Článek
„No jo, oni nemají žádnou úctu k lidskému životu,“ je možná věta, kterou jste už někde slyšeli nebo četli v souvislosti s ruským smýšlením. Je to narativ, který je pro definici ruské duše téměř symbolický. Většinou se pak konverzace na dané téma odvíjí způsobem: „Mají to holt v krvi“ nebo „Je to velká země, žije tam hodně lidí, individualismus nemá šanci.“ Podívejme se tedy na to, jak jsou hluboké příčiny toho, že pro Moskvu mají počty mrtvých při jakémkoliv rozhodování pramalý vliv, a proč samotní Rusové žijí podle historického imperativu „nejsi nic.“
Nejdříve zbraně, potom chleba
Tradiční neúcta k lidskému životu a respekt k lidské důstojnosti jsou v ruské kultuře hluboce zakořeněny. Navzdory společnému základu – křesťanství – mají Západ a Rusko jeden zásadní rozdíl: na Západě je stát podřízený, má instrumentální charakter a hájí ekonomické zájmy národa. V Rusku je stát „posvátná kráva“. Vše je podřízeno účelu udržení a podpory státu. Žije se podle zásady „nejdříve zbraně, a pak teprve chleba,“ člověk je pouze náhradní součástí, nikoli hlavní hodnotou. Proto je zcela logické, že lidský život má žalostně malou cenu. Hlavním úspěchem země není důstojný život pro člověka, ale vojenská síla země.
Dějiny Ruska se vyznačují občasnými obdobími relativní svobody, která nevyhnutelně ustoupila dlouhým obdobím autoritářství. Je to takové kyvadlo. Za vlády Putina se země uzavřela, hledá kolem sebe nepřátele a má imperiální komplexy. A je to právě hlad po budování zašlé slávy všemocného impéria, co vede Putina doslova přes mrtvoly vlastních lidí i lidí z ostatních zemí.
Ovšem představa, že moc státu závisí na jeho území, je beznadějně zastaralá. Hlavním bohatstvím pro západní země je technologická a kulturní převaha, schopnost šířit svůj vliv ekonomickými, nikoli vojenskými prostředky. Nemá smysl vyhrožovat člověku, který jede v Tesle, kyjem. Ten prostě sešlápne pedál a odjede.
Nejsem nic, stát je všechno
Pro mnoho Rusů bylo jedním z nejhlubších nevyslovených principů, které formovaly sovětský systém, že lidský život nemá žádnou hodnotu – kromě života vládců a autorit. „Nejsem nic“ tvoří pochmurné dědictví pocházející ze Sovětského svazu, kde byly davy lidí často utlačovány a obětovány jakýmkoli způsobem, který vůdci považovali za vhodný k dosažení svých cílů. Tisíce odpůrců režimu končilo a končí v pracovních táborech. Výchozí paradigma, ze kterého společnost vychází a které bylo lidem vtloukáno do hlavy, zní: „Tvrdě pracuj pro budoucnost komunismu. Sovětský stát stavěj nade všechny své potřeby. Pokud při práci pro vlast přijdeš o zdraví, je to hrdinský čin.“
Rusové jako oběti?
V dnešní ruské kultuře je takové dědictví patrné. Část Rusů – dokonce i vysoce vzdělaných lidí – není schopna prostých projevů lidskosti a lidské solidarity. Možná by byla na místě výtka, abychom všechny Rusy nesoudili příliš přísně, protože nejsou ničím jiným než rukojmími. A není správné obviňovat rukojmí.
Pokud je to pravda, tak jen částečně. Celá skutečnost je taková, že Rusové se vzdali a stali se rukojmími dobrovolně. Před nástupem Putina k moci v roce 2000 průzkumy veřejného mínění v Rusku ukazovaly, že většina Rusů je připravena vyměnit svobodu za pořádek, otevřeně se staví nepřátelsky k Západu a sní o silné ruce, která jim bude vládnout – především o vojenské síle, kterou by svět respektoval a bál se jí.
Rusko podle nich není žádná země, ale samostatná civilizace, na kterou se proto „západní pravidla“ nevztahují. V souladu s tím jsou mnozí Rusové připraveni sami trpět nedostatkem nebo způsobit stejné utrpení svým sousedům, pokud to světu dokáže velikost Ruska.
Temné podhoubí ruské mentality
Mohlo by se zdát, že za vším stojí autoritářské postavy, ale podhoubím, ze kterého se ruská mentalita dlouhodobě rodí, jsou její intelektuální elity. Mluvíme například o Alexandru Puškinovi, Bulgakovovi, Brodském, Solženicynovi a dalších. Například zmíněný Josif Brodskij, který přijel v roce 1977 do USA přednášel na univerzitách (mimochodem dostal Nobelovu cenu za literaturu), napsal velmi jízlivou báseň „O nezávislosti Ukrajiny.“ V jejích závěrečných verších uvádí, že nezávisle smýšlející Ukrajinci by se měli – na smrtelné posteli – vzdát lásky k ukrajinskému básníkovi Tarasu Ševčenkovi a místo toho se objímat s ruským literátem Alexandrem Puškinem.
A když už jsme u Puškina, zmiňme básníkovo proslulé „Utrhačům Ruska“, napsané v roce 1831, v němž napadl Evropany obhajující snahu Polska vymanit se z ruské nadvlády. Tady se ukazuje, jak málo se změnilo ruské myšlení.
Další významný ruský spisovatel a disident Alexandr Solženicyn napsal: „Ne celá Ukrajina v jejích současných formálních sovětských hranicích je skutečně Ukrajinou. Některé regiony… se jednoznačně přiklánějí spíše k Rusku. Pokud jde o Krym, Chruščovovo rozhodnutí předat jej Ukrajině bylo zcela svévolné.“ Solženicynův antisemitismus byl znatelný. Koneckonců se považoval za „Velkého Rusa“, a to znamenalo šovinismus a očerňování ostatních, protože to Velcí Rusové dělají.
Odmítavý postoj Ruska k nezávislé Ukrajině tedy nezačal Vladimírem Putinem. Válka naplánovaná Vladimirem Putinem a Kremlem, nadšeně podporovaná patriarchou Kirillem a tzv. moskevskou církví a zdánlivě schvalovaná obyčejnými ruskými vojáky a jejich matkami, ukazuje pravou tvář necivilizovaného brutálního ruského agresora. A západ byl jenom naivní, když se paktoval někým, o kom si dělal iluze, že se snad polepší.
