Mami, tady to je strašidelný. Jak se nám Madeira před očima změnila v Mordor

Stěrače nestíhají, přes čelní sklo auta se valí kýble vody. Vichr mění směr co vteřinu a já proklínám svoji důvěřivost. Paní v půjčovně aut mě přesvědčila, že kabriolet je prý ideální volba. Proč si kazit dovolenou konzervatismem a solidním zastřešením vozu. Nedůvěřivě ťukám prstíkem do plátěné střechy, z které se ozývá hromové bubnování slejváku a ušima mi rovnou do mozku proniká pískání větru snad o síle orkánu. „Tak abychom ty sluneční brýle snad založili ne,“ obracím se na osazenstvo vozu a demonstrativně ukládám svoje fejkové „Ray-Bany“ za krásných deset euro do kastlíku.

Madeira je prý ostrov věčného jara. Já si nemohu pomoc, ale zatím se mi hlavou honí verše z Pána Prstenů: „V zemi Mordor, kde se šero snoubí se šerem…“ Ve tmě tušíme, že se kolem nás táhnou vysoké masivy centrálního pohoří. Projíždíme průsmykem Encumeada z letiště směrem na sever ostrova. „Mami, tady to je hrozně strašidelný,“ kňourá na zadním sedadle dcera. „Tu bude dobrý Myško, uvidíš,“ naprosto nepřesvědčivě lžu vlastnímu dítěti a přemýšlím nad svou karmou. Proč kdykoliv, kdy vytáhnu paty z baráku, tak nastane Armageddon nebo minimálně invaze švábů?

Je ráno, probouzíme se do deště, ocelově šedá obloha splývá s oceánem, který je rozbouřený tak, že mám pocit, jako kdyby mi práskaly hromy přímo za zády, přestože bydlíme několik set metrů od pobřeží. To je tvořené strmými svahy padajícími do vody, z které se vzpínají černé skály. Ztuhlá láva je vytvarovala do ostrých špic, oblin a dutých otvorů. Nikde nikdo není. Jestli jsem si někdy představovala, jak vypadá konec světa, tak tenhle obraz se tomu blíží. Nedivila bych se, kdyby byl za skálou na obzoru okraj Země a pod ním už jen černé prázdno. Tohle místo vás snadno přesvědčí, že se dá skutečně dorazit na konec naší planety a přepadnout přes okraj. I přesto stále odolávám konspirační teorii, že je naše země placka.

Městečko Porto Moniz, které jsme si soukromě přejmenovali na „Mordor“, je na severozápadě ostrova. Mám obsesivní nutkání se vyhýbat místům, kde by mohlo být hodně lidí, takže jsem zavrhla slunný jih v okolí hlavního města Funchal, kam míří většina turistů. A musím si pogratulovat, vyšlo to dokonale, protože jsme zjevně jediní masochisté, kteří se dobrovolně rozhodli strávit dovolenou v nepromokavém ponču za hřmění oceánu.

„Na jihu umí být každý, tohle je jenom pro drsňáky,“ snaží se mě utěšit přítel s tím, že si budeme hrát na neohrožené Vikingy. Já si nechci hrát na kruté barbary, ale opálit se, poslouchat zpěv ptáčků a kochat se pohledem na barevné koberce květin, jak psali v bedekru, a se slzami v očích zakládám plavky, sandálky i opalovací krém a nazouvám naimpregnované pohorky.

Porto Moniz jsem vybrala záměrně, protože tu jsou přírodní bazénky ke koupání, dokonce je National Geographic a CNN zvolily jako jedno z nejlepších míst na koupání na světě, a to už je silná váha, to není jako když si jen tak někdo něco mektá na internetu. „Myško, půjdeme se podívat na ty bazénky, ano,“ beru dceru za ruku.

Díváme se na příboj, který valí několikametrové vlny do „bazénků“ a divoká voda v nich připomíná vařící se kotel, nad tím je vyvěšená výstražná vlajka, která signalizuje zákaz vstupu doplněná o provazy mezi skálami, kdyby náhodou koupání chtivý turista nepochopil, že několikatunové masy vody nejsou vlnky v Podolí. „To je krása, viď myško, ta síla přírody,“ snažím se o pozitivní tón. Dcera na mě jen vyděšeně kouká.

Šplháme se serpentýnami do Fanalu. Mlha by se dala krájet a okraj silnice lemují polehávající krávy. Jedeme krokem a já hypnotizuji teploměr na palubní desce. Venkovní teplota klesá k devíti stupňům. To jsme mohli jet rovnou do Krkonoš v listopadu, ale ne, my se musíme kvůli mlze trmácet tisíce kilometrů.

Les Fanal je vavřínový prales ve výšce přes jeden kilometr a některé stromy tu jsou i 600 staré. Vyjeli jsme brzy ráno, takže na parkovišti je zatím jen pár aut. Nasazuji bundu na lyže a zvědavě si prohlížím turistku, která vyrazila v bílých lehkých šatech a držím jí palce. Je zima a boříme se do bahna. Najednou uslyším slabý výkřik. Dcera uklouzla a padla do křoví. Přítel k ní běží a snaží se ji vymotat ze spleti větví. V duchu ho velebím a slibuji si, že už na něj budu hodná a nebudu mu vyčítat roztahané krámy po bytě a binec na stole, protože si pak nemám kam dát vonné svíčky.

Z ničeho nic se před námi otvírá mystický výhled. V bílé tmě se tyčí pokroucené stromy absurdních tvarů porostlé mechem. Občas se z mlhy vynoří volně se pasoucí krávy a my jsme v měkkém tichu zasaženi pochmurnou nádherou místa. Zvědavě si trháme jeden list z vavřínového stromu, do té doby jsem netušila, na čem rostou bobkové listy, které bezmyšlenkovitě dávám do polévky. Ochutnáváme a kvitujeme, že to je opravdu nám známé koření.