Článek
Mohli bychom začít vyprávění o herečce Mileně Dvorské tím, že se proslavila rolí Marušky v pohádce Byl jednou jeden král, ale jak je patrné z desítek rozhovorů, který za svůj život poskytla, na tohle téma byla alergická. Nebyla herečkou jen jedné role, kterou zahrála v patnácti letech. Je to vůči ní nespravedlivé, hrála v divadlech celý svůj život a hrála dobře, a nakonec i těch filmových rolí bylo víc. A bohužel ještě více utkvěla v paměti lidí kvůli svému tragickému vztahu s dcerou, který bulvární média pitvala ze všech stran.
Kdo byla skutečně Milena Dvorská? Dětství formuje osud nás všech a ona nebyla výjimkou. Narodila se v roce 1938 do těžkého období mobilizace, a přestože na dětství vzpomínala skrz clonu idealismu, najdeme zde i možné příčiny jejích celoživotních pochybností o sobě samé.
„Maminka byla přísná…pořád mě napomínala. Chodíš špatně, nehezky vraštíš čelo, budeš mít brzy vrásky, prostě pořád nějaké výtky. Když jsem uklidila, bylo to také špatně…“ popisovala své dětství pro 13. komnatu (Česká televize). Rozhodně to nebyla doba, kdy by si rodiče, oproti dnešku, lámali hlavu nad tím, jestli ve svých dětech budují dostatečné sebevědomí a zdali jim náhodou přílišnou kritičností nelámou duši.
Milena Dvorská v zajetí výčitek svědomí
Milena Dvorská celý život čelila vnitřním pochybám o sobě samé, trápila se kvůli tomu, že jako matka selhala, stejně tak jí nedal spát okamžik, kdy v slabém momentu podepsala Antichartu. Jedinou cestou ven pro ni byla práce. „Musíte se zaměstnat od rána do večera, aby člověk neupadl do nějakých těžkých depresí. Což se mi také stávalo,“ uvedla v roce 2002 pro deník Právo.
Když se jí za studií na pražské DAMU narodila dcera Lucie, vychovávali ji první roky života prarodiče. „…tady je ten počátek všeho, prostě to nejde, odejít od malinkatýho dítěte a nežít s ním. Tady se mezi námi neutvořilo takové to pouto matka-dítě,“ procházela sebereflexí později Dvorská. A i když si malou holčičku nakonec vzala k sobě do Prahy, nevědomky opakovala chyby své vlastní matky. K dceři byla nebývale kritická. „Lucie rostla, dospívala a neumím to vysvětlit, ale já jsem na ni byla až moc přísná…byla neohrabaná, baculatá, tak jsem jí to hned řekla,“ přiznala herečka s tím, že byla zaujatá vlastním hraním a až v pozdějších letech jí došlo, že mezilidské vztahy a rodina stojí výše než práce.
Přestože si kladla za vinu fakt, že její dcera později odešla s mužem, který se stal vůdcem sekty a vztahy se nadobro přetrhaly, není to tak černobílé. Zmanipulování a vymytí mozků kvůli sektářským praktikám může rozetnout jakékoliv vazby, byť se rodiče o své děti starají sebelépe. Snad se jednalo jen o krutý los, který si Milena Dvorská v kole osudu vytáhla. Naopak syn herečky Jakub, který se stal později kameramanem, popisuje své dětství jako šťastné a nedal na svou maminku nikdy dopustit.
Slzy a Anticharta
Po škole šla hrát Milena Dvorská do divadla E. F. Buriana (dnes divadlo Archa), psala se 50. léta a režim psal příběhy svých oveček podle vlastnictví stranických knížek a ochoty vzdát se kritického myšlení i individuální svobody. „V dramaturgickém plánu byly skoro vždycky dvě hry sovětské. Většinou hloupé a skoro vždy jsem v nich hrála. Herec musí hrát všechno i bezpohlavní dívenky, a navíc i pitomosti musíte hrát s chutí. Skoro schizofrenie, pohrdáte tím, ale prezentujete to publiku nejlépe, jak umíte,“ vzpomínala na těžce sešněrovanou dobu pro Magazín Dnes (20/1999). Typickým rysem bylo dělat všechno napůl a nenamočit se, což vede k rozkladu profesionální práce i osobnosti. Dvorská uznala, že to bylo sebezničující. Po krátkém nadechnutí v 60. letech přišel rok 1969 a nastal konec všech nadějí a po Chartě přišla psychóza strachu.
„Strach z represí moci je něco, co člověka hrozně ponižuje. Mě ten strach dostal v momentě, kdy bych to absolutně nečekala. Bylo to při Antichartě,“ otevřela herečka další Pandořinu skříňku, která ji v noci po další léta nedala spát. Kdo z herců nepodepsal Antichartu, měl přijít o práci. Dvorskou si předvolala Jiřina Švorcová, tehdejší předsedkyně Svazu českých dramatických umělců.
„Vzpomínám na to moc nerada. Měla mastnou pusu od nějakého bůčku, který svačila, prsty si ještě vybírala maso ze zubů – a já jsem se zhroutila. Rozbrečela jsem se a podepsala to u ní,“ popsala herečka tehdejší události.
Důchod a poslední světlo před smrtí
Po revoluci si herečka prošla deziluzí podobně jako řada dalších lidí, kdy diktát strany postupně nahrazoval diktát peněz. Spolu s nabytou svobodou paradoxně přišla o práci a krátce se například živila tím, že třídila dopisy na Hradě. Stěžovala si na nízkou kvalitu filmů, které se jako na obrtlíku od sovětské propagandy obrátily k adoraci Západu. „Je to krok zpátky, kde jsme být nechtěli. Ale věřím, že to pomine a lidé opět zatouží po kvalitě a budou ji vyžadovat. Není přece možné, aby ten pokles byl trvalý,“ postěžovala si v roce 1993 pro deník Svobodné slovo. A v důchodu potkal hvězdu divadel i filmového plátna podobný osud jako řadu jejích vrstevníků. Svízelná ekonomická situace. „Mám důchod stejně vysoký jako nájem, to začíná být dramatické,“ poznamenala tehdy.
Než Dvorské v 71 letech selhalo srdce, v jejím životě ještě stihla zazářit hvězda naděje a smíření. Týden před její náhlou smrtí ji navštívila vnučka. Hereččina dcera Lucie porodila osm dětí, ale babička s nimi nesměla být v kontaktu, dílem kvůli vlivu sekty a dílem kvůli tomu, že mladá rodina prchla před zákonem do zahraničí, protože v Česku neposílala své děti do školy. Nejstarší vnučce Jůlii se podařilo uprchnout a s babičkou Milenou Dvorskou se setkaly.
Zdroj: Publikace- 13. komnata slavných, Edice ČT, 2008
Archiv městské knihovny Praha: deník Svobodné slovo 1993, Magazín Dnes 20/1999, Právo 2002, Fórum 7/1990
