Článek
Daniel Defoe se při psaní svého slavného románu Robinson Crusoe podle všeho inspiroval životem skotského námořníka Alexandra Selkirka. Řadu reálií musel s ohledem na citlivé oko čtenáře poněkud upravit. Jaká ovšem byla pravda?
Alexander Selkirk jako předobraz Robinsona Crusoe
Alexander se narodil v roce 1676 jako sedmý syn v rodině ševce. Horkokrevný raubíř byl u každé hádky i rvačky, o pověsti spořádaného mladíka nemohla být ani řeč. Po bouřlivé rodinné rozepři utekl coby devatenáctiletý na moře. Záhy se dostal na loď vyplouvající k pobřeží Jižní Ameriky. Posádku tvořili tzv. legální piráti, kteří ve jménu Koruny dobývali španělské lodě. Během několika let se Alexander vypracoval na šikovného navigátora. Působil pak na lodi jménem Cinque Ports vybavené šestnácti děly a tyranským kapitánem.
Selkirk byl všechno, jen ne kliďas a problémy s autoritami ho provázely od dětství. Dovedly ho s největší pravděpodobností i na opuštěný ostrov, který se měl na několik dalších let stát jeho domovem. Existuje několik verzí toho, jak se Alexander na ostrově ocitl.
Podle jedné z nich, měl Selkirk strach z potopení lodi poškozené několika námořními bitvami. Vyžádal si proto, aby ho vysadili na nejbližším ostrově. Další verze vykresluje, že u neobydleného ostrova Más a Tierra, který nese od roku 1966 jméno Robinson Crusoe Island, loď zakotvila, aby doplnila zásoby a zajistila potřebné opravy. Na rekonstrukci plavidla ovšem nedošlo a kapitán Thomas Stradling po měsíční pauze zavelel, aby se námořníci opět nalodili, že vyplouvají. Selkirk hlasitě protestoval, doufal, že se posádka postaví na jeho stranu a odmítne poslušnost. Ve výsledku ale skončil na ostrově sám, vybavený zbraní, sekerou, Biblí a láhví rumu. Jestli si prvních pár dnů myslel, že ho chce kapitán jen vystrašit a vytrestat, aby se pro něj záhy vrátil, nakonec zůstal na ostrově celkem čtyři roky a čtyři měsíce.
Poměrně uvěřitelná je ale i verze, že byl na ostrově vysazen po vyhrocené hádce s kapitánem, který se takto zbavil zpupného navigátora, jemuž dal na cestu jen trochu oblečení, mušketu, dávku tabáku a Bibli.
Sám na ostrově
Selkirk po svém návratu do civilizace rád vyprávěl, že první dny na ostrově četl Bibli a doufal v brzkou záchranu. Vzápětí mu ale prý došlo, že má-li přežít, musí se na nové podmínky nějak připravit. Bylo evidentní, že ostrov obydlený výhradně krysami, kozami a kočkami bude na neznámo dlouhou dobu jeho novým domovem. Člověk ani nemusí být příliš důvtipný, aby si domyslel, že k pragmatickému rozhodnutí osmadvacetiletého Alexandera nejspíš vedl i fakt, že mu došel rum.
První měsíce pro něj ovšem byly psychicky velmi náročné. Námořník přivyklý životu na lodi, kde člověk o samotu nezavadí, byl najednou v diametrálně odlišné situaci. Posléze připustil, že přemýšlel i o sebevraždě. Časem si ale na osamocený způsob života zvykl, ochočil si pár divokých koček a naučil se obstarávat si potravu. Údajně mu nejvíce chyběl obyčejný chleba.
Loď na obzoru
První zdánlivá šance na záchranu přišla až po několika letech. Když jednoho dne vpluly do zátoky ostrova dvě lodě, Alexander byl bez sebe radostí. Rozeběhl se na pláž, mával rukama a křičel, aby na sebe upozornil. Vzápětí si ovšem uvědomil, že to jsou lodě španělské. Posádka evidentně rozpoznala jeho angličtinu a zahájila palbu. Trosečník měl co dělat, aby se ukryl a zachránil si tak život. Naděje na návrat domů se rozplynula.
Štěstí se na opuštěného námořníka usmálo až 1. února 1709, kdy nedaleko pobřeží zakotvily dvě britské lodě. Alexander na sebe upozornil ohněm zapáleným na pláži a za krátko už k ostrovu mířil člun. Posádka lodi ke svému velkému překvapení našla na ostrově divocha v oblečení z kozí kůže. O den později, tedy 2. února Alexander Selkirk po čtyřech letech a čtyřech měsících ostrov opustil. Na lodi se pak dozvěděl, že si nuceným pobytem v izolaci vlastně zachránil život. Loď Cinque Ports se totiž posléze potopila u pobřeží Peru. Přežil jen kapitán a s ním sedm členů posádky. Ti ovšem padli do zajetí a peruánské vězení jistě nebylo vítaným útočištěm.
Zpátky na moře a pak domů
Alexander na kariéru námořníka nezanevřel. Nebo zkrátka a dobře nic jiného neuměl. Neuběhl ani rok a stal se kapitánem lodi, která ho z ostrova zachránila. O tři roky později se vrátil do rodného Skotska. Rodina už ho dávno považovala za mrtvého. A najednou se před nimi zjevil živ a zdráv, navíc ve velmi drahém oblečení. Pobyt na pevnině využil k tomu, aby se pochlubil svým příběhem. Traduje se, že několik měsíců jen chodil od města k městu a po hospodách vyprávěl své zážitky za pivo a jídlo. Jeho neobvyklý osud posléze zaujal právě Daniela Defoe a v roce 1719 spatřilo světlo světa první vydání knihy Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe námořníka z Yorku.
Průčelí Alexandrova rodného domu v Lower Largo dnes zdobí socha trosečníka, který vyhlíží svoje zachránce.
Odkaz v literatuře a jak to bylo dál
Našli se ovšem i autoři, kteří uchopili Selkirkův příběh jako takový. V roce 1829 vyšla kniha Johna Howella Život a dobrodružství Alexandra Selkirka, která hlavního hrdinu vykresluje poměrně realisticky. Největšího literárního úspěchu se ovšem dočkalo právě zpracování Daniela Defoe. V prvním roce byly vydány hned čtyři edice a následovaly překlady díla do francouzštiny, holandštiny i němčiny. Kniha vyšla do dnešního dne ve více než sto různých jazycích.
Když se před 330 lety vydal za vidinou dobrodružství na moře sedmý syn ševce z malé skotské vesničky Lower Largo, jistě nikoho ani nenapadlo, že jeho životní příběh inspiruje jedno z nejznámějších děl světové literatury.
Sám Selkirk zemřel 13. prosince 1721 – jak jinak než na lodi. K životu námořníka se vrátil na podzim roku 1720, po pár měsících plavby se ale nakazil žlutou zimnicí či tyfem a krátce na to byl podle námořnické tradice pohřben do moře.
Zdroje:
