Československý Superman zná recept na fit stáří. „Poctivost a disciplína mají smysl,“ říká

Legendární snímek patří k naprosté klasice československého filmu a divákům představil mimo jiné také naši domácí verzi superhrdiny. Do role Supermana obsadil režisér Václav Vorlíček Juraje Višného – člověka, který je právem považován za zakladatele kulturistiky u nás.

Jura letos v červnu oslaví osmaosmdesáté narozeniny, je stále velmi vitální, pravidelně cvičí a o jeho více než zajímavém životě vychází v těchto dnech životopisná kniha.

Juro, jaká byla tvoje první reakce, když tě autoři knihy oslovili se svým záměrem?

Bylo to pro mě velkým překvapením. Vítka a Evu jsem znal už několik let - napsali o mně nejprve jeden článek a pak ještě několik dalších.

Počítám, že nejsou z generace, která koncem šedesátých let prožívala ten obrovský úspěch filmu Kdo chce zabít Jessii. Tušíš, jak na tebe vůbec přišli?

Myslím, že na mě narazili po setkání s úspěšným spisovatelem Jurajem Šebem, který byl mým přítelem. V roce 2008 vydal svou první knihu Zlatá šedesátá léta, ve které velmi poutavě a hlavně vtipně popisuje život v Bratislavě. V této knize se zmiňuje i o mně - a na obálce se dokonce objevila moje fotografie. Když jsem si nakladateli, panu Marenčinovi, stěžoval, proč je tam zrovna moje fotka, uklidnil mě odpovědí: „Až vydám knihu o Paříži, bude na obálce Eiffelovka. A když to bude o Bratislavě v šedesátých letech, tak tam musí být Višný.“ A tak jsem se dočkal. Zůstal jsem paf a nezmohl se ani na úsměv.

Najednou tedy přišla nabídka na životopisnou knihu…

Ano a jak říkám, překvapilo mě to. Dlouho jsem Vítkovi a Evě vysvětloval, že ta doba už je pryč - že dnes už život nějakého Višného nikoho nezajímá. Ale oni byli neoblomní - a mně to vlastně lichotilo. Představa, že bych se ve svých téměř 88 letech mohl dožít knihy o svém životě, která by zároveň zanechala čtivou vzpomínku pro mou rodinu, byla velmi příjemná.

Takže slovo dalo slovo a kniha vznikla?

Kniha byla napsána za dva měsíce - v češtině a slovenštině. Ale přestože autoři oslovili mnoho nakladatelů, všichni je odmítli. Nejčastějším argumentem bylo, že „Višného dnes nikdo nezná“ a vydání takové knihy by bylo jasnou ztrátou. Teprve koncem loňského roku našli Vítek s Evou nakladatele, který byl ochoten rukopis důkladně přečíst. Kniha tak konečně vyjde díky Vítkovi Formánkovi, Evě Csölle a nakladatelství AOS Publishing, které vede Pavel Mészáros.

Je tohle první publikace, která o tobě vyšla?

Samostatná kniha o mně zatím nevyšla - jen v publikaci Hvězdné návraty je o mně zmínka- a opět z pera této dvojice autorů.

Ty sám jsi ale vlastně taky autor, je to tak?

Byl jsem spoluautorem úspěšné publikace KULTURISMUS - zdraví, síla a krása, která vyšla ve třech vydáních v letech 1965, 1966 a 1969 v nákladu 71 000 výtisků. Byl jsem také spoluautorem knihy ABC kulturistiky z roku 1967 v nákladu 16 000 výtisků. Na konci minulého a na začátku tohoto století jsme s manželkou napsali také elektronické knihy Vzpomínky na naše putování po světě a Města světa - o našich zážitcích z cest.

Cítíš se jako člověk, který může oslovit i dnešní generaci příznivců posilování a kulturistiky?

Dobrá rada od starého 88letého kulturisty zní, že nejlépe funguje rozumný, tvrdý a disciplinovaný trénink s maximálním soustředěním na provádění cviku a na procvičovaný sval. A pak teprve mohou přijít na řadu všechny ty další „pomůcky“, jako jsou proteiny, gainery atd. Drogy, implantáty, anabolické steroidy a další zakázané látky by měly být tabu pro všechny - zejména pro ty, kteří se chtějí dožít pohodového a fit stáří!

Dnešní generaci to asi těžko osloví, protože mým ideálem kulturistiky byl od samého počátku Steve Reeves. Bylo to na jaře 1957, kdy jsem ho poprvé uviděl na obálce časopisu Muscle Builder - a tehdy jsem začal fanaticky trénovat. Steve Reeves pro mě dodnes zůstává ideálem dokonale estetické a harmonické postavy – i když od té doby uběhlo už 68 let.

Za ty roky ušel tento sport dlouhou cestu. Jak ji vnímáš?

V posledních třech desetiletích se kulturistika pro mě změnila v „musclebuilding“, kde rozhoduje pouze maximální svalová hmota a hmotnost, často přes 130 kilogramů, což podle mého názoru už nemá s estetikou nic společného. Naštěstí však existuje klasická kulturistika, kde je tělesná hmotnost závodníka omezena jeho výškou - a to vytváří prostor pro estetiku a proporce.

Kdybych měl oslovit mladou generaci, bylo by to s radou: Nemá cenu riskovat zdraví jen kvůli rychlému úspěchu a sahat po velkých dávkách doplňků stravy nebo dokonce dopingu.

Sleduješ se zájmem současnou kulturistickou scénu?

Ano, sleduji ji poměrně intenzivně - hlavně na internetu a sociálních sítích, zejména na Facebooku. Až do roku 2022 jsem se pravidelně jako host účastnil řady soutěží, ať to bylo osm ročníků EVLS Prague Pro od roku 2012, Olympia Amateur Europe Joe Weidera v Praze 2014, soutěže v Bratislavě, Žilině a Kunovicích. Před dvěma lety jsem však přestal cestovat - cesta do Prahy nebo Bratislavy mi trvala 9 až 11 hodin s několika přestupy a na tak dlouhé cesty se mi už samotnému nechtělo. Přesto nadále sleduji dění v tisku a pravidelně čtu časopis Svět kulturistiky.

Nacházíš dnes ve sportu ty původní hodnoty, které tam byly v době tvých začátků?

Za mých mladých let byl amatérský sport hlavně zábavou, vášní a způsobem, jak se po práci udržet v kondici a dobré náladě. Sportovali jsme ve volném čase, bez trenérů, s minimálním vybavením, ale s velkým nasazením a radostí. Pouze některé sporty - například fotbal, hokej nebo box - měly profesionální status a jejich představitelé se jimi mohli živit.

Dnes je situace zcela jiná. Profesionalizace pronikla téměř do všech sportů a s ní přišly velké peníze, obrovský tlak médií a masivní komercializace. Sportovci dnes trénují pod dohledem celých týmů profesionálů - od trenérů, fyzioterapeutů, odborníků na výživu až po mentální kouče. Jediné, co musí dělat, je podávat co nejlepší výkony a řídit se pokyny trenéra.

Přestože se úroveň výkonů a techniky nesporně zvýšila, část staré „člověčiny“ ze sportu podle mého názoru zmizela. Tehdy jsme sportovali pro zábavu, dnes je to často tvrdý byznys

Tvoje svalnatá postava upoutala v šedesátých letech i filmaře. Jak vzpomínáš na natáčení filmu Kdo chce zabít Jessii?

Příležitost zahrát si ve filmu byla hezkou epizodou v mém životě. Byla to pro mne, jako architekta technického oddělení Slovenského národního divadla v Bratislavě, také zajímavá zkušenost z hlediska poznání procesu výroby filmu, práce režiséra, kameramanů a dalších spolupracovníků televize a filmu. Kromě toho jsem poznal řadu známých a oblíbených herců, jako byli Dana Medřická, Vlasta Chramostová, Karla Chadimová, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Rudolf Hrušínský, a samozřejmě své dva komické partnery Olinku Schoberovou a Karla Effu, se kterými jsme tvořili téměř nerozlučnou trojici. Všichni patřili k elitě českého filmu a navíc to byli nesmírně milí a vtipní lidé. Od první chvíle mě přijali mezi sebe a ve všem mě podporovali. Dodnes vzpomínám na všechny ty zajímavé a vtipné zážitky a velmi příjemné chvíle.

Snímek měl navíc opravdu fenomenální úspěch i za hranicemi Československa.

Přesně tak, získal 1. cenu, takzvaný „Zlatý asteroid“, na 4. mezinárodním festivalu vědecko-fantastických filmů v italském Terstu v roce 1966. Následně na XIX. festivalu ve švýcarském Locarnu, kterého se účastní pouze nejlepší filmy natočené v posledním půlroce, získal Cenu Macka Sennetta a sklidil velký úspěch u publika stejně jako na dalších festivalech v mexickém Acapulcu, Moskvě a Karlových Varech, kde byl film promítán mimo soutěž.

Jsi v kontaktu s někým, kdo se na jeho tvorbě podílel?

Od natáčení uběhlo téměř šedesát let a já jsem tehdy patřil k mladším hercům, takže to vlastně ani není dost dobře možné. Dnes, pokud vím, žije z hlavních postav už jen Olinka Schoberová, ale jak známo, s veřejností se nestýká.

S Václavem Vorlíčkem jsem se pak setkal v roce 2012, tedy šestačtyřicet let po natáčení. Byl tenkrát hostem Jiřiny Bohdalové v jejím televizním pořadu Zrcadlo tvého života. V rámci tohoto pořadu jsem byl jedním z překvapení, které si pro Vaška připravili.

Vraťme se ještě zpátky k nové knize. Co bys chtěl, aby si čtenáři vzali za své?

Rád bych, aby si čtenář z knihy odnesl alespoň jedno jednoduché poselství - že i obyčejný člověk, který neměl žádné výjimečné podmínky ani velké konexe, může prožít zajímavý a bohatý život, pokud dělá věci s nadšením, vášní a vytrvalostí. Ať už jde o sport, práci, cestování nebo vztahy - vždy jsem věřil, že poctivost a disciplína mají smysl.

Pokud mé memoáry někomu vykouzlí úsměv na tváři, povzbudí ho nebo inspirují k tomu, aby se nevzdával svých snů - ani v pokročilém věku - pak tato kniha stála za to. A pokud si někdo pomyslí: „Ten Višný to neměl vždycky lehké, ale šel si za tím, co miloval, a dokonce to přežil s humorem,“ pak budu spokojený.

A spolu s tebou asi i autoři knížky Vítek Formánek a Eva Csölle.

Vítku, první otázka je vcelku jasná - proč právě Juraj Višný?

Ono to tak nějak přišlo samo. Jsme s Evou kreativní duo a rádi píšeme o zajímavých lidech. Eva je múza, editor, fotograf, první čtenář a kritik a já píšu. Zatím jsme napsali 26 knížek a všechny vznikaly velmi podobně. Najednou přijde nápad a červíček začne hlodat. Pokud ta myšlenka žije svým vlastním životem a myslíme na to, kudy chodíme, tak nějak vnitřně víme, že má cenu se do toho pustit. S panem Višným jsme si vyměňovali emaily několik let a v únoru loňského roku mě napadlo, že by se o něm dala napsat celá kniha. Hned jsem ho kontaktoval a už o dva dny později jsme dávali dohromady koncepci knížky.

Jak vaše spolupráce na knize probíhala?

Denně jsme si psali emaily a zásobovali pana Višného otázkami. Paralelně jsme zpracovávali rukopis v češtině a ve slovenštině, protože jsme netušili, kde to vyjde. Chtěli jsme být připraveni na obě varianty.

Jak dlouho kniha vznikala od prvotního nápadu až po finální tisk?

Celkem 14 měsíců. Za dva měsíce jsme měli hrubý rukopis, všechny vzpomínky i fotky pohromadě a začali jsme shánět sponzory. Napsali jsme všem výrobcům vybavení posiloven v ČR a SR, vysvětlili jim, o čem kniha je a požádali je o příspěvek výměnou za reklamu. Zdálo se nám to jako vhodná cílová skupina. Bohužel se nikdo neozval. Začali jsme shánět vydavatele, nejdříve na Slovensku, kde jsme čekali velký zájem. Kupodivu, opak byl pravdou. Tak jsme začali hledat v Čechách. I tady jsme naráželi na záporné odpovědi vydavatelů, že se to nehodí do edičního plánu atd. Během sedmi měsíců jsme oslovili 25 vydavatelů a pomalu nám začala docházet munice, ale nevzdali jsme to a v listopadu potkali pana Pavla Mészárose z AOS Publishing, který se rozhodl knihu vydat.

Měli jste od začátku jasno, že vyjde v tištěné podobě?

Ano, jedině tištěná kniha má svoje nezaměnitelné kouzlo, které čtečka nenahradí. A dá se také podepsat.

Čím vás pan Višný v průběhu spolupráce nejvíce překvapil?

Oceňovali jsme, že byl tak vstřícný a upřímný. Jsme rádi, že zavzpomínal nejen na svoje rodiče, dětství, či randění s budoucí manželkou, ale i na podrobnosti ohledně emigrace.

Jak vnímáte jeho přínos v rámci sportu?

Pan Višný je zakladatel kulturistiky, kromě toho razil i zdravý přístup k životu a hlavně dbal na estetiku a také vyváženost mezi zdravím tělesným a duševním. Dle našeho názoru to byl první československý influencer v té nejčistší podobě.

Probíráte v knize i tréninkové přístupy a metody?

Ano, pan Višný vzpomíná na začátky cvičení s minimálním vybavením v amatérských podmínkách. Je tam samozřejmě i téma dnešních tréninků, anabolik atd.

Kterou pasáž z knihy máte nejraději? Co vám nejvíce utkvělo?

Líbí se nám vzpomínka na dětství, na bombardování Bratislavy, na konec války, a na to, jak po pár měsících cvičení přišel na koupaliště „nabušený“ a kamarádi ho nemohli ani poznat.

Co vám spolupráce s tak zajímavou osobností dala jako autorům i jako lidem?

My jsme pana Višného znali jen jako Supermana z filmu Kdo chce zabít Jessii a desítky let jsme netušili nic o jeho osudu, ani kde žije. Při práci na knize jsme měli možnost nahlédnout do nejrůznějších zákoutí jeho života a dnes velice oceňujeme, jak je to skromný a poctivý člověk.