Článek
Představte si, že do vašeho naprosto normálního poklidného života krůček pro krůčku vstupuje varování před vypuknutím války. Z prvotního dojmu, že nic takového se přece nemůže stát, postupně narůstají pochyby, co kdyby…
Pak se vám do rukou dostane seznam věcí, které máte mít připravené pro případ evakuace: analogový mobilní telefon, rádio na baterky, velký 120 litrový pytel na odpadky. Tahle položka vás kapku překvapí. Je vám ale vysvětleno, že pytel ze silného plastu snadno poslouží k tomu, abyste v něm venku v suchu přespali. Opravdu se máte reálně bát, že budete muset svůj domov opustit se starou Nokií v kapse, abyste si pak večer ustlali v plastovém pytli? Úplně stejné otázky si v zimě roku 2021-2022 kladli lidé na Ukrajině.
Přesně tak uvažovala i paní Tetiana z Kyjeva. Ačkoliv pevně doufala, že k válce nedojde, měla připravené doklady, peníze a auto stále natankované na plnou nádrž. Domluvila se s příbuznými, že kdyby náhodou vypnuli mobilní signál, jako se to už stalo v roce 2014, sedne do auta a pojede k nim.
A potom přišel osudný únorový čtvrtek, kdy v brzkých ranních hodinách ruské vojsko překročilo hranice Ukrajiny.
Táňo, pojďme se společně vrátit do toho prvního válečného dne.
Ráno, když jsem slyšela první výbuchy, jsem se oblékla, sbalila jsem věci a kocoura a vyrazila. Zapomněla jsem v tom spěchu zavřít okno, vyhodit odpadky… prostě jsem chtěla být co nejdřív pryč. U příbuzných jsme pak ještě dvě nebo tři hodiny čekali, co se bude dít dál. Vzápětí už byla situace jasná a nám došlo, že musíme odjet. Nebylo to ale vůbec jednoduché, normálně tu trasu urazíte za 40 minut, ale my jsme jeli nějakých šest nebo sedm hodin. Silnice byly úplně ucpané. A kousek od nás, což jsme v tu chvíli naštěstí nevěděli, probíhaly boje o letiště v Hostomelu. Cesta to byla náročná. U Žitomira byla silnice údajně obsazená ruskými vojáky, nezbylo nám tedy, než se vydat po vedlejších silničkách přes nejrůznější vesnice. Byla už úplná tma, ale báli jsme se svítit dálkovými světly, aby nebylo auto vidět z letadla. Dojeli jsme do západní oblasti dál od Kyjeva, kde žila moje maminka, ale i tam byly posléze slyšet probíhající boje a mně došlo, že musím Ukrajinu opravdu opustit. Moje dcery, které obě v té době žily v zahraničí, na mě naléhaly, ať vezmu babičku a přijedeme za nimi.
Tím pádem jste před sebou měla opravdu dlouhou cestu. Jste zkušená řidička?
Vůbec. Cestu z Kyjeva odřídil manžel mojí příbuzné. On je dobrý řidič, já jsem v té době měla řidičák asi rok. Nevím, jestli bych to zvládla, byli jsme všichni hrozně vystrašení. Vzpomínám si, jak se mi klepaly ruce, nemohla jsem ani udržet telefon. Vyjížděli jsme v koloně aut ven z Kyjeva a v opačném směru proti nám jely tanky. Na předměstí jsme pak viděli vojáky kopat zákopy. Bylo to opravdu strašné.
Napadlo vás v tu chvíli, že už se do Kyjeva dost možná nikdy nevrátíte? Že třeba nebudete mít kam…
Určitě, jak se za námi ozývaly výbuchy, napadlo mě, že náš dům už možná nestojí. Ale v tu chvíli se snažíte zachránit sami sebe, na nic jiného jsme nemysleli. Ukrajinu jsem opouštěla s mojí maminkou a kocourem, s věcmi, které se nám vešly do auta. Mamka zpočátku trvala na tom, že chce s sebou svůj župan a oblíbené pantofle. Vysvětlovala jsem jí, že to nejde, že třeba budeme muset někde utíkat z auta před vojáky. A pak já ponesu našeho osmikilového kocoura a ona doklady. Dlouho mi potom připomínala, že jsme nakonec dojely v pořádku a ona si mohla vzít ty svoje pantofle.
Muselo to pro ni být hrozně těžké opustit domov.
Bylo jí v té době jednaosmdesát. V tomhle věku si člověk špatně zvyká, vlastně si tady nezvykla nikdy. Pořád mi opakuje, že by chtěla zemřít doma.
Kde se v člověku vezme ta síla sednout do auta a ujet stovky kilometrů vstříc novému životu?
Myslím, že to byl hlavně strach, který nás poháněl. Strach a adrenalin. Když vám jde o život, zvládnete toho hodně. Cesta na hranice – to už jsem musela řídit sama – mi trvala nějakých čtyři, pět hodin. Pak jsme musely vystát 10 kilometrů dlouhou frontu na hranice. Tam jsme strávily 36 hodin. Trvalo to opravdu dlouho a moc jsme se bály. V jednu chvíli jsme slyšely velký výbuch, měla jsem obrovský strach, že to nestihneme. Překračovaly jsme hranice blízko k Bělorusku. Cestou jsem totiž kontrolovala, kde se zrovna bojuje a u Lvova bombardovali letiště, takže jsme se musely dát víc na sever.
Internet tedy fungoval, měla jste spojení a možnost číst zprávy?
Ano, fungoval, ale ty zprávy byly neoficiální. Pocházely z nejrůznějších skupin, kde si lidé předávali informace.
Pomáhali si lidé v tak těžkých chvílích?
Určitě. My jsme taky přibraly do auta jednu mladou ženu. Ta šla k hranicím pěšky. Byl únor, v noci velká zima, takže jsme jí nabídly svezení a hranice pak přejela s námi. Na polské straně potom s dalšími lidmi pokračovala do Německa.
Jste s ní v nějakém kontaktu i dál?
Ne, strávila s námi v autě těch 36 hodin před hranicemi, pak vystoupila a dala se vlastní cestou. Už si ani nepamatuju, jak se jmenovala. Víte, to byly hrozné chvíle. Dneska to mám všechno takové zamlžené.
Musely jste za sebou nechat kus života. A řadu věcí, které se nedají nijak nahradit. Co třeba rodinné fotky, snímky, když byly děti malé?
Naštěstí jsem před nějakou dobou staré fotky naskenovala a uložila na Google disk, takže nějaké vzpomínky takhle uchované máme.
Do Čech jste tím pádem dorazily s pár nezbytnými věcmi…
Ano, moc jsme toho neměly. Naštěstí nám tady lidé pomohli. Známí mojí dcery nám poskytli bydlení, tam bylo všechno zařízené. A když jsme se pak stěhovaly do podnájmu, neměly jsme opravdu vůbec nic. Nezbytné věci dokoupíte a pak je řada takových, u kterých si ještě dneska říkám: mám to kupovat, vždyť to mám v bytě v Kyjevě, třeba se pro to někdy dostanu.
Bylo určitě těžké začít v cizí zemi úplně od začátku.
Bylo to náročné, ale současně jsem si vyzkoušela, že to zvládnu. Dneska už žiju s tím, že se zase může něco takového stát, já budu muset sednout a odjet pryč. A vím, že to zvládnu s minimem věcí, že umím svůj dosavadní život sbalit do kufru od auta. Začala jsem od nuly už dvakrát. Poprvé, když jsem se z právničky stala pedikérkou, pak když jsem utekla před válkou.
Vy jste tedy na rozdíl od řad jiných uprchlíků z Ukrajiny měla jasný cíl, věděla jste, že jedete do Pardubic.
Ano, já jsem byla v Pardubicích poprvé už v roce 2012. Chtěla jsem dát svým dcerám možnost studia v zahraničí, takže jsme přijely se starší dcerou a zjišťovaly, jaké jsou možnosti na tamní univerzitě. Věděla jsem, že by se jim tím otevřely úplně jiné obzory. Obě tedy vystudovaly univerzitu v Čechách. Musely se samozřejmě před tím naučit dobře česky, protože na české škole neměly žádné úlevy. Starší dcera dnes pracuje v mezinárodní firmě v Německu, mladší zůstala v Čechách. Z dnešního pohledu vidím, že to bylo dobré rozhodnutí, protože vůbec nevíme, jestli a kdy bude zase na Ukrajině klid.
S jakým uvítáním jste se setkaly?
Lidé se nám snažili pomáhat. Moje dcera v tu dobu pracovala v továrně a tam mi hned nabídli také místo. Takže jsem si po příjezdu vyřídila všechny doklady, zdravotní průkaz atd. a v dubnu už jsem nastoupila do práce.
Do práce v továrně? Táňo, vy jste ale přece právnička…
Právnička jsem byla v minulém životě (smích). Řadu let jsem na Ukrajině pracovala jako právnička. Ale během té doby mi bylo stále víc jasné, že to není profese pro mě. Troufnu si tvrdit, že jsem byla dobrá, většinu soudů jsem vyhrála. Ale současně tam proti mně vždycky seděl někdo, kdo prohrál. A to mi vlastně nebylo vůbec příjemné. Říkala jsem si, že tohle není práce, kterou chci pro lidi dělat. Takže asi před deseti lety jsem jako vedlejší činnost začala dělat manikúru a pedikúru. Hodně mě zaujala podologie a začala jsem se v téhle oblasti vzdělávat. Velmi mě potěšilo, když ode mě lidé třeba po ošetření bolestivého zarostlého nehtu odcházeli bez bolesti a říkali: „Jste kouzelníce“. No a pak už jsem se vlastně živila jenom tím. Právní svět jsem opustila a stále to považuju za nejlepší rozhodnutí ve svém životě.
V Čechách jste tedy začínala v dělnické profesi?
Ano, v dubnu 2022 jsem nastoupila do továrny. Byla jsem za tu práci ráda, i když mně vadilo, že nevidím výsledky, které by mě těšily. Jenže jsem neuměla ještě tak dobře česky a práci jsem potřebovala. Musela jsem to zvládnout. Na konci června jsem pak tady složila zkoušku potřebnou pro práci pedikérky. Od začátku srpna jsem už měla dvě práce – v továrně a v salónu. Koncem roku už pak bylo jasné, že mám dost klientů a v továrně nemusím prodlužovat smlouvu.
Tetiana při práci.
Takže práva už jsou pro vás uzavřená kapitola?
V tomhle směru ano, ale jinak mi právní vzdělání samozřejmě pořád hodně pomáhá. Teď, když už umím lépe česky, si můžu přečíst zákony v češtině, takže jsem se zorientovala v daňových přiznáních, zdravotním a sociálním pojištění. Tohle všechno si zařizuju sama. A pořád se snažím češtinu zdokonalovat. Třeba s dcerami mluvíme jenom česky, já i doma s kocourem mluvím česky. A ráda bych letos slavila takové ty pravé české Vánoce.
Jste stále ve styku se známými, kteří na Ukrajině zůstali?
Ano, voláme si s bývalým manželem a se známými z Kyjeva. Říkají mi, že už si na tu situaci zvykli. Možná se člověk nemůže pořád bát. Mají za sebou řadu nocí, kdy vůbec nespali, protože neustále zněly sirény. Dneska už jsou prý v situaci, kdy se jen podívají do mobilu, jestli ty rakety a drony letí jejich směrem. A když ne, tak spí dál. Říkali mi, že jejich dcerka už automaticky, když slyší sirénu, vezme polštář a peřinu a jde spát do vany. Taky na Ukrajině koluje vtip, že každá ukrajinská žena ráno přemýšlí nad tím, jaké si vezme prádlo. Protože kdyby někde blízko spadla bomba a ona pak ležela mrtvá nebo těžce raněná, tak aby vypadala hezky, až ji budou hasiči vyprošťovat.
Jak se lidé z Ukrajiny dívají na vás, kteří jste hned na začátku války odešli?
Známí mi to do očí neřeknou, ale myslím si a cítím to tak, že nás berou jako zrádce. Takže dnes vlastně máme pocit, že nás nikde nikdo nechce. Tady v Čechách se názor na nás taky změnil a já tomu rozumím. Zpočátku jsme nikdo nečekali, že bude válka trvat tak dlouho. A já Čechy chápu. Zažila jsem něco podobného v Kyjevě. Kousek od našeho domu byla lékařská fakulta, kterou navštěvovalo hodně studentů z Indie. Takže jsem občas nastoupila do autobusu plného Indů, všichni mluvili cizím jazykem a já jsem z toho neměla vůbec příjemný pocit.
Vy máte dvě dcery, takže vám by děti do války nepovolali. Co kdybyste ale měla syny, vzala byste je a odvezla z Ukrajiny pryč?
To bych nestihla. Ve chvíli, kdy jsem s maminkou opouštěla Ukrajinu, už byly hranice pro všechny muže nad 18 let zavřené a probíhaly velmi důkladné kontroly, jestli v autech směřujících ven ze země nejsou muži tohoto věku. Vůbec si nedovedu představit, co prožívají matky synů. A třeba i těch mladších. Ona ta válka už nějakou dobu trvá. Takže jim děti postupně dorůstají. Bývalý manžel mi říkal, že zpočátku se muži do války sami hlásili. Teď je situace trochu jiná. Každý už byl několikrát svědkem pohřbu padlého vojáka. Vyprávěl mi, že jsou to pohřby se všemi vojenskými poctami, zastaví se doprava, hraje hudba, lidé klečí podél silnice… Ale to přece nic nezmění na tom, že jste ztratili dítě.
Vrací se vám ty zážitky z válečné Ukrajiny třeba ve snech?
Ne, to ne. Ale když slyším nějaké rány připomínající výbuch, okamžitě se bojím. Čekám, kdy se rozezní sirény. V první chvíli mi naskočí, že začala válka. To se nedá zastavit. Každé ráno sleduju zprávy, jestli je tady všechno v pořádku. A když vidím vývoj situace v Sýrii, říkám si, že má třeba Ukrajina taky naději. A nejde vůbec o to, jestli se tam natrvalo vrátím. Spíš chci mít tu možnost se v klidu rozhodnout.
Tetiana žije již dva roky v Pardubicích. Nejen že se za tu dobu naučila opravdu dobře česky, ale se stejným odhodláním, s jakým projela válčící Ukrajinou, si našla svoje místo v naší společnosti. Je absolventkou odborného kurzu podologie a členkou České podologické společnosti, úspěšná ve svém podnikání a finančně nezávislá.
Poznámka autora:
Všichni někdy sklouzáváme k tomu, abychom příslušníky jednoho národa házeli – tak říkajíc – do jednoho pytle. Ale je dobré mít na paměti, že bychom se v něm mohli ocitnout my sami s tím protivným sousedem, nepříjemným kolegou nebo politikem, kterého nemůžeme vystát.
Vždycky je lepší vytvářet si názor na člověka, ne na skupinu lidí.
A nikdy bychom neměli zapomínat na to, že každý obyčejný člověk má svůj neobyčejný příběh.
