Článek
No dobrá, to není zrovna podařený začátek. Něco takového si nikdo zdravý představovat nechce. A pro ty, kterých se to týká, je to syrová (a mnohdy surová) realita. Řada onemocnění či poúrazových stavů (není to výsada jen onkologických chorob) může dostat člověka do situace, v níž navzdory vysoce kvalitní paliativní péči, prostě už nechce setrvávat.
Mladému člověku, který se těší pevnému zdraví, přijde zcela bizarní, že by si někdo přál zemřít. Zdravá psychika je přirozeně nastavená tak, že nejsme připraveni opustit tento svět. Máme svoje plány, sny a cíle. Chceme vidět druhý den vycházet slunce, těšíme se, až na podzim porostou houby, rádi bychom byli součástí spokojeného života svých dětí a následně vnoučat.
To je ovšem benefit lidí, kteří nečelí fatálním diagnózám a neřešitelným stavům. Ve chvíli, kdy budete mít bolesti, jaké utlumí pouze silný opiát a ještě jen na omezenou dobu, v sobě nenajdete sílu, chuť ani energii na to, přemýšlet, jestli letos nějaké houby vůbec porostou. Váš svět se smrskne do místnosti, ve které ležíte. Čas bude měřitelný výhradně tím, jak dlouhá doba musí uplynout od jedné morfinové náplasti k druhé. A někde vzadu v hlavě se začínají klubat myšlenky, že tohle není život, jaký chcete žít. Bez výhledu na zlepšení nevidíte důvod, proč byste se měli zítra, pozítří, za týden či za měsíc ještě probudit.
Děsivá představa? Samozřejmě! Všichni bychom si přáli zemřít soběstační, schopní udržet myšlenku i moč, někdy po devadesátce a nejlépe ve spánku. A všichni také víme, že něco takového se podaří jen hrstce lidí. Jsme připraveni a schopni řešit otázku plánovaného umírání?
Právo na život i na smrt
Šest slov, která shrnují celou tu zdánlivě komplikovanou problematiku eutanazie a metod s ní spojených. Diskuze na toto téma se prolínají historií lidstva už tisíce let. Víme, že se eutanazie praktikovala už ve starověkém Řecku a Římě. Jejími zastánci byli i někteří slavní filozofové, mezi nimiž nechyběl Sokrates, Platón či Seneca starší. Jestli máte na jazyku otázku, co tomu říkal Hippokrates, tak ten samozřejmě vyjadřoval jasný nesouhlas a v tomto duchu se nese i jeho proslulá přísaha. V té mimo jiné stojí: Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoliv požádal, a nikomu také nebudu radit, jak zemřít. S příchodem křesťanství pak nastoupilo opravdu silné odmítání eutanazie. Ta byla podle jeho stoupenců jednoznačně proti božským zákonům.
Dnešní zákony a eutanazie
V České republice máme právo na život zaručeno Listinou základních práv a svobod a celou řadou dalších mezinárodních smluv. Mluví se o něm jako o právu nezadatelném, nezcizitelném, nepromlčitelném. Ale co právo na smrt, kterou by si člověk za jistých okolností rád zvolil?
Zákonodárci se obvykle ohánějí rizikem zneužití možnosti asistované sebevraždy či eutanazie. Bezpochyby by ale svůj postoj změnili, kdyby byli řadu měsíců odkázáni na lůžko, péči sester a aplikaci silných léků proti bolesti.
Je zvláštním paradoxem, že země produkující zbraně určené k zabíjení lidí současně upírají pacientům v terminální fázi nějakého onemocnění možnost o svém životě svobodně rozhodnout.
Žijeme v zemi, v níž nejsou eutanazie ani asistovaná sebevražda legální. I účast na sebevraždě se u nás klasifikuje jako trestný čin. Pouze samotná sebevražda trestná není. Té ovšem pacienti ve vážném stavu obvykle nejsou schopni.
Ne, že by se v České republice nikdo nepokusil tuto situaci změnit. Padlo hned několik návrhů zákona o tzv. důstojné smrti. Senát ovšem návrh zamítnul a několik následujících pokusů také. Přitom se v Evropě najdou země, které uměly dát heslu „Dignity in Dying“ (Důstojnost v umírání) lidský rozměr.
Švýcarsko coby průkopník
Psal se rok 1941, když Švýcarsko uzákonilo možnost asistované sebevraždy. Tu navíc umožňuje i cizím státním příslušníkům, takže často představuje cíl poslední cesty nevyléčitelných pacientů z celého světa. Podle dostupných zdrojů se pro tento způsob odchodu ze světa rozhodně ročně více než 1700 švýcarských občanů, dalších zhruba 500 lidí do země helvétského kříže přijede s cílem důstojně zemřít. A podle odborníků by se měl jejich počet do roku 2035 zdvojnásobit.
„Byl to akt lásky a milosrdenství“
Těmito slovy popsala poslední chvíle života svého muže Barbara Shooter. Její manžel Adrian, bývalý šéf britských železnic, trpěl amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Aby se vyhnul nesnesitelnému utrpení, které s sebou poslední stadia této nemoci přinášejí, rozhodl se pro asistovanou smrt na švýcarské klinice Dignitas. Bylo mu 74 let.
Najdou se ovšem i poněkud kontroverzní případy, mezi něž rozhodně patří kauza dvou sester z Arizony…
Unavené životem
Čtyřiapadesátiletá lékařka Lila Ammouri a zdravotní sestra Susan Frazier (49) společně podstoupily asistovanou smrt v únoru 2022 na švýcarské klinice. Jako důvod uvedly, že se cítí unavené životem. Mimo jiné trpěly podle všeho chronickou nespavostí, bolestmi zad a závratěmi. Jejich šedesátiletý bratr Cal byl rozhodnutím svých sester šokován a v rozhovoru pro média mimo jiné řekl: „Takové problémy se dají řešit i jinak. Tohle nemohu akceptovat. Je to tragédie, k níž nemělo nikdy dojít.“ Lila a Susan si záměrně ve Švýcarsku zvolily společnost Pegasos, která patří k několika málo klinikám, jež nevyžadují, aby byl pacient v terminálním stadiu nemoci.
Eutanazie je v Holandsku legální již 23 let
Holandsko bylo první zemí na světě, která povolila eutanazii (a spolu s ní i asistovanou sebevraždu). Stalo se tak roku 2002, kdy začal v zemi tulipánů platit zákon o ukončení života na žádost. Tato žádost musí být dobrovolná, utrpení pacienta nesnesitelné a šance na zlepšení minimální. Pacient musí znát detaily své prognózy a jeho stav musí prošetřit ještě další lékař.
Dokud nás (společná) smrt nerozdělí
Znali se od školky, skoro padesát let byli manželé – Jan Faber (70) a Els van Leeningen (71) se rozhodli pro společnou eutanazii. Jan trpěl silnými chronickými bolestmi, Els byla diagnostikována demence. Jakmile oba cítili, že se kvalita jejich života rapidně zhoršuje (Els už měla potíže zformulovat smysluplnou větu), viděli jasné řešení ve společném ukončení života. Poslední chvíle strávili obklopeni svými blízkými, nechali si zahrát oblíbené skladby, poté k jejich lůžkům přistoupili dva lékaři a aplikovali smrtící injekci. „Byla to otázka několika málo minut,“ vzpomíná na poslední chvíle života svých rodičů jejich syn. Bylo pro něj těžké akceptovat takové rozhodnutí, nicméně ho popsal jako důstojné a odvážné.
„Cítím úlevu, byl to dlouhý boj.“
To jsou slova Zorayi ter Beek, která na schválení eutanázie čekala tři a půl roku. Od dětství trpěla chronickými depresemi, úzkostmi a blíže nespecifikovanými poruchami osobnosti. Dokonce jí diagnostikovali poruchu autistického spektra. Podrobila se několika intenzivním léčbám, mimo jiné podstoupila třicet elektrošokových terapií. Po více než deseti letech ale žádný postup nepřinesl výraznou úlevu. Lékaři nakonec její stav označili za nevyléčitelný. V roce 2020 ve svých pětadvaceti letech požádala mladá žena o eutanazii. Prošla velmi přísným schvalovacím procesem a o čtyři roky později bylo její žádosti vyhověno. Pro Zorayu to byla podle jejích slov obrovská úleva. „Byl to dlouhý a komplikovaný proces. Nemyslete si, že požádáte o asistovanou smrt v pondělí a v pátek budete mrtví,“ uvedla v rozhovoru. A dodala, že po dobu čekání na konečný verdikt svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Zemřela v domě, kde žila se svým partnerem, v jeho přítomnosti obklopena svými domácími mazlíčky. Lékaři jí nejprve podali silná sedativa a teprve ve chvíli, kdy začaly léky plně působit, aplikovali látku, která zastavila srdeční činnost.
V Belgii nezáleží na věku žadatele
Belgie následovala se zákonem o eutanázii a asistované sebevraždě Nizozemsko. Navíc ale v roce 2014 umožnila ukončení života na vlastní žádost pacientům bez rozdílu věku. U nezletilých je pak nutný souhlas zákonných zástupců.
„Neměli bychom jim upírat právo na důstojnou smrt,“
Těmito slovy komentoval předseda belgické federální komise pro eutanázii Wim Distelmans v roce 2016 první případ eutanazie u nezletilého pacienta. Jednalo se o sedmnáctiletého chlapce trpícího nevyléčitelnou nemocí, kterou provázely nesnesitelné bolesti. Belgické zákony vyžadují, aby byl nezletilý žadatel při vědomí, schopný racionálního uvažování a jeho nevyléčitelné onemocnění v terminálním stadiu, kdy je pacient vystavený nadměrnému utrpení. Případ vždy posuzuje kromě odborného lékaře také psychiatr či psycholog. Nejmladšímu belgickému pacientovi, jemuž přísná komise schválila eutanazii, bylo 9 let.
Které další evropské země schválily eutanazii či lékařem asistovanou smrt?
V roce 2009 uzákonilo eutanazii a asistovanou sebevraždu Lucembursko. Až o dlouhých jedenáct let později zlegalizovalo asistovanou sebevraždu Německo, o rok později pak Španělsko, po něm v roce 2022 Rakousko a roku 2023 Portugalsko.
Koho by zajímala situace v mimoevropských zemích, dozvěděl by se, že asistované sebevraždy jsou legální v Kanadě, Kolumbii, na Novém Zélandu a v některých státech USA i Austrálie.
Kam vycestovat za smrtí?
Jestli čekáte výčet destinací, budete zklamání. Seznam zemí, které umožňují eutanazii či asistovanou sebevraždu, je sice relativně početný, ale to neznamená, že může jejich služeb využít cizí státní příslušník, resp. člověk, který nemá trvalý pobyt v dané zemi.
Máte v podstatě jen jednu jedinou možnost a tou je asistovaná sebevražda ve Švýcarsku, nikoliv tedy eutanazie! Žadateli tedy nezbývá, než veškeré formality vyřídit v takovém časovém horizontu, aby byl schopen si smrtící látku sám aplikovat, přičemž postačí vypít připravený nápoj obsahující silný barbiturát v odpovídající dávce, nemusí se tedy jednat o nitrožilní aplikaci.
Co se týká kroků, které tomu předcházejí, pak musí žadatel zvolené společnosti poskytnout lékařskou dokumentaci v angličtině nebo němčině, někdy je vyžadována i úvodní osobní schůzka, dojde k posouzení diagnózy a stavu pacienta švýcarským lékařem, včetně přezkoumání jeho schopnosti samostatně se rozhodovat. Cena celého procesu se podle dostupných zdrojů pohybuje kolem 7-10 tisíc švýcarských franků, což odpovídá 180 – 260 tisícům korun.
Ačkoliv je tento postup v České republice nelegální, pokud k úmrtí dojde v zahraničí v souladu s tamními zákony, není pacient ani jeho rodina jakkoliv trestě odpovědná.
Zdroje:
