Článek
Doporučení v titulku navozuje dojem, že by se mohlo jednat o úryvek z novely zákona o zdravotní péči. Při čekacích dobách na vyšetření u některých odborných lékařů, si vás doktor možná všimne na ulici dřív, než se vůbec dostanete k němu do ordinace. Ale nejde o úpravu naší legislativy. V tomto případě jsme se v historii vrátili o pěkných pár tisíc let zpátky do starověké Babylonie. Podle historika Herodota se v Babylonii věřilo, že každý člověk je tak trochu amatérským lékařem. V zemi tedy bylo zvykem pokládat nemocné ven na ulici, kde jim mohl poradit nějaký kolemjdoucí. Co se týče odhadu dalšího průběhu choroby, spoléhali tamní obyvatelé především na věštění z jater obětovaného zvířete. Zkrátka a dobře žádné moderní zobrazovací techniky, laboratorní vyšetření, skvělé kliniky a renomovaní odborníci.
Snaha léčit provází lidstvo od nepaměti, byť se samozřejmě ne vždy setkávala s úspěchem a postupy některých lékařů evokují spíše scénář hororu než funkční terapii. S jakými více či méně obskurními procedurami se potkávali pacienti ve starověku a středověku?
Pouštění žilou
Historie této „léčebné metody“ sahá do starověku a žilou lékaři pouštěli pacientům ještě v 19. století. Původní myšlenka spočívala v tom, že je třeba udržet v rovnováze tělní tekutiny, protože nemoc vzniká v důsledku nerovnováhy mezi nimi. Pouštění žilou tedy odstranilo „nadbytečnou“ krev. Provádělo se buď pomocí ostrého nástroje, nebo za použití pijavic. A šlo ve své době o obrovsky populární postup, byť jeho účinnost byla opravdu mizivá. Ve většině případů pouštění žilou pacientům uškodilo, krevní ztráty vedly spíše k celkovému oslabení. Je neuvěřitelné, že medicína více než dva tisíce let lpěla na léčebném postupu s tak neprůkazným účinkem.
Jak vyhnat nemoc z hlavy?
Tím nejjednodušším způsobem, jaký si vůbec dovedete představit. Vítejte ve světě trepanace lebky a nečekejte, že jde o zákrok jakkoliv související s pokroky v novodobé chirurgii. Podle dochovaných nálezů se totiž léčebné otvory do lebky dělaly již v pravěku. A protože nalezené lebky často jevily náznak hojení, bylo evidentní, že řada pacientů takový zákrok přežila (údajně zhruba třetina). Otvor do lebky se buď vyškrábal (například pazourkovým nástrojem dostupným v neolitu) nebo vyvrtal. Účelem trepanace bylo uvolnit z hlavy zlé duchy coby původce nemocí. Používala se například při bolestech hlavy, záchvatovitých onemocněních a duševních poruchách. Asi není třeba dodávat, že metoda více potíží způsobila, než vyřešila.
Lebka ženy po trepanaci, cca 3 500 let př.n.l.
Je libo rozemletou mumii?
Renesance s sebou přinesla novátorské léčebné postupy, mezi nimiž se obrovské popularitě těšil tzv. mumiový prášek. Návaznost na skutečné egyptské mumie bohužel není nijak náhodná. Opravdu šlo o rozemletá mumifikovaná těla a léčilo se jimi v dané době prakticky všechno, na co si vzpomenete. Kromě zcela ojedinělých případů placebo efektu pochopitelně medikament neměl a ani nemohl mít žádné léčebné účinky.
Ropucha zažene mor
Tenhle názor překvapivě v 17. století sdílel i fyzik Isaac Newton. Navzdory svým pokrokovým myšlenkám byl i on v jiných oblastech života obětí své doby. A ropuší léky se tenkrát v Anglii těšily velké oblibě. Kromě moru měly zahnat i řadu dalších neduhů. Používal se jak prášek z rozemletých těl obojživelníků, tak jejich hlen. Odpověď na otázku, jakých terapeutických úspěchů se dalo touto medikací dosáhnout, si nejspíš domyslíte.
Ropucha
Rtuť jako lék
Tento vysoce toxický kov patřil v 16. a 17. století k velmi rozšířeným lékům. Používal se totiž k léčbě syfilis. Tahle pohlavně přenosná choroba byla podle dostupných zdrojů v době renesance v Evropě jednoznačně největším zabijákem. A ještě koncem 18. století se podle historiků léčilo v Londýně se syfilidou 20 % obyvatel ve věku mezi 15–34 lety. Zoufalí lékaři, a ještě zoufalejší pacienti neváhali sáhnout po zdánlivých lécích bez ohledu na jejich vedlejší účinky. Rtuť se tak používala velmi hojně, a to ve formě mastí, pilulek či koupelí. Dočasně prý zmírňovala příznaky nemoci, ale současně s sebou nesla řadu velmi vážných vedlejších účinků. Pacienti léčení rtutí se hodně potili, produkovali nadměrné množství slin i moči, což se bralo jako žádoucí jev, při němž se tělo zbavuje nemoci. Dlouhodobé podávání rtuti ovšem vedlo také k padání zubů, selhání orgánů, poruchám nervové soustavy a výskytu kožních vředů. Mnoho pacientů nejspíš umíralo spíše v důsledku léčby než samotné nemoci. Přesto se rtuť zcela používat přestala až ve století dvacátém, které s sebou přineslo objev penicilinu.
Tabákový klystýr
18. století přišlo s velmi bizarní metodou oživování topících se obětí. Do konečníku pacienta se pomocí speciálního nástroje s měchem vpravoval tabákový kouř. Tabák měl stimulovat dýchání a krevní oběh, kouř zase „vysušovat“ vnitřnosti. V Londýně byly v té době podél řeky Temže dokonce instalovány tyto resuscitační soupravy. Léčba tabákem už tenkrát měla svoji bohatou historii. Od 16. století se věřilo, že kouřením tabáku lze léčit více než 50 různých nemocí. Až v devatenáctém století, kdy začal britský lékař Benjamin Brodie upozorňovat na celou řadu negativních účinků tabáku, se od této praxe postupně upouštělo.
Po přečtení těchto řádků nezbývá než si gratulovat, že žijeme v době pokrokových léčebných postupů. I dnešní medicína má samozřejmě svoje „mouchy“, ale alespoň už nespoléhá na pijavice, ropuchy, těžké kovy či tabákový kouř.
Zdroje:
