Článek
Když se 29. srpna 1904 narodil v rodině berlínského právníka syn, nikoho ani ve snu nenapadlo, že z něj vyroste lékař, který se jednoho dne zaslouží o převrat v medicíně. Chlapeček dostal jméno Werner Theodor Otto.
Wernerovo dětství poznamenala smrt tatínka, který zahynul roku 1916 v bojích za první světové války. Následně rodina čelila útrapám poválečného Německa. Inflace byla vysoká, jídla i peněz málo. Werner přesto splnil přání svého otce, vystudoval gymnázium a následně medicínu. První lékařské zkušenosti sbíral od roku 1929 v Auguste-Viktoria Hospital pod dohledem Richarda Schneidera. A už v té době, coby pětadvacetiletý, přemýšlel o využití invazivních technik, které by lékařům pomohly porozumět krevnímu oběhu a srdečním funkcím. Protože svými plány zcela předběhl dobu, nesetkaly se v odborných kruzích s porozuměním. Svou tehdejší frustraci dobře vyjádřil, když na sklonku svého života řekl:
„Měl jsem dojem, že zakládám jabloňový sad, a ti, kteří budou posléze sbírat úrodu, momentálně postávají stranou a smějí se mi.“
Opravdu tenkrát žádný z renomovaných lékařů nevyjádřil mladíkovi ani nejmenší podporu. Jeho myšlenkám ovšem nechyběla odvaha postavená na pevných medicínských základech. Dlouho zkoumal náčrty srdeční katetrizace u koně. V tomto případě byla dlouhá tenká hadička vedena krční žílou do srdce zvířete. Postup zrealizovali už v polovině 19. století francouzští fyziologové Bernand, Chauveau a Marey. Forssman byl přesvědčený, že podobně je možné postupovat i u člověka, aniž by byly ve hře vážné komplikace provázející do té doby využívané intrakardiální punkce. U lidí se mu jako vstup pro trubičku jevila vhodnější žíla na paži. Začal detailně plánovat celý experiment.
Doktor Schneider, jeho mentor, sice s nápady talentovaného lékaře souhlasil, radikálně ale odmítal povolit jakékoliv experimenty na pacientech. Ani myšlenka, že Werner vyzkouší vše sám na sobě, nepřinesla své ovoce. A tak byla první srdeční katetrizace u člověka provedena tajně.
Objekt i autor pokusu v jedné osobě
Poté, co si mladík aplikoval lokální anestezii do levé loketní jamky, provedl drobný řez a do žíly v paži zavedl zhruba 70 cm dlouhou hadičku. Zdroje uvádějí, že šlo o močový katetr používaný k cévkování. Pocity při zavádění katetru Werner popisoval jako mírné teplo podobné tomu, když vám nitrožilně aplikují injekci kalcia. Poněkud méně příjemné to bylo, kdy se hadička dostala ke klíční kosti. Pocity tepla zintenzivněly a Wernera začal dráždit kašel. Aby mohl pomocí rentgenu prokázat pozici katetru, musel přejít na rentgenové oddělení. To, jak sám posléze zmiňoval, bylo od operačního sálu, kde zákrok prováděl, poměrně daleko, a navíc po schodech. Trasu však s katetrem v srdci úspěšně absolvoval a prý to nebylo zase tak nepříjemné.
Následně se svěřil s výsledkem doktoru Schneiderovi. Ten Wernera samozřejmě tvrdě pokáral za porušení pravidel. Současně si ale uvědomoval obrovský potenciál celého postupu. Tím spíš, když mladík posléze provedl srdeční katetrizaci sám na sobě ještě osmkrát a vždy bez jakýchkoliv komplikací. Schneider ho proto podporoval v tom, aby vše publikoval. První zmínka o provedení srdeční katetrizace se tak v odborné literatuře objevila už roku 1929. Její mladý autor kladl důraz zejména na terapeutický aspekt a možnost využití v diagnostice.
Dnes už víme, že nebýt odvážných vizí mladého lékaře, který stál u zrodu srdečních katetrizací, nemohly by dnes být zaváděny kardiostimulátory, prováděna angioplastika či náhrada chlopní. Takových zákroků se na celém světě provede každoročně několik milionů.
Uspět prý může tak akorát u cirkusu
Krátce po převratném experimentu se Forssman dostal na stáž v prestižní berlínské nemocnici Charité, kde působil pod dohledem jednoho z nejlepších tehdejších chirurgů profesora Ferdinanda Sauerbrucha. Bezpochyby očekával podporu a možnost pokračovat ve výzkumu srdečních katetrizací, tvrdě však narazil. Sauerbruch jeho postupu nevěřil a tvrdě ho kritizoval. Údajně prohlásil: „S takovým experimenty můžete uspět v cirkusu, ale ne na respektované německé univerzitě.“ Zklamaný Werner se vrátil do Eberswalde k doktoru Schneiderovi a rozhodl se pracovat jako chirurg.
Nejspíš tenkrát nepoužil močový katetr náhodou, protože jeho profesní kroky následně vedly k urologii. V roce 1933 se oženil s kolegyní lékařkou a společně postupně vychovali šest dětí. Úspěšnou kariéru chirurga a urologa přerušila druhá světová válka. Werner působil jako vojenský lékař německé armády v Polsku, Norsku a Rusku. Koncem války byl půl roku zajatcem francouzské armády. Když ho posléze propustili, vrátil se k rodině jako naprosto zlomený člověk. S válečnými útrapami nebyl zpočátku schopný se vyrovnat. Oddanost medicíně mu pomohla vše překonat. A jeho výzkumy rozhodně neupadly v zapomenutí. Naopak!
Cesta k Nobelově ceně
Roku 1930 provedl v Praze Otto Klein měření tzv. minutového srdečního výdeje (tzn. objemu krve, který srdeční komora vypumpuje do krevního oběhu za jednu minutu) u celkem jedenácti pacientů. K odběru vzorků krve přímo z pravé srdeční síně použil Forssmanovu metodu. Vzápětí ho následovali vědci ze Španělska, Kuby i Spojených států. Právě v USA se srdečním katetrizacím nadále věnovali Dickinson Richards a André Cournard z Columbia University. A tito pánové spolu s Wernerem Forssmanem získali roku 1956 Nobelovu cenu za medicínu. Od publikace prvního Forssmanova článku uběhlo dlouhých dvacet sedm let. Uznání se ovšem dočkal a dodnes je považován za průkopníka moderní kardiologie.
Zdroje:
