Článek
Byl by to zcela běžný život průměrného Američana, který vystudoval univerzitu, aktivně sportoval a překypoval plány do budoucna, kdyby se z dvaadvacetiletého zdravého mladíka nestal během jednoho osudného okamžiku naprosto nemohoucí člověk. Až do onoho letního dne v roce 2016 by nikoho nenapadlo, že se jméno Nolanda Arbaugha bude jednou skloňovat v debatách o budoucnosti lidstva, umělé inteligenci a propojení lidského mozku s technologií.
V rozhovoru pro web Big Technology Noland svůj životní zlom popsal následovně: „Měl jsem za sebou poslední rok na Texas A&M univerzitě a během prázdnin jsem pracoval na letním táboře Island Lake Camp. Zrovna jsme se partou přátel vypravili k jezeru v Binghamtonu.“ „Rozeběhli jsme s klukama do vody,“ vypráví. „Přišlo nám, že holky tam jen tak postávají a ani se pořádně nenamočily. Chtěli jsme to napravit.“
Rozdováděná skupina studentů se pošťuchuje ve vodě. Pak Noland ucítí silnou ránu na levé straně hlavy, tak silnou, že dojde k poškození obratlů C4 a C5. Vzápětí ztratí vědomí a vznáší se na hladině obličejem dolů. Na další události má velmi útržkovité vzpomínky, protože střídavě upadal do bezvědomí. Vrtulník ho transportoval do nemocnice. V tu chvíli už si uvědomoval, že svoje tělo vůbec necítí. A následně přišla neúprosná diagnóza – těžké postižení míchy. Ze zdravého kluka byl najednou kvadruplegik odkázaný na pomoc druhých.
Život bez naděje
Ochrnutí pro něj neznamenalo jen ztrátu možnosti chodit, nemohl hýbat ani rukama, sám se nenajedl, nenapil. Pro spoustu tělesně handicapovaných lidí se pak oknem do světa stane počítač, ale Noland přišel i o tuhle šanci. Alespoň v těch naprosto standardních podmínkách. „Být takhle paralyzovaný je divné,“ svěřil se v rozhovoru s Alexem Kantrowitzem. „Vidím svoje tělo, snažím se pohnout, ale nic se neděje. Na něco takového není lehké si zvyknout. Když zavřu oči, zdá se mi, že se pohybuju. Pak je ale otevřu a vidím, že to není pravda. Ruce ani nohy vůbec necítím. Je to vlastně hodně nebezpečné. Nemůžu zůstat dlouho v jedné poloze, protože by se mi snadno udělaly proleženiny. Můžu se zranit a vůbec bych o tom nevěděl. A hlavně jsem přišel o možnost kontroly nad vlastním životem.“
Časem zjistil, že existují speciální pomůcky, možnost hlasového ovládání atd., ale všechno mělo nějaké svoje limity. Jak sám dodává: „Bylo to pomalé, nepřesné a vyčerpávající.“ Aniž by to tušil, stal se kandidátem na něco, co ještě donedávna patřilo spíš do sci-fi románů než do reálné medicíny.
Operace, která přepsala dějiny
Byl už nějakých sedm let ochrnutý, když mu jednoho dne zavolal kamarád. Po hlase bylo evidentní, že něco vypil. „Nechceš si nechat voperovat do mozku čip?“ zeptal se. Noland údajně odpověděl: „Jasně, proč ne?“ Jeho kamarád, mimochodem biolog zabývající se výzkumem míchy, je velký nadšenec do studií Elona Muska. Možnosti, které nabízel Neuralink, mu připadaly extrémně zajímavé.
Na první pohled se zdá být poněkud překvapivé, že se Noland podobného nápadu obratem chytil. Jenže je třeba si uvědomit, že on ve skutečnosti neměl moc co ztratit. Zdravý člověk si těžko dovede představit situaci někoho, kdo si už sedm let neutře sám nos (ani nic jiného).
Následovala řada pohovorů, vyšetření a pochopitelně podepisování nejrůznějších informovaných souhlasů. A pak se to stalo…
28. ledna roku 2024 podstoupil třicetiletý Noland Arbaugh operaci, která z něj udělala prvního člověka na světě s mozkovým implantátem společnosti Neuralink.
Více informací o Nolandově unikátní operaci se dozvíte v tomto videu.
Zákrok byl proveden v celkové anestezii a původně lékaři odhadovali, že bude trvat tři až šest hodin. Nakonec všechno zvládli za necelé dvě hodiny. Samotnou operaci prováděl speciální robot, který do Nolandova mozku postupně vložil 64 unikátních vláken, z nichž každé obsahovalo sadu elektrod. Cílem bylo umístit vlákna tak, aby snímala neurony řídící motorické pohyby pravé ruky. Signály, které neurony vysílají, jsou odesílány do aplikace a převáděny na digitální povely.
Jednoduše řečeno: Noland dokáže ovládat počítač pouhou myšlenkou. Bez hlasu. Bez pohybu. Bez dotyku.
Kliknutí jako cesta ke svobodě
Možná to zní banálně, ale je nyní schopen rozpohybovat kurzor po obrazovce monitoru. Pro člověka, který roky nemohl sám kliknout myší, je to skutečná revoluce. Opět se může volně pohybovat v digitálním světě. Píše, čte, komunikuje. Hraje hry.
Hodně lidí se ho ptá, jestli se po operaci cítil nějak jinak. S úsměvem vždy odvětí, že ne. Dokonce si po probuzení z narkózy neodpustil vtípek. Údajně se nad ním, když se probral, sklonila jeho matka a ptala se ho, jak se cítí. A on se jí zeptal: „Kdo jste?“ Zcela pochopitelně se vyděsila. A Noland se tomu dodnes směje.
V jeho případě nejde o zázračné uzdravení. Nechodí. Nemůže zase hýbat rukama. Ale získal určitou samostatnost, která je pro psychiku handicapovaného člověka zásadní. Pocit, že něco dokáže sám. Že není jen pasivním příjemcem péče. V návaznosti na jeho operaci je tedy na místě mluvit spíš o návratu k lidské důstojnosti než o technologické senzaci.
Dnes je Noland vyhledávaným řečníkem a skvělým motivátorem navzdory svému postižení.
Noland Arbaugh není žádný „kyborg“, ani se v jeho případě nejedná o přehnaně nafouknutý marketingový trik. Je účastníkem klinické studie, jejímž úkolem je testovat experimentální technologii. Vše s sebou nese rizika, vyvstávají samozřejmě i etické otázky. Už dnes se tak vědci ptají: Kdo je majitelem dat uložených v mozku? A kde se vlastně nachází hranice mezi léčbou a „vylepšováním“ člověka?
Sám Noland na celou problematiku nahlíží velice střízlivě. Ví, že je součástí testu. Uvědomuje si, že technologie může selhat. Přesto do toho šel, protože odmítnout znamenalo nikam se neposunout. A on prostě nechtěl zůstat na místě.
Dva implantáty? O další krok blíž k lepší budoucnosti?
Podle čerstvých informací by se Noland mohl stát také prvním člověkem se dvěma mozkovými implantáty. Druhé zařízení by mohlo rozšířit možnosti ovládání, zpřesnit pohyb nebo zapojit další části mozku. Určité zdroje mluví o umístění, které by mu pomohlo přenášet signály z pravé hemisféry, tzn. využívat oblasti mozku odpovědné za pohyb levé ruky. Každopádně by druhý implantát zlepšil možnosti ovládání počítače. Diskutuje se i o tom, že by se tak mohl stát v počítačových hrách založených na rychlé reakci hráče v podstatě neporazitelným. Ovládá totiž počítač myšlenkou, odpadá tedy přenos signálu z mozku do ruky na myši. Jeho reakce by tím pádem mohly být rychlejší. Ačkoliv by se jednalo o rozdíl v milisekundách, v řadě her by ho to jasně vyneslo na nejvyšší příčky v pořadí hráčů.
Podle některých zdrojů se společnost Neuralink snaží vyvinout implantát, který by mohl být umístěn přímo do páteře, komunikoval by pak s implantátem v mozku a umožnil tzv. přemostění, tzn. pohyb končetin, ačkoliv došlo k přerušení míchy. Ale to jsme podle všeho v čistě hypotetických fázích celého výzkumu. Před pár lety se objevily informace o tom, že Neuralink testuje něco podobného na zvířatech. K tomu, aby se tyto testy daly zahájit v rámci humánní medicíny, nejspíš ještě nějaký čas zbývá.
Ptáte se, jestli by do něčeho takového Noland šel? Podle odborníků by s velkou pravděpodobností nebyl ideálním kandidátem, protože už je ochrnutý velmi dlouho a rozsáhlá atrofie svalstva horních i dolních končetin by tak znemožnila dosažení adekvátních výsledků.
Už nyní je ovšem Noland Arbaugh skvělým důkazem toho, že technologie mohou sloužit těm, kteří je skutečně potřebují. V tuhle chvíli je nejspíš ještě příliš brzy mluvit o slibné budoucnosti mozkových implantátů. Ale díky lidem, jako je Noland, víme, že fungují. V současné době žije se stejným typem implantátu celkem 13 lidí a na čekací listině Neuralinku jich je údajně kolem deseti tisíc.
Zdroje:
