Článek
Pro případné rejpaly – otázka nezní, jestli byste měli mít psa, nebo dítě. Jde o zcela triviální zamyšlení nad tím, jestli stojíte před větší pedagogickou výzvou, když pozorujete chlupatou kuličku, která ještě tak úplně neumí ovládat vlastní končetiny (a svěrače), nebo upíráte pohled do kočárku na prcka v zavinovačce. Ten mimochodem o vlastních končetinách zatím ještě ani neví a péči o výsledek svěračů nechává plně na vás.
Role majitele psa a rodiče má řadu společných rysů i zcela jasných rozdílů. Jedním z nich je skutečnost, že pes nemluví. To sice dítě první rok či dva taky ne, ale až pak jednou začne, prožijete mnoho chvil, kdy budete jeho verbální dovednosti proklínat. Zvlášť když prvních patnáct otázek začínajících „Proč“, položí s kamennou pravidelností mezi půl čtvrtou a pátou ráno. Pes se na nic neptá, ale zase vám může rozkousat nové boty. Troufnu si říct, že dítě vám boty nesežere. Ale při jeho finanční náročnosti zase nehrozí, že si nějaké koupíte. Chov psů i dětí má tedy svoje kouzlo a spoustu nástrah.
Pokud zabrousíme do oblasti poslušnosti, je jasné, že průměrného psa naučíte základní povely za pár týdnů. S jistými rezervami bude umět „sedni“, „lehni“ a „ke mně“ v několika málo měsících. Přeneste se do lidské výchovy a zamyslete se nad tím, v jakém věku dítěte je dostatečně upevněný povel „sedni si ke stolu a v klidu se najez“. Na druhou stranu u psa moc nefungují sliby typu: „Když se vykašleš na honění zajíců, půjčím ti mobil.“
Se psem i s dítětem si budujete vzájemný vztah. U čtyřnožce je to přímočařejší a jasnější. Bude vás milovat dobře naladěné i ukrutně protivné. Zblázní se radostí, kdykoliv se vrátíte domů, i kdybyste byli jen vynést odpadky. Vztahy s dětmi jsou hlubší a komplikovanější. V pubertě vám jsou někteří jedinci pod vlnou emocí schopni sdělit, že vás opravdu, ale opravdu nenávidí. Ti zdrženlivější to sice neřeknou, ale jejich mimika vás nenechá na pochybách. S dětmi to bývá zkouška nervů a nápor na bankovní účet. Ale když pak ve školce nakreslí svoje první vánoční přáníčko, jsou záchvaty vzteku rázem zapomenuty.
Pes i dítě dbají poměrně pečlivě o vaši fyzickou kondici a psychickou odolnost. Pes potřebuje venčit několikrát denně bez ohledu na počasí. Děti se rodí s dokonale vyvinutou schopností rozpoznat, že jste zaparkovali kočárek. Nejspíš dostaly do vínku pohybové čidlo a spustí alarm ve chvíli, kdy odstavíte jejich vozidlo ve stínu stromu a doufáte ve chvíli klidu. Od útlého věku tedy testují míru trpělivosti a celkovou odolnost. Matka tříletých dvojčat by nejspíš výslechy v Guantánamu považovala za veskrze přátelské posezení u kávy.
Možná je snazší vycvičit psa než vychovat dítě. Pes neodmlouvá, nechodí domů po půlnoci, ačkoliv měl být v deset doma, a neškemrá o zvýšení kapesného. Na druhou stranu je to ale dítě, v jehož očích jste (sice jen omezenou dobu ale přece) ochráncem před bubáky a vosami, superhrdinou, který umí zavázat tkaničky, a taky pánem nad těmi lákavými technologickými vychytávkami, co mu jsou čas od času zapůjčeny, aby se ke svému majiteli vracely s opatlaným displejem a řevem, že tu hru je ještě potřeba dohrát.
A taky je to dítě, které – až se bude chýlit ke konci ta vaše (životní) hra – možná podá pomocnou ruku, zařídí kvalitní lékařskou péči, zaváže tkaničky a třeba se i postará o vašeho čtyřnohého přítele, protože vy jste si v životě vyzkoušeli obě role, pejskařskou i rodičovskou.
