Článek
Je pošmourné prosincové odpoledne a studenti univerzity v kanadském Montrealu myslí víc na nadcházející Vánoce než na studijní povinnosti. Čtrnáct z nich už ovšem vánoční svátky neoslaví. Do budovy školy totiž v tuto chvíli vstupuje ozbrojený mladík. Vyjde po schodech do druhého patra, vstoupí do třídy a vykáže z ní ven všechny přítomné chlapce. V místnosti s ním zůstane devět dívek. Šest z nich nemilosrdně zastřelí a pokračuje do vedlejší třídy. Šestipatrovou budovou se rozléhají výstřely z poloautomatické zbraně. Mezi tím se venku na ulici shromažďují policejní jednotky. Ozbrojené složky váhají, jak zorganizovat zásah. Pět minut, deset, patnáct… Jejich nerozhodnost ukončuje mladé lidské životy. Posledním výstřelem se ze světa sprovodí sám vrah.
Syn násilníka
Obratem pochopitelně rezonovaly v médiích otázky, z jakých poměrů vzešel čtrnáctinásobný vrah a co ho k tak hrůznému činu motivovalo. Vyšlo najevo, že pětadvacetiletý mladík prochází z rodiny kanadské matky a alžírského otce, který bil svou manželku i děti. K ženám se choval přezíravě jako k podřadnému druhu. Jak posléze v rozhovoru s novináři konstatovala Monique Lépinová: „Myslím, že na mě nenahlížel jako na svou ženu, ale jako na služku.“ Manželství plné krutosti, v níž vyrůstaly dvě děti, bylo rozvedeno, když Marc oslavil dvanácté narozeniny. Jeho sestře Nadie bylo v té době devět. Dětství strávené ve strachu a násilí se krutě podepsalo na nich obou. Matka pro ně dokonce posléze vyhledala psychiatrickou pomoc. Odborníci překvapivě neshledali nic divného na plachém, odtažitém Marcovi. Oproti tomu doporučili intenzivní terapii jeho sestře. Nadia ovšem sedm let po vražedném činu svého bratra, zemřela coby osmadvacetiletá na předávkování drogami.
Vzorem mu byl Hitler a hrdinové akčních filmů
Marc byl možná tichý teenager, ale už v tomto věku patřil k obdivovatelům Hitlera, zbožňoval horory a akční filmy plné násilí. V sedmnácti pak chtěl vstoupit do armády, ale na základě osobního pohovoru nebyla jeho přihláška schválena. Podle pozdějšího vyjádření přijímací komise se jevil jako člověk, který má problém s uznáváním autorit, a nebyl tedy shledán vhodným adeptem pro vojenskou službu.
Nějakou dobu pracoval v nemocnici, kde byla jeho matka zaměstnaná jako zdravotní sestra. Posléze byl ale propuštěn pro agresivní chování, nedostatek respektu a neplnění pracovních povinností. To ho velice pobouřilo a údajně začal už tenkrát plánovat vražednou misi, kterou by zakončil sebevraždou. Podle kamarádů byl nevypočitatelný, propadal záchvatům vzteku a vzápětí pak frustraci.
Na podzim roku 1987 začal studovat na soukromé škole v Montrealu, školné hradil ze studentské půjčky. Bydlel v té době s kamarádem ze střední školy. Ten následně vzpomínal, že se Marc snažil najít si přítelkyni. Ale ve skutečnosti kolem sebe ženy nesnesl. Měl tendenci se k nim chovat povýšeně a dávat najevo, že pro něj nejsou rovnocennými bytostmi. Otevřeně mluvil o své nenávisti k feminismu, k ženám, které usilují o kariéru a hledají uplatnění v typicky mužských profesích. Podle jeho názoru mají ženy zůstat doma a pečovat o rodinu. Bezpochyby v tom kopíroval chování svého otce.
V roce 1989 si podal přihlášku na École Polytechnique, nebyl ale přijat, protože nesplnil všechny podmínky. U příjímací komise si prý navíc stěžoval, že ženy na trhu práce zabírají místo mužům.
Plánování masakru na univerzitě
Dnes už víme, že to ze strany pachatele nebyla žádná náhlá pohnutka. Svůj čin plánoval několik dlouhých měsíců. V srpnu 1989 složil potřebné zkoušky a v polovině října získal zbrojní pas. O měsíc později se pak stal hrdým majitelem legálně držené poloautomatické pušky. V období mezi říjnem a prosincem 1989 byl také několikrát spatřen v budově univerzity.
Čtyři dny před masakrem koupil Marc své matce dárek, přitom měla slavit narozeniny až o několik týdnů později. Ačkoliv do té doby platil nájem pravidelně a včas, v prosinci tak již neučinil.
Osudný den
Jak už bylo popsáno výše, 6. prosince 1989 zastřelil Marc Lépine v budově École Polytechnique montrealské univerzity čtrnáct žen, dvanáct z toho byly studentky techniky, jedna studovala na zdravotnické fakultě a jedna z nich byla zaměstnankyní univerzity. Dalších deset žen a čtyři muže střelbou zranil. Po hrůzném činu obrátil zbraň proti sobě. V jeho kapse byl posléze nalezen třístránkový dopis na rozloučenou. Text neměl být podle police nikdy zveřejněn. Vyšetřovatelé se obávali, aby Lépine svým činem neinspiroval další podobně založené muže. Dopis každopádně mimo jiné uváděl jména devatenácti kanadských žen, které vrah označil jako radikální feministky a měly se stát jeho cílem.
Policie zcela selhala
Ačkoliv byly policejní jednotky před budovou školy jen pár minut po začátku masakru, po celou dobu, co Marc střílel, se ho nikdo nepokusil zastavit. Jedna z přeživších studentek se pak v rozhovoru s novináři nechala slyšet: „Co je to za společnost, která nechá šílence střílet na nevinné ženy, aniž by se ho někdo snažil zneškodnit?“ Jiná ze studentek přítomných v inkriminovanou chvíli v budově školy vzpomíná, že se se spolužáky zamkli ve své třídě. „Slyšeli jsme určitě takových třicet výstřelů,“ uvedla a povzdechla si, že žádný z nich nebyl ze strany policie. Dokonce, i ve chvíli, kdy školu po činu opouštěli šokovaní studenti, stály po zuby ozbrojené policejní jednotky venku kolem budovy.
Poselství se nekonalo
Ačkoliv si psychicky narušený vrah kladl za cíl apelovat na společnost a odstartovat boj proti emancipaci, nic takového se pochopitelně nestalo. Pokud měl jeho akt nevídané krutosti nějakou dohru, pak v podobě nového kanadského zákona o střelných zbraních.
Zdroje:
