Článek
Stojím před malým domkem na konci vesnice. Má oprýskané okenice, není nijak výstavní, ale vyzařuje z něj domov. Zaklepu na dveře a ozvou se pomalé kroky. Vzápětí přede mnou stojí starý pán s milým úsměvem a pozve mě dál. „Promiňte, nemám moc uklizeno,“ řekne a vede mě do světnice, kde to voní dřevem do kamen a z hodin na mě během chvilky vykoukne kukačka. „Posaďte se,“ nabídne mi fortelnou židli pan František. Letos mu bude dvaadevadesát, ale tenhle věk by mu asi nikdo nehádal.
Cena za pravdu
Narodil se v roce 1933. Dětství mu vzala válka, tatínek zahynul v transportu, rodina pak – jak se říká - třela bídu s nouzí. Maminka měla co dělat, aby vůbec přežili. „Vlastně ji neznám usměvavou. V mých vzpomínkách to je k smrti vyčerpaná, životem zničená žena,“ říká tiše.
Po válce přišlo krátké období naděje, ale už v padesátých letech se začal svět opět obracet naruby. „Měl jsem hlavu plnou ideálů. Věřil jsem, že člověk má právo mluvit pravdu. Jenže pravda tehdy nebyla vítaná.“
Vystudoval pedagogickou fakultu a později učil na gymnáziu. Oženil se a s manželkou vychovávali dvě děti. Jenže pak v šedesátém osmém roce podepsal petici proti vstupu vojsk. „Byl jsem naivní. Myslel jsem, že když člověk udělá správnou věc, rodina ho podpoří. Mýlil jsem se.“
Manželka s dětmi tehdy odjela ke svým rodičům a už se nikdy nevrátili. „Řekla mi, že je třeba myslet na děti, ne na ideály. Asi měla pravdu. Ale já jsem od té doby zůstal sám.“ Sám a navíc bez milované práce, tu samozřejmě s takovým kádrovým profilem vykonávat nemohl. Živil se, jak se dalo. Útěchu hledal ve svých milovaných knihách a na zahradě.
Člověk může ztratit všechno. Jen ne důvod vstát
František žije sám přes padesát let. V pokoji má staré rádio, velkou knihovnu a rodinné fotografie, které už blednou. Přesto působí klidně. Každé ráno vstává v šest, vaří si černou kávu a čte noviny. „To, že jsem sám, neznamená, že jsem opuštěný,“ říká. „Ale jsou dny, kdy to mlčení bolí.“
Na chvíli se odmlčí. „Samota je zvláštní druh ticha. Ne ten klidný, co člověk hledá po rušném dni. Ale takový, co vám začne strašit v hlavě. Říká vám, že už nejste potřební.“
Potom se usměje: „Ale víte co? Já mám výhodu. Já jsem se naučil přežít i bez toho okolního moderního světa.“
Ztráty, které se nezahojí
Když mluví o minulosti, oči mu občas zvlhnou. „Ztratil jsem rodinu, protože jsem nechtěl lhát. Dnes bych to možná udělal jinak, ale tehdy to nešlo. Víte, když si člověk něco odepře pro druhé, většinou to má smysl. Když to udělá pro pravdu, může to mít následky, kvůli kterým pak váháte, jestli byste to udělali znovu.“
S dětmi moc v kontaktu není. Zmizel jim ze života jako poměrně malým a už k němu cestu nenašly. „Občas mi napíšou k Vánocům. Jsou to dneska už dospělí lidé, mají své děti, své životy. Já jsem pro ně jen jméno na pohlednici.“
Chvíli hledí z okna a pak jakoby naváže na svoje myšlenky: „Já nemám moc vysoký důchod, z pohledu spousty lidí jsem vlastně chudý, ale já si tak nepřipadám. Vyžiju z mála. Peníze mi opravdu nechybí. Myslím, že chudoba vlastně nemusí být jen o penězích. Nejhorší chudobou je samota. Ta vás obírá o všechno, i o chuť vstát ze židle a jít si uvařit čaj.“
O dnešní době, které nerozumí – nebo snad ano?
Když se ho ptám, jak vnímá dnešní svět, pousměje se. „Máte všechno – telefony, informace, svobodu. Ale někdy si říkám, že ten dnešní humbuk jen maskuje vnitřní prázdno.“
Pak dodá: „Já aspoň vím, proč jsem sám. Vy to často nevíte. A žijete tak rychle, že než začnete tyhle důležité věci řešit, proteče vám kus života mezi prsty.“
Síla žít tiše dál
Rozhovor končí, venku se stmívá. Pan František toho navyprávěl víc než dost, domluvili jsme se ale, že detaily v konečné formě textu vynechám. Nemá to být zpověď člověka, který chce, aby ho lidé poznali. Cení si svého soukromí, jen chtěl poukázat na pár věcí, které bychom si podle něj měli uvědomit.
Vyprovází mě ke dveřím, opírá se o hůl, ale krok má pevný. „Každý má nějaký kříž,“ říká. „Já ten svůj unesl. To, že jsem sám, je důsledek mých rozhodnutí.“ Na zápraží se zastaví: „Víte, já už si dávno nic neberu osobně. Jen bych chtěl, aby se lidé zase naučili být spolu. Protože samota není dobrý společník.“
Zůstává v domě, kde čas plyne pomalu a život se smrsknul na pár věcí, které pro něj hodně znamenají. Přesto v jeho hlase nezní rezignace. Spíš klid, který přichází, když člověk smíří minulost se současností. V hlavě mi zní jeho věty o tom, že největší bitvy se často odehrávají mezi lidmi, kteří si mají být nejbližší. A myslím na všechny ty domovy, v nichž žijí lidé, na které se zapomnělo.
