Článek
„Já už toho mám plný zuby,“ ozývá se z vedlejšího pokoje ženský jekot. „Okamžitě se uklidni,“ nabírá na ještě větší intenzitě. Zvuk plácnutí. Jsem na horském hotelu a idyla, kdy jsem se chtěla kochat pohledem na lesy, je rozseknutá srdceryvným dětským pláčem. Tenké hotelové zdi propouští všechno a místo klasiky, kdy člověk slyší rozvášněné páry, se tentokrát odehrává rodinné drama, kdy matka nezvládá sama sebe a odnášejí to děti. Fyzicky mě z toho bolí u srdce.
Děti, co dostávají na zadek, zažívají bezmoc
A je to smutný kolorit, s kterým se setkávám pravidelně. S dcerou jezdíme na výlety do míst, která jsou oblíbená rodinami. Ne, že bych kolem sebe potřebovala davy lidí, ale vždycky nějak zapomenu, že v notoricky známých oblastech nejspíš nebudeme samy. Typická situace, děti se courají nebo lezou kam nemají, rodiče zvyšují hlas, odchází jim nervy a vše končí ránou přes zadek a dětským pláčem, který se mi zarývá do mozku i celé nervové soustavy. Sotva odrostlá batolata dostávají fyzické tresty od svých nejbližších, kterým věří, mají pro ně být tím nejbezpečnějším bodem na světě a místo toho se pro ně stávají hrozbou.
Dítě cítí kromě fyzické bolesti hlavně tu emoční, je ponížené a osamocené, protože jeho nejbližší člověk zklamal. Když vám dá někdo ránu, tak mu to vrátíte nebo odejdete. Dítě takovou možnost nemá, je bezmocné a to je jeden z nejhorších pocitů, co se dá zažít.
Bojuji sama se sebou, abych nezasáhla a rodiče neposlala „směr terapeut“, kde by zapracovali na své emoční stabilitě. Jedna situace se mi ve vzpomínkách vrací stále dokola.
Přecházím ulici, naproti mně stojí rodina. Jsou to cizinci, pěkně a luxusně oblečení rodiče, syn mladší a dcera kolem deseti let. Dcera se na přechodu nerozhlédla. Rána zleva i zprava, otec ji na chodníku fackuje a holka ani nemukne, asi je už zvyklá vydržet. Přejdu k němu a anglicky něj řvu, jak se to chová. Ani když dítě vběhne do silnice, není důvod, k tomu ho bít. Zvýšení hlasu stačí, ono velmi dobře cítí vaši hrůzu a šok a přejímá ji na sebe.
Všichni tito rodiče selhávají. V první řadě mají oni problém sami se sebou. Protože většina fyzických trestů vůči jejich dětem nepřichází jako něco, co si v klidu promysleli a je to výsledek racionálního rozhodnutí. Kompenzují si vlastní emoční přetlak a ukazují zoufalství, že situaci neumí řešit jinak než bitím. Na chvilku sami sobě pomohou, kdy zdánlivě získají kontrolu nad situací, ale to je jejich vlastní lež . Ani mírné plácnutí přes zadek nemá na výchovu dětí žádný pozitivní vliv a ničeho se tím nedosáhne.
Kdyby to skutečně fungovalo, tak stačí jeden výprask a z dítěte je vzor ctnostného chování navždy a nemuselo by se to opakovat. Naopak, jediné, k čemu to vede je, že se děti v dalších letech naučí svým rodičům nedůvěřovat a strach je k vede k tomu, že lžou, zatajují a obcházejí pravidla tak, aby se na to nepřišlo.
Mě rodiče taky bili, tak co
Není diskuse, kde bych si nepřečetla nebo neposlechla argument „Mě rodiče taky bili a podívejte jaký jsem dnes člověk.“ Člověk, pro kterého je násilí na dětech v pořádku, protože takoví lidé opakují dědictví rodiny a předávají ho dál. Vlastního psa by sice neuhodili, ale děti „se přeci bít musí, aby z nich nevyrostlo něco špatného“. K dětem se tudíž chováme hůř, než ke zvířatům.
Rodič, na kterého vlastní máma brala vařečku a otec pásek, předává rodinný vzorec dál a nezamýšlí se nad tím, jestli to má smysl. Jenom bezmyšlenkovitě opakuje naučené, protože to lépe neumí. Možná kdyby si přečetl pár studií, kde se jasně prokazuje, že fyzické tresty u dětí mají nejen nulový formativní charakter, ale hlavně zadělávají dětem na psychické poruchy jako jsou deprese a úzkosti v dospělosti, tak by možná řadu věcí přehodnotil.
Kabelem na zadek, efekt žádný
A každý by měl začít u toho, proč vůbec dojde k situaci, že dává svému dítěti výprask. Jak ho vychovává, než k něčemu takovému dojde? Jakým způsobem v něm buduje schopnosti vlastní seberegulace, jaké předává hodnoty? A nejen, že o něčem mluví, ale především, jak se sám chová, protože děti kopírují podvědomě chování rodičů i jejich emoční stav. Výchova příkazy z venku má mnohem menší vliv.
To, že je nutné dětem čas od času uštědřit výprask, není nic jiného než mylné přesvědčení předchozích generací, které nemá žádné opodstatnění a neexistuje jediný argument, proč by to tak mělo být. Přesto řada z nás dospělých tohle chybné schéma ochotně přejímá. Já sama jsem v dětství dostávala telefonním kabelem na zadek. Zdánlivě to mohlo mít opodstatnění, protože jsme s bráchou lezli na skály. Výsledkem ale bylo to, že jsme tam lezli znovu a znovu, jen jsme to dělali důmyslněji, aby nás nechytili. Ani jelita na zadku, s kterými jsem týden chodila, neměla žádný vliv na porušování zákazu.
Svoji dceru jsem nikdy neuhodila a přiznám se, že občas mi tekly nervy tak, že jsem si představovala, jak ji řežu hlava nehlava a musela jsem to hodně prodýchat. A stane se, že rodič „ujede“ a pak ho to mrzí, ale bohužel je dost takových, kteří bez špetky svědomí považují fyzické tresty u dětí za zlatý standard.
