Článek
Moderní medicína byla na základě řady případů z posledních desetiletí nucena přemýšlet nad změnou definice smrti. Najdou se totiž pacienti, kteří byli a jsou udržováni naživu, ačkoliv jejich mozek již nefunguje. Jedním z opravdu ojedinělých případů je příběh tzv. „chlapce z Floridy“.
Když u chlapečka lékaři diagnostikovali mozkovou smrt, rodina nesouhlasila s odpojením od přístrojů a trvala na dalším udržování při „životě“. Můžeme na to mít nejrůznější názory, ale těžko se vžijeme do situace rodičů, kteří čelí takovému verdiktu. Bezpochyby věděli, že jejich dítě je vlastně mrtvé, nicméně pohled na chlapce na nemocničním lůžku asi budil poslední zbytky naděje. Na přání rodičů byla tedy zachována umělá ventilace, výživa i hydratace. A zpočátku jistě nikdo netušil, jakého paradoxu bude medicína svědkem.
Tělo díky přístrojům „žilo“ navzdory smrti mozku
Chlapci se nejenom postupem času zahojila zranění, ale jeho tělo rostlo. Dorůstaly mu vlasy i nehty, metabolismus využíval dodávané živiny, hormonální systém pracoval úměrně věku. Jednoznačně se tedy jednalo o tělo, které se vyvíjelo, dokonce prošlo i pubertou, aniž by mu fungoval mozek. Ten lékaři pravidelně kontrolovali. Postupně tedy mohli konstatovat, že i zde docházelo k jistým změnám v rámci struktury tkání. V žádném případě ale nemohla být řeč o znovunastolení nějakých funkcí. Poškození všech struktur včetně mozkového kmene, který řídí dýchání, srdeční tep a reflexy, bylo nenávratné.
Neurologové si reakce organismu vysvětlovali tak, že tělo se vlastně za všech okolností snaží zachovat svoje funkce a pokud je uměle udržováno při životě, pokračuje ve svém přirozeném vývoji. Biologicky aktivní stav tedy mohl přetrvávat i po naprosté ztrátě vědomí.
Skutečnost, že chlapec rostl a vyvíjel se, zcela jistě budila v rodině iluzi uzdravení. Asi bychom nikdy nespočítali, kolik hodin strávili nešťastní rodiče u nemocničního lůžka a sledovali dítě obklopené přístroji a hadičkami. Docela jistě byli přesvědčeni, že jednoho dne otevře oči. Museli patřit k lidem, které erudovaná diagnóza mozkové smrti jednoduše nepřesvědčila. Vědecké konstatování ostře naráželo na jejich silnou niternou potřebu nevzdávat se. Ačkoliv jejich syn zemřel dávno před tím, jejich naděje přežívala dál.
Iluze života
V průběhu čtrnácti letech, které pacient strávil na jednotce intenzivní péče, se z chlapce stal muž. Přitom za celou tu dobu jedinkrát nenabyl vědomí a jeho mozek nefungoval. Přesto v něm docházelo ke změnám, mozkové buňky se měnily a vytvořily zvláštní šedou hmotu. Dětský neurolog Alan Shwemon právě na tomto konkrétním případě demonstruje skutečnost, že totální mozková smrt nemusí znamenat biologickou smrt organismu, pokud je tělo udržováno v činnosti díky speciální podpoře. Byl to ale právě tento lékař, který současně dodával, že pak je ale takový člověk vlastně jen „skupinou udržovaných subsystémů“ a v tradičním pojetí nemůžeme mluvit o životě, spíše o nějaké iluzi života vytvořené za pomoci technologií.
Případ chlapce z Floridy poněkud otřásl původní představou, že mozek je řídícím centrem. Zde bylo jasně prokázáno, že pokud jsou vitální funkce zachovány pomocí přístrojů, funguje tělo i bez mozku. To samozřejmě představuje střet moderní medicíny s etikou.
Etické dilema
Asi není třeba dodávat, kolik etických otázek tahle kauza rozvířila. Mluvilo se o tom, jestli je takový člověk vlastně živý. Zda má smysl udržovat ho na přístrojích, když už nikdy nebude schopen vědomého života. A samozřejmě probíhaly diskuze, kdo má za takových okolností rozhodovací pravomoce, zda rodina, lékaři nebo zákon.
Rodiče na odpojení svého syna od přístrojů nikdy nepřistoupili. Jeho život-neživot byl nakonec ukončen v souladu se zákony státu Florida na základě soudního příkazu.
Zdroje:
