Článek
Už římský filozof Seneca si pokládal otázku: „Co je smrt? Konec nebo přechod?“ John Lennon s přesvědčivostí sobě vlastní tvrdil: „Nebojím se smrti, protože v ni nevěřím. Je to jen přestup z jednoho auta do druhého.“ Oba dnes už mají v téhle problematice jasno. I medicína umí smrt definovat, jak je to ale s odpovědí na otázku, jestli si může člověk uvědomit, že zemřel?
Co je smrt a kdy nastává?
Pro většinu lidí je smrt jakýsi absolutní, konečný stav. Stejně tak to ale může být prostě součást procesu umírání. Je totiž rozdíl mezi smrtí klinickou a biologickou.
Klinická smrt nastává po zástavě srdce a krevního oběhu, tzn. člověk nedýchá a srdce mu nebije. V tuto chvíli ale mozkové buňky ještě několik minut žijí.
Biologickou smrt si můžeme charakterizovat jako stav, kdy mozek už nemá k dispozici energii ani kyslík a nastává tím pádem smrt mozková.
Mezi klinickou a biologickou smrtí nám ovšem vzniká určitý prostor, takové „šedé“ pásmo, budící značný zájem odborníků. Lidé, kteří se do něj dostali, a moderní medicína je dokázala vrátit „zpět“, vypovídají o svých zkušenostech.
Uvízli v meziprostoru
Pokud je pacient po zástavě srdce a krevního oběhu v odpovídající době zresuscitován, může (a nemusí) mít určité zvláštní zážitky z klinické smrti. Takových příběhů zná medicína celou řadu.
Kardiolog Sam Parnia sledoval v rámci studie AWARE přes 2000 pacientů po srdeční zástavě. Více než 10 % z těch, které se podařilo včasnou resuscitací vrátit do života, mělo na dobu klinické smrti poměrně jasné vzpomínky. A zhruba 2 % s neuvěřitelnou přesností popisovala události na sále, které podle přítomných lékařů nemohli vidět ani slyšet.
Je vždy ale nutné odlišovat mezi pacienty, kteří se po včasné a úspěšné resuscitaci vrací zpět do života v jeho odpovídající kvalitě, a pacienty, u nichž sice došlo k obnově srdeční činnosti a díky vymoženostem moderní medicíny „rádoby žijí“, ovšem nastala u nich mozková smrt. Nacházejí se tedy v permanentním vegetativním stavu, napojeni na přístroje v prostředí dobře vybavené jednotky intenzivní péče. Lékaři tak svým způsobem drží smrt na uzdě. Je ale takový člověk z pohledu normálního selského rozumu ještě živý? Nejeden odborník se v podobném případě nechá slyšet, že podle jeho názoru je „pacient na ventilátoru s totálně zničeným mozkem pouze skupinou uměle udržovaných subsystémů, protože organismus jako celek už přestal fungovat“. Ale pojďme ještě zpět do „šedé“ zóny.
Co se děje v mozku, když dojde k zástavě srdce?
Lékaři, kteří měli možnost provádět EEG vyšetření u umírajících lidí, opakovaně poukazují, na překvapivě silnou mozkovou aktivitu probíhající na frekvencích, jež ve stavu bdělosti přímo souvisí s vnímáním a vědomím. Někdy se dokonce dočtete o celé kaskádě vědomí - podobné aktivity u pacientů, kteří již prošli klinickou smrtí. Ta byla sledována dokonce i desítky sekund po zástavě krevního oběhu.
Tím by se také daly vysvětlit zkušenosti lidí, kteří prožili klinickou smrt, a do života se vrátili s tím, že jim před očima proběhl celý jejich život, viděli svoje tělo odkudsi z výšky atd. Je tedy reálně možné, aby si mozek „přehrál“ důležité vzpomínky ještě i v okamžiku, kdy už srdce přestalo bít.
Tým doktorky Jimo Bojrjigin z Center for Consciousness Science (Centrum pro vědu o vědomí) v americkém Michiganu se touto problematikou zabýval dlouhé roky. A vědci přišli s tzv. neurovědeckým paradoxem. EEG aktivita byla totiž naměřena u i umírajících pacientů v kómatu. Konkrétně byli takto monitorováni čtyři pacienti, kteří se už nějakou dobu nacházeli v kómatu. Vzhledem k tomu, že pro ně již nebyla dostupná žádná lékařská pomoc, souhlasily jejich rodiny s odpojením od přístrojů na podporu života. Ovšem pak se u dvou pacientů po odpojení ventilátoru projevila zvýšená srdeční činnost a nárůst tzv. gamma vln, tzn. byla sledována mozková aktivita spojovaná s vědomím. U dalších dvou pacientů nic takového po odpojení od přístrojů sledováno nebylo. Je možné, že ti první dva „věděli, že umírají“? Na tuhle otázku asi v nejbližší době odpověď znát nebudeme. Podle lékařského týmu jsou ovšem „pozorované nálezy vzrušující a poskytují nový rámec našeho chápání skrytého vědomí u umírajících lidí.“
Má věda vysvětlení?
Určité hypotézy tu samozřejmě jsou. Jednou z možností je tzv. neurochemický výboj vznikající vlivem extrémního stresu, kdy v těle dochází k nárůstu hladiny endorfinu, noradrenalinu a serotoninu, což může navodit stav euforie a spustit onen často zmiňovaný „film života“.
Podle jiných odborníků jde o krátkodobou snahu mozku, kterému se už nedostává kyslík, provést nějaký „restart“, využít poslední zbytkovou elektrickou aktivitu, která pak může vytvářet iluzi vědomí.
A pak je tu samozřejmě početná skupina lidí zastávajících teorii transcendentních zážitků. Podle jejich názoru může vědomí existovat nezávisle na mozku. Materialisté na to samozřejmě obratem namítnou, že vědomí je v podstatě jen vlastnost fungující neurální sítě, tedy funkčního mozku.
Co si z toho odnést?
Docela určitě informaci, že smrt mozku nenastane ve vteřině. Trvá několik desítek sekund až minut po zástavě srdce, kdy může mozek vykazovat určitou aktivitu připomínající vědomí. Nedá se tedy jednoznačně tvrdit, že až jednou zemřeme, nebudeme o tom vědět. Nezbývá, než se nechat překvapit, až ten čas přijde.
Zdroje:
