Článek
Svého, dnes už bývalého, manžela poznala jako velmi mladá a po poměrně krátké známosti se vzali. „Líbila se mi jeho rozhodnost a přirozená autorita, v mých očích to byl CHLAP,“ vzpomíná. Vybrala si partnera, který byl charakterově na hony vzdálený jejímu otci. „U nás doma byla máma generál a táta flegmatik, co se nerad hádal. Vlastně mě tím docela štval, že se neuměl mámě postavit. V řadě situací nebyla v právu, ale on jí nikdy neoponoval.“
O to víc v jejích očích získával Petr, který se naopak nebál jít hlavou proti zdi. Svůj názor prosazoval za každou cenu. A časem i proti názoru svojí ženy. Míla ho v prvních letech poslouchala ráda, byl starší, brala ho jako vzor a považovala za člověka se zkušenostmi, kterým ty její nemohou konkurovat.
„Pak se nám narodil malý Péťa a můj muž se v klukovi jen viděl,“ pokračuje ve vyprávění paní Míla. Neopomene ale zmínit, že manželovi vadilo, kolik pozornosti ona věnuje dítěti. Když byly synovi dva roky, poměrně otevřeně na něj žárlil. Trval na tom, že bude chlapeček spát sám v dětském pokoji. Ze dne na den přestěhoval postýlku. „Nesla jsem to hrozně špatně, protože Péťa tam večer nechtěl zůstat sám, brečel a dožadoval se mojí přítomnosti,“ popisuje vypjatou situaci Míla. Manžel jí zakázal za plačícím dítětem chodit, prý by ho tím jenom rozmazlovala. Naopak ještě zavřel pootevřené dveře do pokojíčku. Pláč za dveřmi zesílil a spolu s tím i Mílino odhodlání být dítěti na blízku. Rázně vykročila, ale Petr ji zadržel. „Hodně ostře na mě vyštěkl, že nemám nikam chodit a vší silou mě chytil za zápěstí. Bolelo to. Snažila jsem se mu vykroutit a stačilo pár vteřin, aby ta jeho autorita a rozhodnost získala v mých očích naprosto zrůdné rozměry. Pak mě najednou pustil, myslela jsem si, že dostal rozum. Ale místo toho jsem já dostala facku. Takovou, že se mi zatmělo před očima.“ Byla první, ale zdaleka ne poslední.
Dítě jako svědek násilí
Řadě násilných konfliktů malý Péťa přihlížel. Trvalo ještě skoro pět let, než v sobě Míla našla sílu podat žádost o rozvod. A nebýt incidentu, při kterém zasahovala policie, možná by k tomu nedošlo nikdy.
„Péťa na tátovi visel, navzdory tomu, co se u nás dělo. Ještě jako předškolák mě před ním vždycky bránil. Ale když občas taky nějakou schytal, většinou vyklidil pole a někde se zavřel, dokud se atmosféra neuklidnila,“ líčí Míla svůj život s násilníkem. Život, který jí přinesl pár zlomených žeber, otřes mozku a komplikovanou zlomeninu zápěstí. Když se vrátila z nemocnice s rukou v sádře, řekla tenkrát skoro sedmiletému synovi, že se společně odstěhují jinam.
„Myslela jsem si, že bude rád, ale rozbrečel se, že nechce pryč od táty. Neměla jsem sílu připomínat, že jeho táta mě bije, že máme oba nárok na život bez násilí. Tak jsem prostě jen mlčela. A Péťa se pak před spaním znova rozbrečel, tentokrát už před mým mužem. Vzlykal, že se nechce stěhovat. Petr se šíleně rozčílil. Stála jsem zády u otevřeného okna a on mě najednou tlačil přes parapet ven. Vím jen, že jsem strašně křičela. Sousedka z vedlejšího bytu to viděla, jednak něco ostře řekla Petrovi, a hlavně zavolala policii. Když dorazila hlídka, nechala si popsat, co se stalo a viděli moji zasádrovanou ruku, manžela naložili a odvezli. Ráda bych řekla, že se mi hrozně ulevilo, ale zůstala jsem najednou v bytě sama se zoufalým dítětem, kterému policajti vzali zbožňovaného tatínka.“
Následovaly měsíce výslechů, dokládání lékařských zpráv, kdy se všechna uklouznutí v koupelně a pády z kola najednou dostávaly do reálných souvislostí. Manželství skončilo rozvodem a svěřením dítěte do péče matky. Otec mohl syna vídat jen za dohledu sociální pracovnice. Po třech letech ale podal žádost o přešetření a podařilo se mu dosáhnout možnosti brát si chlapce každý druhý víkend k sobě bez jakéhokoliv dozoru.
Víkendy s tátou
„To už bylo Péťovi nějakých jedenáct. S tátou se vídat chtěl a na víkendy s ním se vždycky těšil. Aby ne! Já ho honila k učení, Petr mu kupoval dárky a zařizoval zábavu. A taky mu plnil hlavu názory, které neměly se zodpovědným rodičovstvím moc společného,“ konstatuje Míla. Ta stále důsledně trvala na plnění školních povinností, zatímco bývalý manžel systematicky podkopával její výchovu.
„Jednoho dne jsem synovi kvůli špatnému prospěchu zakázala počítač a on na mě křičel, že jsem hrozná a že podle táty je celá škola k ničemu, protože v životě jde o úplně jiný věci,“ noří se do bolestivých vzpomínek. Na zlomek okamžiku prý v chlapci viděla obraz jeho otce. Nemělo to být zdaleka naposledy.
„Naše neshody a střety nebraly konce. Syn mi v jedné vyhrocené chvíli řekl, že by se chtěl k tátovi přestěhovat. V tu chvíli pohár mojí trpělivosti přetekl. Ohradila jsem se, že mě jeho otec bil, málem kvůli tomu skončil ve vězení a není vůbec reálné, aby soud svěřil dítě do péče násilníkovi.“ V tu chvíli se Míle zlomí hlas. Ptám se opatrně, co následovalo.
„Péťa se na mě podíval s obrovským pohrdáním a ucedil, že se nediví, že mě táta mlátil, když jsem taková k…a.“ Oči má plné slz, ale po chvilce pokračuje. „Došlo mi, že tohle sama nezvládnu. Kontaktovala jsem pedagogicko-psychologickou poradnu.
Pomoc psychologa
Psycholožka byla skvělá, chvíli jsem měla i dojem, že se doma atmosféra trochu uklidnila. I když k hádkám pořád docházelo. A spolupráci ze strany bývalého muže jsem samozřejmě čekat nemohla. Naopak. Po jednom víkendu u táty, se Péťa vrátil s oznámením, že příští víkend bude u táty znovu. Namítla jsem, že není důvod, naopak by měl trochu pohnout se školou. Pár dnů zpátky jsem byla na rodičáku a známky ve čtvrtletí měl úplně šílené. Stál přede mnou, už skoro stejně velký jako já. A pak pronesl: Na učení ti s..u. Neudržela jsem se a vrazila mu facku. O vteřinu později jsem instinktivně uhnula před jeho pěstí. Asi léty vycvičený postřeh. A někde uvnitř mě se něco zlomilo. Hned druhý den jsem seděla v kanceláři pracovníka Střediska výchovné péče.“
Míle se potvrdilo to, co už dávno tušila. Sama a v téhle fázi už výchovu nezvládne. Nebylo snadné přiznat, že ji napadl vlastní syn. A už vůbec nebylo snadné přistoupit na variantu, že Péťa nastoupí na dva měsíce do internátní péče SVP.
„Asi těžko někdo pochopí, jak se mi vlastně ulevilo. Po dlouhé době jsem pak doma odemykala dveře bez obav, co mě za nimi zase čeká. Možná si říkáte, co jsem za matku, že jsem nechala svoje dítě někam zavřít. Svým způsobem vám závidím, že si můžete takové otázky klást, protože to znamená, že jste neprožili to, co já. Já jsem totiž přesvědčená, že jsem udělala dobře. Třeba i proto, že nechci, aby žena mého syna jednou prožívala to, co já.“
PS. Jména aktérů příběhu byla změněna, nicméně autor jejich identitu zná.
Zdroje:
