Článek
Projíždím internet a sleduji zpravodajství z voleb na Slovensku. „Čerstvé zoufalství můžete sledovat na našem webu,“ promnu si oči, co to čtu a vidím, že to není „zoufalství“, ale „zpravodajství“. Znáte to, že někdy čtete něco jiného, než je psáno, a to odpovídá vašemu aktuálnímu vnímání a rozpoložení. A zoufalství se mě opravdu zmocňuje. Není to tak dávno, co jsem Slovensku záviděla přerod směrem k silnější liberální demokracii. V té době totiž u nás seděl na Hradě prezident, který ztrácel smysl pro realitu a v podhradí seděl premiér, který byl schopen v oportunistické touze po moci udělal cokoliv, i když to bylo mimo jakoukoliv morálku, etiku a nejspíš i mimo zákon.
Nevyhrál Fico, ale strach
Teď vyhrál volby na Slovensku Robert Fico se svojí stranou Směr, který se mi ale zdá mnohem nebezpečnější než deset Babišů dohromady. Kdo, nebo vlastně co vyhrálo, je primárně strach. Strach lidí, že liberalismus je nebezpečnější než propojení moci s oligarchy a organizovaným zločinem. Na Slovensku se daří digitální propagandě možná ještě lépe, než u nás a lidé slyší na populisté výroky o tom, že Fico zastaví vojenskou pomoc Ukrajině a zároveň kritizuje sankce proti Rusku. Čímž by se Slovensko vydalo na „maďarskou cestu“ Viktora Orbána. Ostatně Robert Fico a Viktor Orbán jsou „političtí přátelé“ a největší stoupenci Vladimíra Putina v Evropské unii.
Část společnosti na Slovensku je zděšena, stejně jako západní média, část tleská se slovy: „Slovensko se nevydalo cestou LGBTQ +, úchyláků, zelených euro fanatiků a feťáků.“
Uměle vytvořený strach je vždycky nejmocnější nástroj propagandy a populisté jsou si toho dobře vědomi. Slibují návrat do světa jistot. Protože dnešní globální, liberální a dynamická společnost může nahánět strach. A lidé volí variantu té pseudoreality, kde se kdysi cítili komfortně.
A nemají problém přehlédnout, že je Robert Fico politik obviňovaný z únosu státu, kdy stál za propojením justice, policie i bezpečnostních složek s organizovaným zločinem. Za jeho vlády byl zavražděn novinář Ján Kuciak se svojí snoubenkou. Mladý novinář psal totiž o vlivných lidech kolem Fica, kteří tahali za nitky a reportér jim byl logicky trnem v oku. A i když to Ficovi zlomilo vaz a musel později podat demisi, s postavami, které jsou spojené s vraždou novináře, se přátelsky stýká dodnes. Jak informuje magazín Reportér, s podnikatelem Marianem Kočnerem měl dokonce velmi blízký vztah, tykali si a byli sousedé.
Robert Fico jako technokrat moci
Robert Fico býval kovaným komunistou, ze strany nikdy nevystoupil, jen se později metamorfozoval do strany demokratické levice (SDĽ). Ale ideologie pro něj nejsou nijak důležité. V první řadě je technokratem moci. Nejde mu o lidi nebo o jeho vlastní zemi, ale o vliv. I když možná nějaké myšlenkové ukotvení bychom našli, od komunistů si přinesl nechuť k čemukoliv, co je západní a kapitalistické. Jeho hlavním nástrojem je spojení pragmatismu, populismu a cynismu. Stane se kýmkoliv, kým je zrovna zapotřebí být, ať už je to nacionalista, konzervativec nebo levičák. Aby nabral politický vliv, tak není nic, co by ho zastavilo, dokonce vysál i hlasy fašistické strany (ĽSNS) zvané Kolebovci. A tak obavy, že se Slovensko může dostat do politické izolace, nejsou podle mého názoru rozhodně liché.
Legalizace nekalých praktik politiků může být dokonána a Bůh ochraňuj Slovensko v dalších letech, pokud se Ficovi podaří sestavit vládu. Po sobotním vítězství prohlásil: „Takhle se to dělá, takhle se vyhrávají volby.“ Mějme se tedy na pozoru, abychom to v roce 2025 neslyšeli od dalšího Slováka u nás. Protože peklo je hned za rohem a v tom nejčernějším scénáři bude u moci proruský Fico, hned vedle je Orbán a můžeme se domnívat, že v případě vítězství Andreje Babiše v parlamentních volbách se bude cesta na Západ zužovat a povezeme se opačným směrem.
Zdroj: autorský text, Magazín Reportér 9/23
