Článek
Vraťme se do doby, kdy bylo mnoho vědeckých experimentů podřízeno snaze prosadit ideologické cíle.
V roce 1899 se v židovské rodině žijící v gruzínském Batumi narodil syn Grigorij. O jeho dětství a dospívání toho moc nevíme, o to víc na sebe upozornil v rámci svojí profese.
Fascinovaly ho jedy
Od 20. února 1939 vedl Majranovskij – už s titulem doktora – oddělení výzkumu a testování jedů ve speciálních laboratořích. Laboratoř 1, laboratoř 12 a tzv. Kamera byly utajená výzkumná zařízení řízená přímo tajnými službami. V čele nechvalně proslulé laboratoře 1 stál od roku 1939 až do začátku padesátých let právě Majranovskij.
Kdo by čekal laboratoř vybavenou pokusnými zvířaty, toho jistě překvapí skutečnost, že jedy se zde testovaly na vězních z gulagů. A nebyly to jedy ledajaké. V rámci testů prošly rukama Majranovského a jeho kolegů látky, jako byl yperit, ricin, digitoxin, kyanid či kurare. Vězňům se jedy podávaly v jídle nebo pití, případně rovnou – označené jako „léky“.
Vědci měli za úkol najít látku bez chuti a zápachu, která bude zabíjet rychle, bezpečně a navíc nebude v těle detekovatelná při pitvě.
Tak trochu jiná „ká dvojka“
Požadovaná kritéria nejlépe splňoval karbylamin-cholin chlorid (označovaný také jako C-2 nebo K-2), za jehož vývoj odpovídal osobně právě Majranovskij. Podle dostupných informací šlo o látku na bázi nervově paralytických jedů.
V tu chvíli tedy měly ruské tajné služby v rukou jed účinný již ve velmi nízkých dávkách. A příznaky otravy byly snadno zaměnitelné se srdečním selháním, mrtvicí atd. Zdánlivě to tedy mohlo působit tak, že oběť zemřela přirozenou smrtí. Současně nebyl K-2 detekovatelný běžnými metodami tehdejší toxikologie.
Zlo v bílém plášti
Majranovskij postupoval ve svém výzkumu neskutečně pečlivě a bedlivě zkoumal, kdy nastává smrt v závislosti na způsobu podání. Byl rozdíl, zda látku aplikoval injekčně, přimíchal do jídla nebo použil ve formě aerosolu. Oběti pak umíraly v rozpětí 15 minut až několika hodin. Záměrně taky používal testovací osoby různého věku, fyzické kondice a zdravotního stavu.
Byl proslulý svou chladnokrevností. Řada jím testovaných látek zabíjela zvlášť krutým způsobem, on však bez známky emocí sledoval, jak dotyčný umírá a dělal si podrobné poznámky o projevech. V laboratořích se obecně vědci nedívali na svoje oběti jako na lidi, zdroje uvádějí, že se běžně používal termín „spotřební materiál“.
Grigorij Majranovskij na jednom z mála dochovaných snímků.
Nejen lékař a vědec, ale i kat
Majranovskij rozhodně nemohl tvrdit, že pod jeho rukama umírali lidé výhradně coby objekty vědeckého výzkumu. Pro tajné služby působil také jako popravčí, který rychle a spolehlivě likvidoval nepohodlné osoby. Mezi nimi byl i americký levicový idealista Isaiah (Cy) Oggins, který ve 20. letech působil jako sovětský špion. V roce 1939 ho ale smetly Stalinovy čistky. Údajně toho věděl příliš mnoho o sovětských operacích na Západě. V roce 1947 byl bez soudu popraven právě v jedné z tajných laboratoří. Za jeho smrtí stojí osobně Majranovskij. Podle některých zdrojů použil právě již zmíněný jed K-2, setkáte se ale také s prameny, které uvádí, že Ogginsovi píchl kurare. Ve spise vězně každopádně stojí, že šlo o přirozenou smrt. Realita vyšla najevo až po letech.
Obětí režimu, kterému sloužil
Podobně jako Oggins i Majranovskij toho věděl příliš mnoho. V padesátých letech se tak stal obětí komunistických čistek i on sám. V roce 1951 ho zatkli a obvinili z nelegálních pokusů na lidech a zneužití moci. V roce 1954 si vyslechl rozsudek, byl odsouzen na 15 let. Odseděl si deset a po propuštění krátce vedl biochemickou laboratoř v dagestánské Machačkale.
Z vězení se každopádně vrátil ve velmi špatném fyzickém i psychickém stavu. Dokonce se spekuluje o tom, že jeho následná smrt v roce 1964 byla stejně přirozená jako ta, kterou způsoboval svým obětem. Informací je ovšem dostupných jen pomálu, což není u bývalých agentů a vědců pracujících na tajných sovětských projektech nic neobvyklého. Nejspíš se stal nepohodlným svědkem a systém, kterému s krutostí sobě vlastní tolik let sloužil, ho nakonec zničil.
Zdroje:
