Článek
Děvče, kterému je šest let, akademicky je na tom nadprůměrně. Ještě před nástupem do školy umí číst. Všeobecné znalosti jsou na úrovni druhé až třetí třídy. Je soběstačná a samostatná. Přesto dostane odklad. Ta dívka je má dcera a o odklad jsem zažádala já jakožto její matka a vím proč.
Statistika je to hlavní
Začněme nejdřív tím, jak se nový ministr školství Mikuláš Bek (STAN) zhlédl v regulacích a dal si zpřísnění odkladů jako jeden z hlavních cílů. Údajně to stojí příliš peněz, důvody rodičů jsou malicherné a dochází k přeplnění školek a pedagogicko-psychologických poraden. Politiky vyděsila čísla, kdy máme 20 procent odkladů, což je nejvíce z EU a situace je podle nich „patologická“.
Velká škoda je, že se musíme chovat jako řadový voják a nenahlížíme věci individuální optikou.
Podle poslance ze školského výboru Pavla Klímy (TOP 09) byl za J.A. Komenského stanoven věk šest let na nástup do školy, a má se tedy dodržovat. Což mi připomíná stejnou logiku, jako kdyby se děti učily podle stále stejných osnov jako za Marie Terezie. Poslanec dokonce tvrdí, že si za věkem šest let jako mantrou stojí i dnešní psychologové napříč spektrem. Jenomže to není pravda, jak se dál dočtete. Dále jsou podle Klímy motivace rodičů k odkladu mnohdy malicherné.
Celá snaha o zpřísnění legislativy je jen další snahou o zařazení se do tabulek, průměru a stát v řadě tak, aby náhodou někdo nevyčníval. Rozumím důvodům, že se jedná v první řadě o peníze. Další argumenty jsou ale důkazem neporozumění situaci. Jsme svědky mentality úředníků, kteří rodičům zasahují do životů jejich dětí, aniž by měli nějaké ponětí o dětské vývojové psychologii. A snaží jen zarovnat statistiky a tabulky.
Dětská zralost není jen o psaní a čtení
Například ve Finsku, které je považované za zemi s nejlepším vzdělávacím systémem, děti nastupují do školy jako sedmileté a v připravenosti na školu dosahují nejlepších výsledků v Evropě. Že by to bylo patologické se rozhodně nikdo nezmiňuje.
Připravenost na školu totiž není daná jenom tím, jestli je dítě dostatečně intelektuálně zdatné. Umí oddrmolit své jméno, adresu, namaluje obrázek a kostrbatě se podepíše. Případně pozná pár písmen nebo číslic a nešišlá. Druhým a možná ještě větším faktorem jezdatnost emoční a sociální. Tedy jestli je dostatečně vyspělé natolik, aby rozumělo vlastním emocím, umělo je řídit, dokázalo se soustředit. A také sociální zralost ve smyslu vycházení s ostatními, schopností spolupracovat a řešení konfliktů.
A i když umí třeba pětileté dítě číst nebo psát, nemusí mít ještě dostatečně zralý nervový systém natolik, aby se ve škole vydrželo soustředit, hodiny sedět a vstřebávat veškeré nároky. Pak dáváme dětem diagnózy, jako je porucha pozornosti. Ale možná přitom potřebovaly čas navíc, kdy by si hrály a lítaly venku.
Řada z nich pak chodí domů unavená, protože jejich psychika ještě není na takové požadavky připravena. Když pošlete psychicky nezralé dítě do školy, bude vyčerpané, byť ve školní lavici neposedné.
Děti si potřebují svobodně hrát
A tohle jsou obavy rodičů a hlavní důvod, proč žádají o odklad. Kdo jiný by měl děti znát lépe. Psychologové nebo politici? Pokud ministr školství argumentuje tím, že rodiče kalkulují s odkladem proto, aby jejich dítě mělo později větší šance na přijetí na gymnázium, zřejmě s žádným z nich nemluvil.
I když to není reprezentativní vzorek, osobně jsem potkala desítky rodičů, kteří zažádali o odklad a v životě jsem od nich takový kalkul neslyšela. Jednoduše nevidí svoje dítě jako dost zralé na to, aby hodiny sedělo a soustředilo se, což je často náročné i pro nás dospělé. A celkem rozumně mu chtějí dopřát rok navíc volné hry a svobody, což jsou základní premisy pro to, aby mohlo kognitivně dozrát.
Když se vrátím k úvodu článku, možná už teď bude srozumitelnější, proč jsem u své dcery podala žádost o odklad. Intelektuálně na tom byla výtečně, ale emoční a sociální stránka potřebovala „dopéct“. Strávila tak další rok v lesní školce, hrou v lese s klacky a kameny, lezením na stromy, běháním a skákáním, kdy pohyb je právě to, co rozvíjí u dětí nervový systém, a rozhodně jí to prospělo.
A řada psychologů se staví na tu stranu, aby zahájení školní docházky začalo spíš později než dříve. Například Matti Bergström, finský profesor, se k tomu vyjadřuje následovně: „Pokud dáváme děti do školy příliš brzy, pokud jde o intelektuální učení, bráníme jejich schopnosti rozvíjet vlastní schopnosti směřující k řešení problémů a správnému úsudku v pozdějším životě. Skončíme s hodnotově postiženými lidmi,“ říká Bergström a tento pohled podporuje svým výzkumem.
Pozdější nástup do školy není nic patologického
Na nástupu do školy v sedmi letech lze těžko najít něco patologického nebo minimálně v tomto směru žádný výzkum neexistuje. Naopak dřívější začátek školní docházky své negativní důsledky mít může. Jak upozorňoval Rudolf Steiner, předčasná intelektualizace dětí pravděpodobně udrží v práci armádu poradců a psychoterapeutů po celá desetiletí. Upozorňuje na to, že děti si musí především svobodně hrát. Je třeba jim poskytnout velkou míru svobody, aby si mohly představovat nebo přemýšlet podle potřeby a příležitosti. Kdybychom se je snažili tyto věci formálně učit nebo na ně v těchto směrech vyvíjet nátlak, jen bychom ztráceli čas a mohli bychom jim dokonce pozitivně uškodit. Není divu, že naše kultura vykazuje stále více známek potíží ve vztazích a patologického narcismu a s ním spojených charakterových poruch, varuje Steiner.
Zpřísnění legislativy a stanovení jakýchsi kvót pro to, kolik dětí může dostat odklad, není nic jiného, než pokřivení dětské individuality. Každé dítě je jiné a možná jich potřebuje odklad pětina, možná víc, možná méně. Každopádně není možné centralizovaně nařídit, kdo z nich bude mít právo ještě uzrát a kdo to bude muset ve škole nějak zvládnout, i když na to nebude zcela připravený. A tak je snaha upřednostnit zájmy splnění statistik před individuální potřebou dítěte chybná.
Zdroj. autorský text, Rudolf Steiner: Výchova dítěte, Waldorf library
