Článek
V poslední době trávím u lékařů tolik času, že bych mohla plnohodnotně sekundovat řadě seniorů. A jeden z doktorů se na mě tak soucitně podíval a prohlásil, že „mám ještě celý život před sebou.“ Hezký pokus o falešnou útěchu, ale běžím už druhou půlku trati a zřejmě budu vítězkou závodu „ujel mi vlak.“ Takže s pocitem, že mám ještě všechno před sebou, se úplně neztotožňuji. Když se vás snaží někdo utěšit, tak víte, že je to v pytli.
Ženy jsou po padesátce neviditelné
S padesátkou na krku vstupuji do „neviditelné zóny.“ Víte, co to je? Když pro okolí přestáváte tak nějak existovat. V tomhle věku vám nikdo nedá práci. Takže, jestli máte tu starou, kde znuděně vyplňujete tabulky, buďte za to rádi. Na pohovoru by měl nejspíš každý zaměstnavatel strach, že váš mozek nemůže zvládnout požadavky moderní doby, a co hůř, kvapem se blíží stařecká demence a místo tmelení kolektivu na teambuildingu si budete raději doma luštit křížovky a starat se o zahrádku.
A není to jenom pracovní trh, kde je žena odpískaná, ale i trh vztahů. Žena po padesátce skončila. Proto také máme nárok na vdovský důchod doživotně od 50 let. Legislativa vychází z premisy, že po tomhle milníku už si neškrtnete a jediný, s kým budete sdílet domácnost i život, je maximálně tak jezevčík.
Já jsem se dostala do pásma neviditelnosti ještě o něco dříve. Když se mi narodila dcera, tak jsem logicky vypadla z hledáčku mužů. Servaná matka táhnoucí za sebou unudlené batole není hit a marně jsem na dětském hřišti před tatínky povlávala s významně napřaženou levou rukou, aby viděli, že nejsem okroužkovaná a patřím do skupiny svobodných matek. Marně. A že soboty dopoledne byly vždycky terno. Ženy vyhnaly své muže i s ratolestmi ven, aby měly čas v klidu uvařit a uklidit a otcové tak v mrtvém víkendovém dopoledni posedávali znuděně na hřištích a jedním okem sledovali potomka a druhým mobil. Vlastně jednou za celé ty roky jsem zaznamenala náznak toho, že existuji. Když jsem se zavřela do ohrádky na pískovišti a jeden z tatínků mě uviděl, tak odložil telefon a začal dělat na prolézačce shyby. Budu si fandit, že to nepatřilo k jeho ranní rutině, ale doloval ze sebe zapomenutého alfa samce ještě, než byl ochočen, zfeminizován a než se jeho široká ramena proměnila v měkké boky v upnutých džínech. Bohužel za chvíli přiklusala jeho žena, takže chlapík zase schlíple zasednul k bábovičkám.
O poslední možnost výraznější socializace jsem přišla, když dcera hřištím odrostla. V panice jsem přemýšlela, kde se vlastně ve středním věku lidé seznamují. V baru asi těžko, tam kdybych přišla, tak bych působila spíš jako matka osazenstva. Šla jsem po logice věci, kdo z mužů není v sobotu ráno na dětské houpačce a neposiluje, tak bude čistit auto na benzínce.
Obchod pro kutily je terno
Jaké překvapení, když jsem přijela na wapku, tam čtyři auta a všechno ženské v mém věku. Drhly auta velmi zkušenými pohyby a z praxe vím, že ženská, co zvládá levou zadní „mužské práce“, bývá většinou sama. Tak to budou asi ty, co původně posílaly své muže v sobotu s dětmi ven, ale po letech vztahu přišli advokáti, soudy a rozvod. Muži přišli o část majetku, ženy o ideály, protože „takhle si to nepředstavovaly“ a děti naopak získaly do života pár traumat navíc.
Smířená s tím, že mi vlak opravdu ujel a já se slzou v oku pozoruji v dáli jeho zadní světla, jsem se nakonec ještě jednou a možná naposledy proměnila z ducha na viditelnou ženu. A to v obchodě pro kutily a zahrádkáře. Tam jezdím často a ráda, protože mě všechny ty kytky stromky, šroubky, hřebíky a kýble s barvami tak nějak uklidňují. A mají tam krásný koupelny, tak si vždycky představuji, že mám také takovou pěknou koupelnu a nějaký šikovný muž mi ji udělá. A už nebudu mít popraskanou vanu a prasklý odtok, o který se pravidelně říznu do nohy, nebo do ruky.
Starší muž, tak 75+, na mě v obchodě házel pohledy už mezi regály, aby mě nakonec na parkovišti hbitě odchytl a pozval na kávu. Takhle, ne že bych nechtěla nějakého dědka. Ale čistě statisticky, chlapi umírají dřív a já pak budu 20 let vdovou, i když bych zase mohla mít ten vdovský důchod a našetřila bych si z něj na novou vanu. Takhle zpětně vlastně lituji toho, že jsem ho odmítla.
A hlavně nemůžu čekat, že to bude lepší. Ve dvaceti za mnou pálili třicátníci, pak čtyřicátníci a jak člověk stárne, tak se dostane do hledáčku důchodců. Za tím už nic není, starší kategorie mužů už nejsou, nebo jsou, ale čůrají do pytlíku, nebo chtějí klid, případně jsou mrtví a konečně mají vytoužený klid.
Jsem kus před padesátkou. Zajímavé je, že v hlavě se cítím tak nějak pořád stejně, ale pohled ráno do zrcadla mě vyvádí z omylu, že nic stejné není. Různě si tahám kůží na tvářích a zkouším, jak by to vypadalo, kdybych šla na plastiku, googlím cenu botoxu a na celulitidu už se raději nedívám a myju se po tmě. Vycházím z teorie, že co nevidím, to neexistuje.
Jakmile zmizí koncová světla ujíždějícího vlaku někde v dáli, tak pak už zbývá jen tlustý pas jako daň za menopauzu. A konečnou je drbání na kafíčku s dalšími ženami, které nesou stejné známky beznaděje, což je silná vrstva líčidla a slabá vrstva šatů.
