsem však pochopil, že Normandii nesjednotím jenom násilím a tresty. Jestli mě těžké dětství něco naučilo, tak mimo jiné neplýtvat lidmi, které mohu využít ve svůj prospěch. Neberte to jako projev sentimentality ale spíš jako smysl pro pragmatičnost. Nic jiného za skutečností, že jsem později některým bývalým nepřátelům umožnil návrat a zapojil je do správy země, nehledejte.
Socha Viléma Dobyvatele ve francouzském Falaise.
Vládce potřebuje dědice
Ještě mi nebylo dvacet a už jsem se naučil nedůvěřovat, pozorovat a udeřit ve správný okamžik. Tyhle cenné vlastnosti ze mě měly udělat jednoho z nejmocnějších mužů tehdejší Evropy. Ale to trochu předbíháme. Upevnil jsem svou moc a bylo jasné, že ji jednoho dne budu muset předat svým potomkům. Zplodit syna nebylo v mé době jen přáním, ale povinností každého vládce.
Rozhodl jsem se spojit své jméno s ženou z jednoho z nejvýznamnějších rodů Evropy Matyldou Flanderskou. Čekáte romantický příběh o lásce na první pohled? To byste se museli posunout o mnoho století dál. Matylda mě odmítla. A měla k tomu pochopitelný důvod. Byla dcerou mocného hraběte a já byl bastard, byť jsem už vládl celé Normandii. Vím, co o našem prvním setkání píší kroniky. Podle nich jsem se po odmítnutí rozzuřil, vypravil se do Flander a budoucí ženu strhl z koně přímo do bláta. Jestli vám po tisíci letech přiznám, jak to bylo doopravdy? To sotva. Já i Matylda máme nárok na trochu soukromí. Ať už však byla pravda jakákoli, nakonec se stala mojí ženou.
Naše manželství bylo na svou dobu mimořádné. Když nad tím tak přemýšlím, tak nakonec i na tu vaši. Trvalo jednatřicet let a vychovali jsme spolu devět dětí. Dva naši synové posléze nosili královskou korunu. A jestli pracně hledáte v historických pramenech zmínku o mých levobočcích, ušetřím vám práci. Žádní nebyli. Když vaše vlastní narození poznamená stigma bastarda, začne pro vás legitimní manželství znamenat mnohem víc než pro většinu mužů vaší doby. Matylda navíc nebyla jen vznešenou ozdobou mého dvora. Byla vzdělaná, bystrá a měla velký talent pro politiku. Takže zatímco já jel v čele vojska do bitvy, ona pevnou, rozhodnou rukou spravovala Normandii.
Nárok na anglický trůn
Současně za Lamanšským průlivem stárnul anglický král Eduard Vyznavač, který během svého vyhnanství našel útočiště právě v Normandii, a naše rody pojily dlouholeté vazby. Eduard neměl dědice a anglický trůn proto přislíbil mně. Když pak ale v lednu roku 1066 zemřel, nechal se den po jeho smrti korunovat králem jeden z jeho blízkých šlechticů Harold Godwinson. Argumentoval tím, že na smrtelné posteli přislíbil Eduard Anglii jemu. Považoval jsem to za zradu. Celý život jsem bojoval za to, co mi podle práva náleželo a neměl jsem v úmyslu začít ustupovat právě teď. Shromáždil jsem vojsko a během pár měsíců nechal postavit celou flotilu lodí schopnou přepravit moji armádu přes moře. Dlouhé týdny jsme čekali na ten správný vítr, který nám umožní průliv překonat.
S Haroldovou armádou se naše cesty zkřížily u Hastingsu a bitva, která se tam 14. října 1066 odehrála, patřila k nejkrvavějším střetům své doby. Já jsem zvítězil, Harold padl. Jeden z šípů ho údajně zasáhl přímo do oka. Díval jsem se na pole poseté mrtvými těly a rezonující křikem zraněných. Cesta k anglickému trůnu byla otevřená. Za jakou cenu, ptáte se? Inu, za cenu, jaká se v mojí době běžně platila.
Vyhrál jsem bitvu a 25. prosince 1066 mi nasadili na hlavu anglickou korunu. Mně… nemanželskému synovi normandského vévody. Upevnit moc v Anglii nebylo jednoduché. Považovali mě za vetřelce. Přesto jsem uspěl, zasloužil se o hospodářský rozkvět své nové země a výrazně ovlivnil vývoj angličtiny, která se postupně utvářela z normanské francouzštiny a původní anglosaštiny. Na sklonku svého života jsem byl nejbohatším evropským panovníkem. Anglii jsem vládl dvacet let, z toho poslední čtyři roky bez milované Matyldy.
Smrt, která na mě číhala od dětských let a jíž jsem se úspěšně vyhnul v tolika bitvách, mě dostihla v mých necelých šedesáti letech během tažení ve Francii. Můj kůň na bojišti klopýtl a já se těžce zranil. Ještě řadu týdnů jsem bojoval o život, ale nyní mi bylo souzeno bitvu prohrát. 9. září 1087 jsem vydechl naposledy. Tentokrát si to datum kronikáři poznamenali, můj rod vládl jedné z nejmocnějších zemí Evropy. Narodil jsem se jako Vilém bastard, ale i po tisíci letech mě svět zná jako Viléma Dobyvatele.
Zdroje:
