Madeira: Ostrov pro milovníky gumáků, lyžařských bund a zabijáckých vln

Madeira je známá tím, že i když někde prší, tak o pár kilometrů může být hezky a teď na to spoléhám. Minimálně si potřebujeme usušit boty. Klesáme k jižnímu pobřeží na pláž Calheta. Abychom si rozuměli, Madeira rozhodně není o plážích a lehátkách v pětiřadu. Pláže (ty opravdové) tu jsou tři. Jedna je na východě, druhá je na severu u vesnice Seixal, má černý písek, spíš to vypadá jako sopečný prach, ale což, Fénix také povstal z popela a ta v Calhetě, která je nejznámější.

Opět hypnotizuji teploměr, jsme u pobřeží a bliká na mě 13 stupňů. „Tak to asi budeme mít rekord, koupání ve 13 stupních, to nezažijou ani u Baltu,“ roztahuji ručník v ledovém písku, zůstáváme oblečení v mikinách a já navrhuji, abychom si postavili iglú nebo sněhuláka. Dcera navrhuje, abychom si z písku vysekali ledovou kostku a chvíli se nemůžeme rozhodnout, který z nápadů je kreativnější. Vybaví se mi základní životní moudro, které říká, že není blbých situacích, ale záleží jen na tom, jak je interpretujeme. Ano, je to krásné místo, protože tu není ani noha. Všichni nejspíš sedí někde u kamen.

Darwinova cena

Sice je pořád zima a prší, ale další den stejně jedeme na pláž. Já stále v lyžařské bundě na truc, ať všichni vidí mé utrpení, přítel s dcerou jen v triku. Co si jako chtějí dokazovat? Každopádně jednou jsme si tu dovolenou zaplatili a za ty prachy si tu objedu všechna místa a pláže do posledního kamínku a nezastaví mě bohové Ásgardu.

Přijíždíme do Seixalu, kde je ona černá pláž, vyhlášená jako třetí nejkrásnější na světě i bez Fénixe. Bez dechu pozorujeme krajinu severního ostrova omývanou Atlantikem a kupodivu opět mokneme. Déšť tady má svá specifika. Začne poprchávat, za chvíli leje jako z konve a během půl minuty to ustane, aby se po chvíli celý koloběh zopakoval. Ještě, že mám svoji lyžařskou bundu - ultra waterproof. Hlavně, že chtěl zbytek rodinky frajeřit v trikách, tady to máte.

Protože jsem romantická duše, navrhuji, abychom se pokochali pohledem na oceán z parkoviště, které se tyčí dobré čtyři metry nad vodou, pod ním je ještě vlnolam. Volám na dceru, že takhle velké vlny ještě neviděla. „Plesk.“ Žádná sprška vody, ale pocit jako by mi do obličeje naboural bagr. Nečekaně na nás přišla obří vlna, auta vedle nás mají myčku zdarma, tentokrát nepomáhá ani má lyžařská bunda s vodním sloupcem 8000 mm. Za námi se směje skupina turistů. Nic nepotěší to, jako neštěstí druhého. Vyhlašuji nás jako aspiranty na Darwinovu cenu. To je ta cena, která se dává lidem, kteří zemřeli naprosto hloupou a zbytečnou smrtí, třeba, když si dělají selfie na útesu (nebo parkovišti) u rozbouřeného moře.

Já jsem ti to říkala

Ostrov věčného jara si přejmenovávám na ostrov věčného deště a pojímám podezření, že se musí jednat o marketingové spiknutí a nejspíš tu je takhle pořád, jen se to turistům tají. Můj sklon vytvářet si konspirační teorie rozbije zpráva, že se již několikátý den přes jih Pyrenejského poloostrova prohání bouře a dochází k záplavám tragických rozměrů, nejsem sice meteorolog, ale tuším, že důsledkem může být i výkyv počasí na Madeiře. Stahuji si další aplikaci s předpovědí počasí. A doufám, že na odlišných modelech bude třeba něco jiného, nebylo, marný pokus o změnu reality. Ale na jihu je přeci jen o něco lépe, takže jsem ochotná snést pouťový turismus a na další den plánujeme výlet do hlavního města Funchal.

Jsme tu. Používám veškerou vůli a disciplínu, abych neřekla zaklínadlo, které každého muže dostane do módu „bojuj nebo uteč.“ Takže větu „vidíš, já jsem ti to říkala“ statečně polykám a dělám, jakože nevidím několikasetmetrovou frontu na lanovku, která vede z Funchalu do Monte. Hlavní město je tak rozlezlé, že Monte je už jeho součástí a hrnou se sem všichni, protože tu je největší atrakce Madeiry – jízda na proutěných sáních po dvou kilometrech dlouhé a sympaticky prudké silnici.

Místo lanovkou jdeme pěšky a před námi převýšení 600 metrů. Dcera se táhne jako typická sněhová vločka, co nevydrží nic a pindá, jaká je to hrůza. Zasyčím něco o tom, že by to pořád jenom hrálo Minecraft a jakmile přijde trochu nepohodlí, tak to je keců jako ve frontě na poště před Vánoci.

„Vidíš, já jsem ti to říkala, že tu budou lidi,“ už jsem to nevydržela. Na jízdu na sáňkách se táhne kilometrová fronta, která je zhruba na tři hodiny. Děti nudou kňourají a rodiče se dostávají do neurotického varu. Vzdáváme a vracíme se zpět, tentokrát lanovkou, bolí mě nohy, ale vymlouvám se na to, že dcera by to už neušla.

Proč se kočky nezadýchají?

Přiznejme si fakt, že Madeira není Hurghada. Kromě toho, že v Hurghadě určitě neleje desetkrát za den, tak tady to rozhodně není o polehávání na pláží s pitíčkem, ale o chození po horách. Nejoblíbenější jsou levády, tyhle zavlažovací kanály vás zavedou na úzké stezky nad propastí, kde vás lehké uklouznutí může zbavit starostí o tom, v kolika letech půjdete do důchodu.

Proto vybírám bezpečnou levádu i pro děti, která se jmenuje Levada de Alecrim. Letmo zrakem kontroluji sráz vedle chodníčku a uklidňuji se, že by dceru určitě zachytilo houští. Ta si spokojeně poskakuje kolem levády s průzračně ledovou vodou a po pár kilometrech se před námi otevře pohled jako z dokumentu od Davida Attenborougha.

Průzračné jezírko a 60 metrů vysoký vodopád Lagoa de Vento, který dramaticky hučí a padá přes bujnou vegetaci. Kolem hlavy nám poletují drobní ptáčci, a dokonce se nechají krmit z ruky. Tak jsem se dočkala. Zpěv ptáčků a kytičky, a dokonce ani neprší. Přesto si stále odmítám sundat lyžařskou bundu. Zpátky jdeme klasickou turistickou trasou. Každý máme své obsedantně kompulzivní vrtochy a mým je, že nemůžu jít zpět stejnou cestou, protože bych se unudila k smrti. Po cestě nás předbíhá mladý muž, který běží trasu, kteroužto my dýchavičně a co noha nohu mine sotva lezeme a vyjadřuji chlapci svůj obdiv. Posléze si uvědomuji, že nebyl ani zadýchaný a napadá mě otázka, jak to, že se nezadýchávají kočky a kam zmizely ty roky, kdy jsem také hopsala jak srna?

Autorský text