Článek
Je léto roku 1945 a třináctiletá Barbara Kentová si s kamarádkami užívá pobyt na tanečním táboře poblíž Ruidosa v Novém Mexiku. Dívky mají každý den lekce baletu a stepu, spí v chatkách u řeky. Letní idylka, dalo by se říct, kdyby ovšem brzy ráno 16. července 1945 neprobudil účastnice tábora silný výbuch. Všechny se vyhrnuly z chatek ven. Taneční instruktorka si v první chvíli myslela, že prasklo topení. Vzápětí se jim ale nad hlavou objevil velký mrak a zvláštní světlo. Barbara později vzpomínala: „Při pohledu na nebe nás bolely oči. Vypadalo to, jako kdyby vyšlo nějaké obrovské slunce.“
Radioaktivní sníh
O pár hodin později se z nebe začaly snášet bílé vločky. Děvčata byla udivená, že padá sníh v létě, ale nečekaný úkaz je okouzlil. Hrály si v plavkách v řece a nadšeně chytaly padající vločky.
Neměly nejmenší tušení, že ten zvláštní sníh je důsledek prvního výbuchu atomové bomby na světě. Jen necelých 70 kilometrů od jejich tábora byl ráno v 5 hodin 29 minut místního času proveden v rámci projektu Manhattan tzv. test Trinity.
· Ten vyprodukoval teplo 10 000krát větší, než jaké je na povrchu Slunce. Výbuch svou silou naprosto předčil očekávání všech účastníků projektu.
· Do vzduchu se během krátké chvilky dostaly stovky tun radioaktivní půdy.
· Typický hřibovitý mrak vystoupal do výšky 21 000 metrů. Vzápětí se rozdělil na tři části. Jedna se posouvala směrem na východ, druhá zamířila na západ a severozápad, poslední pak severovýchodně od místa výbuchu.
· Mrak překonal vzdálenost zhruba 160 kilometrů a radioaktivní spad pokryl tisíce kilometrů čtverečních.
Podle dostupných informací víme, že východně směřující část mraku zasáhla celkem 19 okresů státu Nové Mexiko. Úroveň radiace na některých místech téměř 10 000krát překročila limity povolené ve veřejných prostorách. Hlavní lékař projektu Manhattan Stafford Warren už pět dní po výbuchu upozornil na velmi vážné riziko radiace. Současně byl toho názoru, že by se další testy atomových zbraní měly provádět výhradně v lokalitách, kde se v okruhu 250 kilometrů nenacházejí žádní lidé. Jen pro zajímavost, v této vzdálenosti od epicentra Trinity bylo tenkrát skoro půl milionu lidí.
Doufali, že jim to projde
Louis Hempelmann, ředitel zdravotního týmu v Los Alamos, který měl na starosti řízení radiace v rámci celého projektu Manhattan, se podle některých zdrojů nechal slyšet: „Nevěděli jsme vůbec, co děláme.“
Mezi účastníky projektu tedy rozhodně byli lidé, jimž bylo jasné, že došlo k nadměrnému ozáření civilního obyvatelstva. Nakonec ale zvolili taktiku mrtvého brouka a jednoduše doufali, že jim to projde. Asi není třeba dodávat, že v nadcházejících letech onemocnělo vlivem radioaktivního spadu několik tisíc lidí.
Obyvatelům zasažených oblastí bylo jasné, že něco není v pořádku. Už pár dnů od výbuchu, kdy z nebe stále ještě padala sněhu podobná hmota, uhynula řadě farmářů menší zvířata (slepice, psi atd.). Ve vzdálenosti 30 kilometrů od epicentra zaznamenal jeden zemědělec na kůži dobytka popáleniny. Srst sice posléze dorostla, ale v šedobílé barvě neodpovídající původnímu zbarvení zvířete.
Když jedna dětská lékařka z města vzdáleného asi 160 kilometrů od místa výbuchu v srpnu 1945 upozornila na zvýšenou úmrtnost kojenců (jen v průběhu srpna jich v dané lokalitě zemřelo 35) a svoje obavy adresovala přímo Warrenovi, dostalo se jí odpovědi, že bezpečnost obyvatelstva není nijak ohrožena.
Bomba v rámci testu Trinity byla připravována i následně odpálena v přísném utajení, a to bohužel převážilo nad všemi ostatními aspekty včetně veřejného zdraví. Vojenským činitelům bylo jasné, že se k výbuchu viditelnému ve třech různých státech musí nějak vyjádřit. Velitelé příslušné vojenské základny proto poskytly agentuře Associated Press informace, že explodoval muniční sklad. Naštěstí bez zranění a ztrát na životech – stálo v tiskovém prohlášení. Článek s vysvětlením otiskly všechny místní noviny.
Z táborových kamarádek se jediná dožila třicítky
Barbara Kentová – dívka z tanečního tábora – byla spolu s ostatními dívkami svědkem toho, jak jim jasně řekli, že je všechno v pořádku, že šlo jen o výbuch munice. „Lhali nám. Pravdu jsem se dozvěděla až po letech,“ uvedla v jednom z pozdějších interview pro tisk. Jako jedna z mála tak měla možnost se vyjádřit.
V roce 1962, kdy jí bylo třicet let, zjistila, že je jediná z dívek v táboře, která je ještě naživu. Ani jí se ovšem zdravotní problémy nevyhnuly, museli jí vyoperovat štítnou žlázu a v průběhu let se potýkala s několika onkologickými chorobami, včetně rakoviny dělohy a kůže.
Bez varování a dlouhou dobu i bez odškodnění
Navzdory tvrzení americké vlády, že k testu bylo zvoleno naprosto odlehlé místo, se realita ukázala zcela jiná. V okruhu zhruba 70 kilometrů od epicentra výbuchu se v danou chvíli nacházely tisíce lidí, řada z nich byla dokonce ve vzdálenosti menší než 20 kilometrů. Nikdo nebyl předem varován a následně nedošlo k žádné evakuaci. Radioaktivní spad – onen zvláštní letní sníh – tak padal na obyvatele okolních usedlostí ještě několik dlouhých dnů.
Trvalo celých 45 let, než americká vláda rozhodla o příslušné kompenzaci obyvatel v blízkosti některých testovacích míst. Asi není třeba dodávat, že řada z nich už v té době nebyla naživu. Odškodnění se dočkali i pracovníci jaderného programu. Jen škoda, že zákon o kompenzaci radiační expozice (RECA) nebyl Kongresem schválen o pěknou řádku let dříve. Paradoxem navíc je, že lidé, kteří neměli šanci uniknout záření při prvním testu, do těchto kompenzací původně zařazeni nebyli.
Zdroje:
