Článek
Představa, že bychom měli mít mrtvou babičku v domě ještě několik týdnů, měsíců či dokonce let, pro nás hraničí se scénářem hororového filmu. Na indonéském ostrově Sulawesi ale lidé na smrt nahlížejí úplně jinak. Jejich přístup vychází z víry a hluboké úcty k předkům. Smrt pro ně není razantním ukončením, ale spíše pozvolným přechodem v posmrtný život. Zemřelé si proto nechávají doma, „krmí“ je, převlékají, dělají jim společnost.
Život s mrtvými
Z našeho pohledu je to naprosto bizarní chování, pro Toraje běžná praxe. Jakmile někdo z rodiny zemře, není na pořadu dne pohřební služba, která zajistí odvoz nebožtíka. O všechno se stará rodina. Díky roztoku formaldehydu, jímž tělo ošetřují (dříve se používaly speciální byliny), dochází postupně k mumifikaci. Mrtvý příbuzný tedy fungování v domácnosti nenarušuje tak, jak bychom si představovali, zvláště v lokalitách s teplým, vlhkým podnebím. A opatrovat mrtvé Torajové opravdu umí. Dobrým důkazem toho je i skutečnost, že v roce 1985 pohřbívala jedna rodina nebožtíka zemřelého v době druhé světové války.
Fascinující a pro nás naprosto nepochopitelná je i skutečnost, že mrtvý – dokud pobývá doma – je považován za „nemocného“. Rodina na něj v průběhu dne normálně mluví, informuje ho, že přišel někdo na návštěvu. Jsou dokonce přesvědčeni, že nemístné poznámky mohou nebožtíka rozčílit. Sami pak přiznávají, že se cítí být s tímto členem rodiny silně emocionálně propojení. Jeho přítomnost jim údajně pomáhá snášet žal. Získávají tak čas přijmout novou skutečnost. Příbuzní, kteří s nebožtíkem v jedné domácnosti nežijí, ho chodí navštěvovat, případně pravidelně volají, aby se na něj přeptali. Zajímavé také je, že se o zemřelém stále mluví v přítomném čase.
Rozloučení
Zatímco je zesnulý nadále součástí svojí rodiny, probíhají přípravy na pohřeb, který je pro většinu rodin velmi nákladnou záležitostí. Je třeba na něj našetřit peníze, a i od toho se odvíjí doba, po kterou je nebožtík stále se svými blízkými. Pohřeb každopádně představuje jednu z nejdůležitějších událostí. Torajové jsou přesvědčeni, že až okamžikem pohřbu opouští duše zemřelého tento svět a začíná svou dlouhou, strastiplnou cestu k posmrtnému životu, aby byla následně reinkarnována. Podle tradic jsou to buvolové, kteří duši na této cestě pomáhají. I proto tak často slouží jako obětní zvířata, aby rodina mohla svému zemřelému přechod usnadnit. Pohřeb bohatého člověka pak mnohdy trvá i několik dnů, je při něm obětováno více než dvacet buvolů a stovky prasat. Maso zabitých zvířat rodina využije k přípravě pokrmů pro pohřební hosty. Takové rozloučení stojí často i více než 50 tisíc dolarů. To je zhruba desetinásobek průměrného ročního příjmu na ostrově.
Teprve po speciálním pohřebním obřadu je tělo uloženo do rodinné hrobky, skalního hrobu nebo jiného pohřebiště. Ani tam však nezůstává navěky. V rámci rituálů zvaných Ma´nene pozůstalí svého mrtvého příbuzného pravidelně jednou za tři roky (v některých rodinách dokonce každý rok, záleží na zvyklostech) čistí, převlékají a upravují. Výjimkou dnes není, když se s mrtvým rodina vyfotí. Hrobka je poté uklizena, vyčištěna a nebožtík znovu uložen ke klidu, který v této kultuře není tak věčný, jak jsme zvyklí u nás.
Je samozřejmě otázkou, jak dlouho budou tyto tradice ještě přetrvávat. Podle dostupných zdrojů se od těchto zvyků postupně odklonilo až 80 % Torajanů. Historické prameny uvádí, že když se dostali na ostrov holandští misionáři, snažili se tyto zvyky vymýtit. Posléze jim ale došlo, že pokud chtějí místní obyvatele obrátit ke křesťanství, musí jim současně umožnit, aby udržovali stoje starobylé rituály.
Tzv. „civilizovaný“ svět na ně nahlíží s údivem, či spíše úděsem. Není ale lepší než někoho přesvědčovat o svojí jediné pravdě, tolerovat a akceptovat jeho styl života, pokud jím neohrožuje ten náš?
Zdroje:
