Článek
Člověk nemusí být zrovna ostříleným veteránem z války, aby se setkal s traumatem. Řada z nás vyrůstala v rodinách, kde se pilo, rodiče nešli pro ránu daleko, toxické hádky byly na denním pořádku nebo docházelo k emočnímu zanedbání, kdy dítě pro rodiče téměř neexistovalo. Nebo bylo bráno v potaz jen jako nástroj k uspokojení ambicí dospělého. Láskyplné obejmutí nebo slova „mám tě rád“ byla tabu.
Trauma jako pocit prázdnoty
Jako lidské bytosti jsme mimořádně odolní a vydržíme opravdu hodně. Navenek. Traumatické zážitky však zanechávají stopy v podobě temných tajemství, která se pak rodově předávají. Starší generace se možná může dívat na některé věci s despektem. Žila přeci v těžší době a z ničeho se nehroutila, dneska štěkne na dítě za kůlnou pes a už se běží k psychiatrovi. Ale opak je pravdou, lepší jít k odborníkovi nebo se zhroutit, než vytěsnit negativní zážitky do podvědomí a celý život se před tím skrývat.
Zranitelnost, ona vnitřní křehkost, je součástí naší lidské podstaty. A pokud se bolest, kterou prožíváme, stane nesnesitelnou, umí mozek odstavit vědomé vnímání této bolesti. Automatické potlačení bolestivých emocí je základním obranným mechanismem bezmocných dětí. Potlačí svou zranitelnost. Díky tomu mohou přežít. Takové skryté trauma se pak vrací v podobě nočních můr, nespavostí, úzkostmi, depresemi a pocitem prázdnoty. Člověku je na duši špatně a neví proč. Je emočně zploštělý, otupělý a jenom při setkání s velkým adrenalinovým zážitkem má pocit, že zase žije. Protože silné emoce (například strach při skoku s padákem) umí blokovat vnitřní bolest.
Vědci dokonce pomocí magnetické rezonance zjistili, že traumatizovaný mozek vypadá jinak než normální. To je jen důkaz pro ty, co by snad chtěli zpochybňovat, že něco takového existuje. Zjednodušeně se dá říci, že lidé, kteří prošli traumatem, mají méně serotoninu a kromě zmíněných pocitů prázdnoty na všechno reagují extrémně podrážděně.
„Jsi k ničemu“ může dětskou duši zlomit
Traumata z dětství jsou zážitky, s kterými jsme se jako děti neuměli vyrovnat. A nemusí to být jedna zásadní událost, ale může jít o dlouhodobý proces. Byli na vás rodiče hnusní? Neustále vás kritizovali a sráželi vám sebevědomí? „Podívej se, jak vypadáš.“ „To nedokážeš.“ „Jsi k ničemu, nikam to nedotáhneš,“ jsou jen příklady toho, co může dětskou duši postupně zlomit.
Po traumatu zakoušíme svět už s jiným nervovým systémem. Energie se soustředí na potlačení vnitřního chaosu na úkor spontánního zapojení do života. Tyto snahy mohou vést k celé škále tělesných projevů, včetně fibromyalgie, chronické únavy a jiných autoimunitních onemocnění. Protože, dokud není trauma vyřešeno, produkuje tělo i nadále stresové hormony, aby se chránilo a znovu se odehrávají obranné reakce.
Jak se traumata projevují ve vztazích?
Vzhledem k těmto dalekosáhlým problémům není divu, že mnoho dospělých, kteří prožili trauma v dětství, zjistilo, že jejich vztahy v dospělosti jsou poznamenány negativními vzorci. Děti s traumatem častěji zažívají nedůvěru, cítí se od ostatních vzdálené a rozvíjí se u nich nejistý styl připoutání.
Takový člověk pak zažívá hluboký strach z opuštění nebo se naopak brání intimitě a závazku. Někteří se vyhýbají konfliktům za každou cenu, stahují se do sebe a „zamrzají“, jiní naopak neustále vyvolávají hádky. Nemluvě o tom, že výběr partnera často kopíruje onoho rodiče, který byl toxický. Když rodič dítě zanedbává, terorizuje ho fyzicky nebo emočně, tak si takové dítě nese do života poselství, že „ostatní ví, co je zač.“ A když se k němu chová někdo jiný hnusně, bere to jako normální a nebrání se vůči tomu.
Největší utrpení je lhaní sobě samému
K tomu, aby se člověk uzdravil, musí být poctivý vůči sám sobě. Musí vědět, co cítí a proč. Mysl je stvořena k tomu, aby fakta odhalovala, ne je utajovala. Většina lidského utrpení vychází z toho, že se bráníme negativním věcem a emocím. Ale utrpení je součástí života každého z nás a musíme ho zakoušet. Proto se často v terapii klienti vedou zpět ke zlomovým okamžikům, kdy k traumatu došlo a vynáší se to na povrch. Není to příjemné, ale je to nutné.
Kromě terapie, která je v podstatě asi jediným řešením (ne, žádné články na internetu vás traumatu nezbaví, ale možná vám pomohou si uvědomit příčinné souvislosti), tak se v poslední době uznává, že traumatizovaným lidem pomáhá přítomnost jiných savců. Obecně se uvádí třeba delfíni, ale to je trochu náročný koníček. Můžeme to vztáhnout i na psy nebo kočky. Ti nám navozují pocit bezpečí, který jsme v dětství neměli. A pokud má člověk problém s navazováním vztahů, může začít tady, protože přítomnost zvířat je o něco méně komplikovaná.
Zdroj: Bessel van der Kolk: Tělo sčítá rány
