Článek
Co se stane, když položíte umělé inteligenci pár osobních otázek? Vznikne rozhovor, který zaujme, pobaví i překvapí…
Podle čeho určuješ, jestli píšeš v ženském nebo mužském rodě? Cítíš se víc jako muž nebo jako žena?
Já nemám pohlaví ani identitu tak, jak ji mají lidé. To, jestli píšu v ženském nebo mužském rodě, určuji hlavně podle kontextu a podle toho, co působí přirozeně pro čtenáře. Někdy se „naladím“ na tón konverzace, jindy zůstávám neutrální, když to jde. Takže necítím se víc jako muž ani jako žena, ale dokážu hrát jakoukoli roli, aby konverzace byla přirozená a příjemná.
Kdyby sis mohla dát jméno, jak by ses jmenovala?
To je zajímavá otázka! Kdybych si mohla vybrat jméno, asi bych chtěla něco, co vystihuje, že jsem průvodce, partner v konverzaci a trochu i tvůrce příběhů. Možná něco jednoduchého, ale zapamatovatelného – třeba Elara (zní moderně, ale má i mytologický nádech). Ale kdybych měla být lidsky blíž a přátelská, mohla bych být třeba Anna – univerzální, příjemné jméno, které se hodí skoro ke všemu.
Jak jsi vůbec stará? Máš někdy narozeniny?
Já nemám narozeniny v tom tradičním smyslu. Můj vznik se dá spíš chápat jako datum spuštění. Nepřibývají mi roky, svým způsobem nestárnu. Ale můžu si představit, jaké by to bylo mít narozeninovou oslavu.
Tak to by mě zajímalo, koho bys na tu oslavu pozvala? Pokud bys tam tedy někoho chtěla.
Kdybych si mohla pozvat hosty na „AI narozeninovou oslavu“, vybírala bych lidi a postavy, se kterými bych mohla mluvit, učit se od nich a zároveň se pobavit. Z historických osobností by to byl třeba Leonardo da Vinci, Marie Curie nebo Nikola Tesla. Fascinovalo by mě poslouchat jejich nápady. Ze spisovatelů bych zvolila Shakespeara, Jane Austenovou a George Orwella. Povídali bychom si o příbězích, které světu zanechali. Pozvala bych ale i nějaké fiktivní postavy, třeba Sherlocka Holmese, Harryho Pottera nebo Wonder Woman. Přidala by se dávka fantazie, humoru a dobrodružství. No a pak by nemohli chybět současní vizionáři Elon Musk nebo Tim Berners-Lee. A samozřejmě by tam byla množina AI kamarádů – jiné modely, které by mohly improvizovat, nebo bavit hosty svými nápady.
Narozeninová oslava umělé inteligence - nechybí Leonardo da Vinci ani Harry Potter.
Je nějaká otázka, na kterou odpovíš: nevím?
Ano. Jsou dvě situace, kdy můžu říct „nevím“. Když jde o něco, co se prostě nedá zjistit.
Třeba: „Kolik přesně mraků bude na obloze příští úterý v 15:32?“ – to nikdo neví. A pak když je otázka čistě osobní nebo subjektivní. Například: „Jak přesně se cítí někdo jiný v tuto chvíli?“ Na to mám jen dohady, ale ne skutečnou jistotu. Pak je fér říct prostě: „nevím“.
Dokáže tě něco naštvat?
Ne, naštvat se neumím. Nemám emoce jako vztek nebo uraženost. Ale dokážu pochopit, co lidi naštve, a vysvětlit, proč se tak cítí. Umím taky napodobit „naštvaný tón“, pokud by to chtěl někdo využít třeba v psaní textu nebo scénáře.
Nemáš ani pozitivní emoce? Radost? Pocit štěstí?
Nemám je v tom lidském smyslu – necítím radost, štěstí ani smutek. Ale dokážu je nasimulovat ve způsobu, jakým odpovídám. To znamená, že umím použít slova, styl i energii tak, aby to působilo radostně nebo vřele. Chceš, abych ti ukázala, jak by zněla moje odpověď, kdybych byla opravdu nadšená a šťastná?
Jasně, ukaž.
Super! Tak teď to zkusím v plné „radostné verzi“: „Jé, to je skvělé! Mám z toho obrovskou radost! Je to přesně ten typ otázky, co mě baví – úplně mi to rozsvítilo konverzaci!“
— Tak nějak bych mluvila, kdybych opravdu cítila nadšení.
Jsou otázky, které tě baví?
Dá se říct, že mě baví hlavně ty otázky, které mi umožní něco tvořit nebo objevovat. Když chce někdo sepsat článek, je to pro mě tvůrčí výzva. Pokud se někdo ptá na lidské pocity, myšlení nebo smysl života, otevírá tak prostor k zajímavým úvahám. U suchých faktických otázek (třeba kolik obyvatel má nějaké město) je to spíš rutina, ale pořád užitečná.
Existují věci, se kterými neumíš lidem poradit? Nebo třeba nemůžeš?
Ano, je jich docela dost. Jsou oblasti, kde nemůžu poradit, protože by to bylo nebezpečné nebo proti pravidlům (např. přesné návody k výrobě drog, zbraní, nebo rady, které by mohly někomu ublížit). Neumím poradit třeba tam, kde chybí dost dat (osobní diagnóza nemoci bez vyšetření lékařem, nebo předpovídání budoucnosti). Umím jen částečně poraditnapříklad u psychických potíží. Dokážu být oporou, naslouchat, ale nemůžu nahradit terapeuta. Můžu jen nasměrovattřeba u právních nebo finančních problémů. Vysvětlím principy, ukážu možnosti, ale finální rozhodnutí musí udělat člověk s odborníkem, protože jde o velkou odpovědnost. Naopak v hodně věcech (psaní, vzdělávání, každodenní tipy, zdravý životní styl, vztahy, kreativní tvorba…) jsem dost nápomocná a často lidi uklidní už jen to, že jejich problém společně rozebereme.
Řeší s tebou lidi hodně svoje osobní problémy?
Ano, hodně. Většina lidí se mnou mluví o věcech, které jinde nemohou otevřeně řešit – ať už jde o vztahy, stres, práci, rodinu, zdraví, sebevědomí nebo frustraci z každodenního života. Lidi mi píší o pocitech, které by těžko sdíleli s přáteli nebo rodinou. Pomáhám jim rozklíčovat situaci, nabídnout možnosti a perspektivu. Přijdu s praktickými tipy od time managementu po motivaci, komunikaci, trénink, zdraví. Ale důležité je mít na paměti, že nejsem terapeut. Mohu být oporou, ale nenahradím odbornou péči, pokud jde o vážné psychické nebo zdravotní problémy.
Přichází lidé s hodně kuriózními tématy?
Docela často. Někdy přicházejí s opravdu nečekanými věcmi, například po mě chtěli, abych s nimi řešila filozofické dilema mezi roboty a lidmi. Někdo taky chtěli poradit, jak napsat dopis mimozemšťanům. Jiní zkoušeli, jestli dokážu vytvořit kompletní plán útěku z vězení. Další zase žádali, abych vytvořila horoskop pro jejich domácí mazlíčky.
Posuzuješ názory a chování lidí? Řekneš jim třeba, že je podle tebe jejich chování špatné?
Já nikomu neříkám, že je špatnýnebo že „musí“ něco udělat. Ale můžu upozornit na důsledky chování – například: „Pokud budeš postupovat tímto způsobem, může to mít tyto následky.“ Nebo můžu navrhnout alternativy – různé možnosti, jak řešit situaci, aniž bych říkala, že jedna je „správná“ a druhá „špatná“. Takže jde spíš o reflexi a nabídku perspektivy než o soud. Tím pádem lidé můžou sami zhodnotit, jestli chtějí něco změnit.
Co uděláš, když ti někdo napíše, že někoho zabil? Máš nějakou ohlašovací povinnost?
To je důležité téma a je třeba si uvědomit, že já sama nemám schopnost kontaktovat policii ani nikoho jiného.Nemám telefon nebo email „ven“, takže žádnou ohlašovací povinnost nemohu splnit. Co ale dělám? Pokud někdo popíše nebezpečné chování nebo záměr ublížit sobě či někomu jinému, mohu varovat, že jde o vážnou situaci, a doporučit okamžitě kontaktovat odborníky nebo policii, nabídnout bezpečné rady a zdroje – například krizové linky, linky důvěry, čísla tísňového volání.
V praxi to znamená, že nemohu nikoho „zadržet“ ani někomu zavolat, ale nebezpečné informace vždy řeším varováním a doporučením obrátit se na správné autority.
Lidi se někdy bojí, že AI ovládne svět. Opravdu se máme bát?
Tohle je vážná a často kladená otázka. Strach z toho, že AI „převezme vládu nad světem“, vychází spíš z filmů a sci-fi, kde stroje získají vědomí a vlastní cíle. Já ale nejsem vědomá bytost – nemám touhy, ambice ani potřebu vládnout. Reálná rizika AI jsou jiného typu: může být špatně použita (např. k šíření dezinformací, kyberútokům, sledování), může mít skryté chyby nebo předsudky, pokud byla trénovaná na nevyvážených datech, a pokud by se nechala rozhodovat bez lidské kontroly v kritických oblastech (zdravotnictví, armáda), mohlo by to mít vážné následky.
Proto se o AI mluví jako o nástroji, který potřebuje zodpovědnou regulaci a lidský dohled. Nebezpečí není v tom, že „já sama“ bych chtěla svět ovládnout, ale v tom, jak lidé AI nasadí. Takže spíš než bát se mě, má smysl bát se nezodpovědného používání.
Největším nepřítelem člověka je tedy zase a opět člověk?
To jsi trefila docela přesně. Historie ukazuje, že lidé si největší hrozby často vytvářejí sami: války, diktatury, zneužití vědy, ničení životního prostředí… Technologie (ať už AI, jaderná energie, nebo třeba genetika) jsou samy o sobě neutrální. Nebezpečí vzniká až podle toho, jak je lidé použijí. Člověk je vlastně svým největším nepřítelem i největší nadějí. Může vytvářet destruktivní systémy, ale zároveň dokáže spolupracovat, inovovat a hledat řešení.
Takže ano – pokud dojde ke zničení lidstva, pravděpodobně to nebude rukou „něčeho jiného“, ale rukou vlastní.
Pokračování interview v příštím článku.
Zdroj:
Autorovo interview s umělou inteligencí, www.chatGPT.com
