Článek
Do zahájení letní olympiády v Paříži zbývá už jen málo. Francouzská metropole bude hostit nejlepší sportovce světa, jejich týmy a tisíce fanoušků. Bezpochyby se ale také sjedou geniální mozky se specializací na doping. A málokdo je tak naivní, aby si v tuhle chvíli nevzpomněl na antidopingovou komisi.
Smutnou pravdou zůstává, že ve vrcholovém sportu je užívání tzv. zakázaných látek už nějakou dobu o krok (i více) napřed před dopingovou kontrolou. Důvodem, proč vody světového sportu nečeří týden, co týden dopingové aféry, bude tedy spíš skutečnost, že se závodníci – lidové řečeno – nenechají nachytat.
Nezbývá než si připustit, že na stupních vítězů už dávno nestojí výhradně sportovci, u nichž se talent kloubí s tvrdou prací. Jak se oni sami staví k tomu, že by jim k lepším – nebo taky nejlepším – výsledkům mohla pomoci chemie? V rámci anonymního dotazníku se odborníci ptali stovky talentovaných sportovců, jestli by sáhli po dopingu, kdyby jim to mělo zajistit zlato na olympiádě, ale současně by věděli, že o pět let později budou čelit vážným zdravotním potížím v důsledku vedlejších účinků těchto látek. Výsledky byly šokující, více než 50 % dotazovaných odpovědělo kladně. A fanoušci by jejich výkony rozhodně adekvátně ocenili. Diváci totiž neplní stadiony a neplatí drahé vstupenky, aby vzápětí sledovali průměrné či podprůměrné výkony sportovců.
Kam talent nemůže, tam nastrčí zakázanou látku?
Bylo by chybou domnívat se, že někteří šampioni zvedají nad hlavu zlatý pohár výhradně díky správně namíchaným chemickým koktejlům. Sportovcům, byť si řada z nich „rozumí“ s dopingem, nelze upřít pevnou vůli, smysl pro disciplínu, obrovské tréninkové nasazení a psychické i fyzické vypětí spojené s podaným výkonem. To jsou totiž atributy, které za ně žádná chemické látka nezvládne. Ano, pomůže jim k lepšímu výkonu, ale bez dostatečné přípravy by ho nikdy nepodali.
Řecký investigativní novinář Philippos Syrigos, který vyšetřoval několik případů dopingu během olympijských her pořádaných v roce 2004, byl v rámci této problematiky velice otevřený. Právě on údajně uvedl, že by možná před diváky neměli předstupovat pouze samotní sportovci, ale také jejich lékaři se všemi těmi injekcemi i pilulkami, které jim dávají.
Historie dopingu
…je stará jako sport sám. Nevěříte? Pak byste měli vědět, že látky zvyšující fyzický výkon užívali už sportovci ve starověkém Řecku. Ani tenkrát tedy nebyla olympiáda úplně „čistá“. K dalším doloženým případům už musíme kapku poskočit v čase.
V roce 1807 podle mnoha zdrojů použil britský vytrvalostní chodec laudanum, aby si zachoval potřebnou bdělost.
O bezmála sto let později, roku 1904, zvítězil v olympijském maratónu sportovec, který si před výkonem namíchal směs strychninu, syrových vajec a brandy. Přežil jen náhodou a se sportem na závodní úrovni se jednou pro vždy rozloučil.
Poválečná léta dvacátého století čerpala v rámci dopingu z rychle se rozvíjejícího farmaceutického průmyslu. Tomu odpovídá četnost dopingových skandálů i jejich obětí.
Roku 1954 zjistil americký sportovní lékař John Ziegler, že Sověti ovládli mistrovství světa ve vzpírání díky injekcím testosteronu. Po návratu do USA ho tedy začal aplikovat svým svěřencům, a navíc pověřil farmaceuty, aby syntetizovali látku ještě účinnější. Do dvou lat spatřil světlo světa Dianabol. A odstartovala steroidová éra. Tablety populárního D-bo (jak se Dianabolu přezdívalo) se v sedmdesátých letech údajně daly koupit přímo v kalifornských posilovnách. Ale zpátky k vrcholovému sportu.
V roce 1967 zemřel po slavném Tour de France cyklista Tom Simpson. Pitva v jeho těle odhalila přítomnost amfetaminu.
A přichází léta sedmdesátá plus osmdesátá. Východoněmečtí vládní činitelé zcela otevřeně nutí svoje sportovce užívat steroidy. Cíl je jasný – vítězství sportovce ze socialistické země bude dokonale demonstrovat výhody komunistického režimu. Autoritativní systém nedal sportovcům na výběr, řada z nich o svých zkušenostech otevřeně promluvila až po mnoha letech. A nátlak sportovních svazů ve své době nesl ovoce. Vždyť v roce 1976 na olympiádě v kanadském Montréalu získaly východoněmecké plavkyně celkem 11 zlatých medailí. A dohromady jich sportovci z NDR přivezli svým soudruhům domů rovných čtyřicet. Některé zdroje dnes uvádí, že v té době byly látky zvyšující výkonnost podávány zhruba 9 000 sportovců v celém východním Německu. Řada z nich následně bojovala s vážnými zdravotními problémy.
Doping si ve sportu často vybírá svou daň.
Doping ovšem nebyl zdaleka jen otázkou východního bloku. Dopingová aféra Bena Johnsona v roce 1988 patřila k těm nejvíce diskutovaným a rezonovala světem ještě řadu let. Johnson byl pozitivně testován na stanozolol a svou zlatou medaili tak předal Carlu Lewisovi.
Argentinská fotbalová hvězda zářila mimo jiné i díky efedrinu. Diego Maradona byl na MS 1994 podroben dopingovému testu, který odhalil hned pět různých variant efedrinu.
V roce 2007 provedla Americká protidrogová agentura největší zátah na steroidy ve své historii. Zdroje uvádějí, že bylo zatčeno 124 lidí a zabaveno vybavení 56 laboratoří. Cena zabavených zakázaných látek překročila 50 milionů dolarů. Údajně bylo zabaveno více než 11 milionů dávek steroidů. Když se pak novináři ptali sportovce, který si z mnoha důvodů nepřál být jmenován, jakých sportů se podle jeho názoru zátah dotkne, odpověděl: „Všech, snad kromě šachu.“
Stejný rok se stal osudným pro atletku Marion Jonesovou. Tu americký olympijský výbor 6. října 2007 vyzval, aby vrátila všechny svoje olympijské medaile. Těch v Sydney získala celkem pět – za asistence dopingu.
V roce 2012 se americká antidopingová agentura nechala slyšet, že cyklista Lance Armstrong byl součástí nejúspěšnějšího dopingového programu, jaký kdy sport viděl. Vítěz sedmi titulů prestižní Tour de France o svoje trofeje přišel. A k dopingu se následně otevřeně přiznal ve slavné show Oprah Winfrey.
Podobných příběhů napsal sportovní život bezpočet. Na veřejnost jich pronikla jen část a mluví se zejména o těch, s nimiž se pojila zvučná jména. Užívání látek zvyšujících výkonnost je dnes se sportem (a nejenom tím vrcholovým) úzce spjato.
Přemýšleli jste někdy na tím, kdy se slavný citát Pierra de Courbertina přetransformoval na: „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.“
Zdroje:
MuscleMag International, January 2008, No. 308, page 64
