Článek
V souvislosti s kriminalitou nezletilých dnes odborníci i laická veřejnost upozorňují především na negativní vliv moderní společnosti. Poukazují na všudypřítomné násilí ve sdělovacích prostředcích a jeho prakticky nekontrolovanou dostupnost na internetu. Měli bychom si ale uvědomit, že se tato problematika netýká jen několika posledních desetiletí. A to včetně těch nejzávažnějších trestných činů.
Šestiletá holčička upálila bratra
V případu Lizzie Cookové by neměla obhajoba možnost se odvolávat na nežádoucí vliv násilí v televizi či na internetu. Lizze totiž svůj hrůzný čin spáchala 27. února 1899, kdy zcela úmyslně zapálila oblečení svého dvouletého bratra. Chlapeček prý plakal, nedal se utišit a tak se uchýlila k naprosto nepochopitelnému „řešení“. Matka vracející se z obchodu ještě slyšela pláč batolete. Pomoci mu však nemohla. Když se dcery zeptala, jak k tragédii došlo, holčička bez velkých emocí konstatovala, že oheň sama zapálila.
Osmiletý Patrick pohřbil zaživa batole
Psal se rok 1903, když Anglií otřásl neuvěřitelný čin teprve osmiletého Patricka Knowlese, který zaživa pohřbil ročního Fredericka Hughese. Chlapeček zemřel na udušení. Patrick má na svém kontě další dva pokusy o vraždu. Malou Fanny Lynasovou se pokusil utopit, další dítě pak opět zaživa pohřbít. Byl odsouzen k devíti letům vězení.
Dvanáct let pro jedenáctiletou
Den před svými jedenáctými narozeninami (25. května 1968) uškrtila Mary Bellová z anglického Newcastle čtyřletého Martina Browna. O dva měsíce později si vyhlédla druhou oběť – tříletého Briana Howea. Dcera prostitutky to neměla v životě lehké, matka ji podle všeho fyzicky i psychicky týrala. Spis týkající se dvojnásobné dětské vražedkyně mimo jiné uvádí, že ji matka prodávala svým zákazníkům. Holčičce zavázala oči, svázala jí ruce za zády a nutila ji k orálnímu sexu. Mary už nějakou dobu před spácháním obou trestných činů vykazovala známky násilného chování. Následně jí psychiatři diagnostikovali psychopatickou poruchu osobnosti. Ve vězení strávila dvanáct let. Na svobodu se dostala v roce 1980, byla jí zaručena anonymita a začala nový život pod jiným jménem. Ví se o ní, že své hrůzné činy nijak neomlouvá tím, že byla jako dítě týrána. Odpykaný trest vnímá jako zasloužený.
Hranice trestní odpovědnosti
U těchto případů bezpochyby zaujme skutečnost, že byly odsouzeny děti tak nízkého věku. To souvisí s hranicí trestní odpovědnosti, která je zakotvena v zákonech dané země. U nás jsou trestně odpovědní dospívající starší 15 let. Oproti tomu Anglie, Wales a Severní Irsko mají hranici na deseti letech. Ve Skotsku byla dokonce dlouhé roky trestní odpovědnost od osmi let, nicméně v roce 2020 byla zvýšena na 12. Stejně (12 let) je na tom Holandsko a Kanada. Švédsko, Finsko a Norsko drží krok s námi (15 let). A když nahlédneme k našim sousedům, zjistíme, že v Německu je hranice trestní odpovědnosti od 14 let, stejně je na tom i Rakousko a Slovensko, v Polsku je to pak ještě o rok méně, tzn. 13 let.
Legislativa ve Spojených státech amerických je poněkud komplikovanější. Z hlediska federálních zločinů je minimální věk trestní odpovědnosti 11 let. V rámci jednotlivých států se pak údaje liší. Například Florida přijala v roce 2021 zákon, na základě něhož může být zatčeno a podrobeno trestnímu řízení pro mladistvé dítě starší šesti let. V kauzách násilné trestné činnosti nezletilých pak mohou padat opravdu vysoké tresty…
Dvanáctiletý vnuk zastřelil prarodiče
Než Christopher Frank Pittman spáchal svůj hrůzný čin, měl za sebou pokus o sebevraždu, dva útěky z domova a problémy s policií. Na deprese mu lékař předepsal léky a rodiče ho jako problémové dítě poslali k babičce a dědovi do Jižní Karolíny. Tamní lékař mu změnil medikaci a předepsal chlapci Zoloft, lék, který měl u dětí často vážné vedlejší účinky, včetně paranoidních reakcí, halucinací a agresivního chování. Do jaké míry to ovlivnilo jeho chování, to už dnes těžko někdo posoudí. Každopádně v noci 28. listopadu 2001 zastřelil svoje prarodiče jejich vlastní zbraní. Byl dopaden, usvědčen a odsouzen ke třiceti letům vězení. Během výkonu trestu se prohlásil za transgenderovou ženu a změnil si jméno na Kristen Avery Pittman.
Elektrické křeslo pro sedmnáctiletého vraha
10. ledna 1986 byl v Jižní Karolíně popraven James Terry Roach. Trest smrti dostal za vraždy, které spáchal v sedmnácti letech. Odsoudili ho za znásilnění a vraždu čtrnáctileté dívky a za vraždu jejího sedmnáctiletého přítele. Obhajoba sice předložila důkazy o jeho mentální retardaci a IQ mezi 75-80, ale ani takové polehčující okolnosti nestačily k tomu, aby odešel s jiným než hrdelním trestem.
V šestnácti vraždil, o třináct let později ho popravili
Sean Richard Sellers je podle dostupných zdrojů jediným vrahem mladším 17 let odsouzeným v novodobých dějinách USA k trestu smrti. 5. března 1986 zastřelil svoji matku a nevlastního otce. Během vyšetřování se pak přiznal ještě k vraždě Roberta Paula Bowera, dvaatřicetiletého prodavače, který mu prý odmítl prodat pivo. Obhajoba se opírala o skutečnosti, že byl obžalovaný v době spáchání trestných činů vyznavačem satanismu a posedlý démonem, který mu našeptával, aby vraždil. Porota se ale nakonec rozhodla pro trest smrti. Stát Oklahoma jí totiž v té době neumožňoval udělit doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění. Hrozilo tedy, že by byl Sean za nějakých sedm až patnáct let na svobodě a takový trest nebyl v očích poroty odpovídající. Po třinácti letech v cele smrti byl proto popraven smrtící injekcí.
Jak je to u nás s trestem smrti a trestáním nezletilých pachatelů?
Trest smrti u nás od roku 1990 nemůže být uplatňován v případě žádné trestné činnosti bez ohledu na věk pachatele. Tresty nezletilých pachatelů jsou navíc jiné, než jaké hrozí po dovršení osmnácti let. V podstatě platí, že se u mladistvých dolní i horní trestní sazba krátí na polovinu. Jen pro srovnání – Velká Británie má v zákonech zakotveno, že v případě vraždy je nezletilým stanoven doživotní trest s tím, že soud stanoví, po jaké době je možné požádat o podmínečné propuštění. Loni Manchesterem otřásl případ brutální vraždy spáchané dvěma šestnáctiletými pachateli, kteří zavraždili svou vrstevnici. Oba si vyslechli verdikt doživotí s tím, že propuštěni mohou být nejdřív po 22, resp. 20 letech. Nejvyšší možný trest uložený v případě vraždy spáchané nezletilým v České republice je deset let.
S touto výškou trestu v posledních dnech operují média v návaznosti na dvojnásobnou vraždu, kterou spáchal teprve šestnáctiletý mladík v Hradci Králové. Na pravomocný rozsudek si budeme muset ještě počkat. Laická veřejnost bezpochyby vidí kauzu jako zcela transparentní. Do hry ovšem ještě může vstoupit fenomén zvaný
Relativní trestní odpovědnost
Specializované soudy pro mládež totiž v návaznosti na trestnou činnost pachatelů této věkové skupiny zjišťují také rozumovou a mravní vyspělost ve vztahu ke spáchanému činu. Jde o to, jestli byl pachatel v době spáchání činu na takové rozumové a mravní úrovni, aby rozpoznal protiprávnost svého jednání. Za předpokladu, že by jeho rozumová a mravní vyspělost nebyla dostatečná, mohlo by to být důvodem k vyloučení protiprávnosti. V našem soudnictví se ovšem podle dostupných zdrojů uplatňuje relativní trestní odpovědnost jen ve výjimečných případech. A ani pak to neznamená, že pachatel vyvázne bez jakéhokoliv postihu. Soud má stále možnost uložit některé z dostupných ochranných opatření, ať už jde o dohled probačního úředního či nařízení ochranné výchovy.
Je možné kriminalitě dětí a mládeže předejít a výhledově ji zcela eliminovat?
Bylo by velmi naivní domnívat se, že v západních civilizacích vybudujeme společnost zcela oproštěnou od kriminality nezletilých.
Nezbývá než přijmout taková opatření, jež zajistí adekvátní tresty pachatelům a budou dostatečným „strašákem“ pro ty, kteří by o trestné činnosti uvažovali. Současně by měl fungovat systém kvalitní psychologické i psychiatrické péče a diagnostiky, na jehož základě bude stanoveno, zda je pachatel nebezpečný pro sebe a společnost a jaká je jeho šance na nápravu.
Ve všech případech odborných posudků a soudních verdiktů by měli jejich autoři vycházet jak ze svých profesních, tak také lidských kvalit. Není nakonec nic jednoduššího, než když si položí otázku, jestli by v případě rozhodnutí, na jehož základě se pachatel vrací do společnosti, takového člověka uvítali jako svého souseda, s nímž se budou pravidelně potkávat oni sami a jejich blízcí.
Zdroje:
